Editorial

Techniky a přístupy

Vždycky jsem si myslel, že časopis o sociální práci by měl především, byť ne výhradně, věnovat pozornost způsobům práce s klienty. S chutí jsem se proto stal editorem čísla o metodách sociální práce. Byl jsem zvědav, jaké články a o čem se sejdou, a zaměstnávala mě otázka, zda dokážeme čtenářům nabídnout inspirativní odpověď na otázku: „Jak na to?“

Statí se sešlo více, než bylo možné do čísla 3/2021 zařadit. Do příštích čísel jsme z kapacitních důvodů museli odkázat článek o potenciálu a rizicích moci Labátha a o psychosociálním přístupu Přádové. V publicistické části čísla, na webu, jsou rozhovory, zprávy a zamyšlení, které zasvěceně pojednávají o využití respektujícího a dialogického přístupu (Šimáčková, Eisner; Šípošová; Banás a Lulei), peer-konzultanství (Novotná), využití online technologií v práci se seniory (Háša, Režný; Lacinová, Šišková) aj. Autoři statí i publicistických textů nehovoří toliko o „technikách“ práce s klienty. Pojednávají o „přístupech“ k nim: I když nabízejí „návody“, jak na to, čtenáři předkládají způsoby uvažování o klientech a o práci s nimi a zmíněné návody představují jako aplikace těchto způsobů uvažování.

Mydlíková a Patyi představují test pro rychlé vyhodnocení sociální rizikovosti rodiny, který podle nich je „akcentovaný viac do prevencie než do krízovej intervencie“. Konstrukce testu vychází ze zamyšlení nad modely rozhodování a umožňuje oddělit emocionální prožívání sociálního pracovníka od jeho věcného rozhodování. To se zdá být moudré. Emoce se totiž stávají branou, kterou do věcného uvažování vstupují ne vždy opodstatněná ustálená přesvědčení toho, kdo rozhoduje. Oddělování emocí od věcného rozhodování má ovšem i svá úskalí. Lacinová a Šišková v rozhovoru na webu představují „S-Case“, přístroj pro sledování zdravotního stavu seniorů, který lékaři mj. skýtá přehled o jejich zdravotním stavu, aniž by bylo třeba provádět preventivní prohlídky. Představuji si, že z pacienta se stává série čísel a člověk mizí z obzoru lékaře i s emocemi, které by mohly komplikovat jeho rozhodování. Tuto úvahu podporuje argumentace Kušnírové, Moldrzyka a Škody, kteří ve zprávě z výzkumu příbuzenských pěstounů uvádějí, že pro tyto pěstouny, a asi i pro příslušné sociální pracovníky (?), je kritický okamžik, kdy jsou nuceni rychle rozhodnout o přijetí, resp. umístění dítěte. Autoři zjistili, že potenciálním příbuzenským pěstounům se nedostávají informace a je pro ně důležité, kdo jim informace poskytuje. Nabízí se domněnka, že jim nemusí jít jen o informace, ale také o sdílení emocí, které s nimi souvisejí… Glumbíková, Caletková, Kowaliková a Mikulec nabízí případovou studii o tom, co vše a kdo hraje roli v procesu komunitního plánování. Jejich poznatky vedou k domněnce, že kvalita výstupů komunitního plánování je podmíněna participací účastníků, která může narážet na skutečnost, že celý proces je ovlivněn střetem odlišných organizačních kultur veřejné správy a lidí zainteresovaných v sociálních službách. Otázka střetu kultur se vynořuje i za projektem tzv. dynamické bezpečnosti ve vězeňství. Píší o ní na webu Baňas a Lulei. V konceptu dynamické bezpečnosti, stručně řečeno, jde o prevenci konfliktů pomocí otevřené a dialogické interakce mezi personálem a vězeňskou klientelou. Předpokládám, že v rámci personálu věznice i mezi lidmi ve výkonu trestu existují rozdílné organizační subkultury, které se budou k představě „neignorování, sdílení, zpracovávání a vyhodnocování informací, které mohou souviset s bezpečností ve věznici“ stavět odlišně. Jejich rozdílné reakce na představy o dynamické bezpečnosti mohou brzdit participaci účastníků subkultur věznice podobně, jako rozdíly kultur veřejné správy a sociálních služeb brzdí participaci v kontextu komunitního plánování. Systematické zamyšlení nad přístupy k práci s klienty sociální práce nabízí stati Vašata, který se zabývá různými pohledy na práci s obyvateli sociálně vyloučených lokalit, a Kaňáka, který promýšlí pojetí pomoci sociálních pracovníků lidem, kteří truchlí. Oba uvedení autoři se zabývají prací s dosti odlišnou klientelou, společným znakem jejich argumentace přesto je důraz na, v obou případech odlišně pojatý, respekt k tomu, jak věc vidí či prožívají klienti.

Vašatův pohled na respekt ke klientům vychází z konceptu participace. Z podobné perspektivy vychází Čtvrtečková a Černý, kteří prezentují své pojetí a výsledky výzkumu zapojení peer pracovníků (pracovníků s podobnou zkušeností jako klienti) do sociální práce s lidmi, kteří mají zkušenost s užíváním drog. Pokud Vašat a Kaňák zvažují respekt ke klientům, Čtvrtečková a Černý upozorňují, že participace skýtá peer pracovníkům respektující prostředí příhodné pro změnu jejich sebepojetí. Podobně argumentuje na webu Novotná, která se zabývá zapojením peer konzultantů do pomoci osobám s poruchami příjmu potravy.

Stať Lazara o důsledcích neoliberalizace pro sociální práci v různých zemích Evropy navozuje mj. téma ztráty či nejistoty postavení a sebevědomí sociálních pracovníků ve společnosti. Autor označuje za jednu z cest k překonání těchto nejistot re-politizaci sociální práce. O té pojednávají Černá a Ripka v článku o evaluaci projektu Rapid Re-Housing (tj. poskytnutí bydlení a intenzivní provázení) v Brně, a taky Janebová v pojednání o tom, jak různě lze chápat odpovědnost klientů a jak s ní pracovat. Černá s Ripkou upozorňují, že evaluací prokázané výsledky projektu nejsou pro politiky dostatečným důvodem k jeho podpoře. Z toho, dodávám, nepřímo plyne, že prokázání účinnosti postupů sociální práce nestačí. Jejich implementaci je třeba podpořit i politickým vyjednáváním. Janebová navrhuje, aby sociální pracovníci při posuzování situace klientů brali v úvahu, nakolik měli reálně možnost zvolit to jednání, za jehož uskutečnění nebo neuskutečnění je společnost činí osobně odpovědnými. Dodávám, pokud klient takovou možnost neměl, úkolem sociálního pracovníka je vytvářet podmínky k tomu, aby ji získal. To znamená politicky vyjednávat. Například v rámci procesu komunitního plánování, ale taky leckde jinde.

Pěkné počtení!

Libor Musil,
editor čísla

Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.

Zapomněli jste heslo?

Nemáte předplatné? Objednejte si ho.

Chci předplatné