Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
vážení příznivci sociální práce a našeho časopisu,
dovolte, abych Vás přivítal na stránkách tohoto čísla a seznámil Vás s tím, co Vás čeká. Stalo se již tradicí, že se každé číslo věnuje určitému aktuálnímu tématu v sociální práci. Nejinak je tomu i nyní, kdy se setkáváme nad statěmi nebo publicistickými texty prioritně, popř. i nepřímo věnovanými sociální ekonomice, resp. sociálnímu podnikání.
Cílem autorů, redakce i editora bylo prezentovat různé pohledy na sociální podnikání a reflektovat jeho vztah jak k oborové praxi a teoretickým souvislostem či východiskům sociální práce, tak ke vzdělávání sociálních pracovníků.
V rámci toho se snažíme přispět k zamýšlení a diskusi zejm. nad těmito otázkami:
• Proč a jakým způsobem sociální podnikání patří (nebo by patřit mělo) do vzdělávacího rámce a žádoucích kompetencí stávajících i budoucích sociálních pracovníků?
• Jaký je aktuální stav vzdělávání v oblasti sociálního podnikání v kontextu sociální práce?
• V čem lze spatřovat přínosy sociálního podnikání či sociálně orientované ekonomiky, jako synergického propojení demografie, sociální politiky, sociální práce, komunální politiky, ekonomiky a dalších oborů, zaměřených na teoretické zkoumání i praktické aktivity v oblasti života společnosti a lidské existence?
• Kde všude můžeme nacházet ekonomické aspekty v sociální práci a službách?
• S jakými podobami a principy sociálního podnikání se můžeme setkat v praxi?
Podívejme se tedy, jak společné snažení autorů, redakce i editora dopadlo a zda se nám podařilo různým způsobem reflektovat výše zmíněné otázky či tematické okruhy.
Izabela Oujezdská, Vendula Gojová ve své stati připomínají význam konceptů sociálního podnikání v sociální práci a analyzují „studijní a učební plány českých studijních oborů zaměřených na sociální práci“. Výsledek jejich analýzy naznačuje, „že na zkoumaných vyšších odborných a vysokých školách v České republice vzdělávajících v sociální práci se příprava (studentů v oblasti sociální ekonomiky a podnikání, pozn. ed.) odehrává zatím v minimálním rozsahu. Z 66 zkoumaných kurikul pouze 5 obsahovalo předměty orientované do oblasti sociálního podnikání. Nicméně 80 % zkoumaných oborů zahrnovalo ve svých kurikulech alespoň jeden předmět ekonomického nebo manažerského zaměření“, z čehož autorky vyvozují reálnou naději, že i česká sociální práce bude schopna
reflektovat potřeby dané vývojem společnosti.
Ester Danihelková diskutuje o potřebnosti ekonomického vzdělá(vá)ní v rámci odborné či profesní přípravy sociálního pracovníka. Tuto potřebnost dokládá zejména výsledky svého kvantitativního šetření, zaměřeného na to, jak studenti a absolventi bakalářského i magisterského studia (v prezenční i kombinované formě) v oboru Charitativní a sociální práce na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci hodnotí přínos ekonomických předmětů. Šetření ukazuje, že respondenti oceňují absolvování ekonomických předmětů v rámci studia sociální práce jak z hlediska svého uplatnění na trhu práce, tak z pohledu oborové praxe a kompetenční výbavy sociálního pracovníka, včetně „minimalizace předsudku, že ekonomické znalosti a dovednosti nejsou potřebné pro sociální pracovníky“. Obě stati tedy různým způsobem argumentují význam sociální ekonomiky a podnikání v kontextu sociální práce, obrážející společenské i individuální potřeby aktérů sociální práce, a zdůrazňují potřebu aplikovaného ekonomického vzdělávání sociálních pracovníků.
Stať Ivany Knausové se dotýká sociální ekonomiky z poněkud jiného pohledu. Autorka se nejprve věnuje situaci pečujících osob i nástrojům jejich možné podpory ze strany státu a obcí. Posléze s využitím případové studie rozebírá problémy a překážky pracovní reintegrace pečujících osob. Poukazuje mj. na to, že tito lidé mají nebo mohou mít pracovně-ekonomický potenciál, který je žádoucí aktualizovat, „zkonkurenceschopnit“ a vytvořit podmínky pro jeho využití. Takovou příležitost autorka vidí právě v oblasti sociální ekonomiky.
Následující stati se zdánlivě sociální ekonomice a podnikání explicitně nevěnují. Zaměřují se mj. na oborové zájmy, profesionalizaci, vnímání potřeb i specifik klientů a osobnost sociálního pracovníka, ale i toto jsou klíčové faktory, které ovlivňují sociální práci jako takovou, včetně její efektivity a senzitivity vůči situacím, které má řešit, a potřebám, které má saturovat.
Roman Baláž a Libor Musil se zabývají faktory, které překážejí v dosahování oborových zájmů sociální práce. Aplikačním cílem jejich teoretické studie „bylo podpořit kritickou diskusi o profesionalizaci sociální práce v ČR, jakož i dalším rozvoji sociální práce“. Autoři docházejí k závěru, že „zajištění takových podmínek, aby sociální pracovníci mohli v denní praxi naplňovat jimi uznávané hodnoty sociální práce, nelze podle dostupné literatury uceleně vyřešit zavedením profesního zákona“, o němž se stále diskutuje. Konstatují že „je třeba vzájemné a zodpovědně pojímané kooperace dobře organizovaných sociálních pracovnic a pracovníků, jejich zaměstnavatelů, vzdělavatelů a objednatelů řešení, která sociální práce přináší (stát, kraje, obce a společnosti obyvatel na území ČR), směrem k optimalizaci podmínek sociální práce mezi uvedenými subjekty“.
Martina Baráková, Michal Kaczor a Markéta Elichová se ve své studii zabývají „superhrdinským“ archetypem sociálního pracovníka a poukazují na to, že „by měl oplývat širokým spektrem kompetencí a schopností, z nichž mnohé jsou „osobnostním darem“ a mají vliv na jeho sebepojetí a profesní sebevědomí. K tomu dle autorů „neodlučitelně patří potřeba ukotvení v osobním životě a oddělení práce od soukromí“, včetně tolik žádoucí péče o duševní zdraví sociálního pracovníka.
I Jan Kaňák se svým způsobem věnuje profesionalizaci či profesionalitě, jako obě výše zmíněné stati. Zkoumá totiž varietu souvztažností spirituality a profesionality v sociální práci v soudobé odborné literatuře. Dospívá k závěru, že diskuse o implementaci spirituálně senzitivní či spirituálně orientované sociální práce do praxe nejsou možné „bez definování profesionálního diskursu sociální práce a především jasného vymezení, jestli je její součástí také podpora rozvoje spirituálního růstu, a pokud ano, tak do jaké míry“.
Ve spíše praktickém kontextu se spiritualitou také zabývá Věra Suchomelová, když zkoumá spirituální potřeby seniorů v praxi sociální péče. Ve své stati akcentuje potřebu lidské blízkosti, dostatku času a aktivního naslouchání s tím, že „podstatou duchovního doprovázení seniorů v jejich každodenním životě ovšem není pouze jakési „sycení“ těchto potřeb z vnějšku, ale zejména pomoc při odkrytí vlastních zdrojů a vlastní životní síly ke zvládání specifických úkolů“, spojených se stářím.
Vít Dočekal aPavel Kliment pojednávají ve své stati o stereotypizaci bezdomovství, tedy „o reálných a předpokládaných charakteristikách lidí bez domova“. Autoři rozebírají „stereotypy objevující se u popisu bezdomovecké populace, které mohou být překážkou poskytování pomoci ze strany občanů, ale i pomáhajících profesionálů“. To by mělo být impulzem k hlubšímu zapracování tematiky bezdomovství do obsahových rámců formálního i neformálního vzdělávání na jak obecně-občanské, tak profesionální/profesní úrovni.
Součástí akademické části časopisu jsou i dvě zevrubné recenze. Peter Brnula se zaměřuje na monografii od Andreje Mátela „Etické kódexy sociálnej práce“ (2016) a Denisa Šoltésová věnuje pozornost publikaci Michaely Skyby „Veda o sociálnej práci – vybrané kapitoly“ (2016). Obě knihy recenzenti hodnotí jako kvalitní a aktuální práce, rozšiřující škálu studijních zdrojů k sociální práci jak pro pracovníky, tak pro studenty.
V publicistické části na Vás čekají zajímavé články mj. o možnostech aplikace sociálního podnikání v praxi a jeho interakcích se sociální
prací.
Věříme, že jsme tematické zadání tohoto čísla naplnili, a přejeme Vám příjemně podnětné čtení.
Libor Novosád,
editor čísla
