Politická praxe – výzva pro české vzdělavatele v sociální práci

Agnieszka Zogata-Kusz, Pavel Navrátil, Tatiana Matulayová

Mgr. et Mgr. Agnieszka Zogata-Kusz, Ph.D., absolvovala doktorské studium v oboru politologie. Působí jako odborná asistentka na Katedře křesťanské sociální práce Cyrilometodějské teologickéfa kulty Univerzity Palackého. K jejím akademickým zájmům patří především politická praxe v sociální práci, ovlivňování veřejných politik, občanská angažovanost a otázky související s migračními politikami a integrací cizinců. Je členkou Evropské asociace pro výzkum v sociální práci (Speciální zájmová skupina pro výzkum v sociální práci a politickou angažovanost).

Doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D., působí na Katedře sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Vyučuje předměty, které jsou orientovány převážně na problematiku práce s klientem. Ve výzkumu se věnoval sociální exkluzi etnických minorit, rodinám ohroženým sociální a ekonomickou nejistotou, potřebám dětí v institucionální péči. V současnosti se zabývá výzkumem profesionalizace sociální práce. Působil také jako sociální pracovník, urbánní sociolog i jako rodinný poradce. Je supervizorem v sociálních službách.

Doc. PaedDr. Tatiana Matulayová, PhD., je členkou Katedry sociální práce Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ve své pedagogické a výzkumné činnosti se dlouhodobě věnuje fenoménu dobrovolnictví v sociální práci, školské sociální práci a profesionalizaci sociální práce. Zajímá se o didaktiku vyučování sociální práce, inovace a trendy ve vzdělávání sociálních pracovníků. Více než dvacet let se soustřeďuje na podporu rozvoje dobrovolnictví jako součásti třetího poslání univerzit na Slovensku i v České republice. Iniciovala vznik Dobrovolnického centra Univerzity Palackého se záměrem systémové podpory občanské participace studentů a zaměstnanců univerzity.

Abstrakt
CÍLE: Politická praxe je neoddělitelnou součástí sociální práce jako specifické pomáhající profese,n icméně v českém kontextu se tato oblast jeví méně etablovaná. Cílem studie je zodpovědět otázky: Zda považují sociální pracovníci politickou praxi za součást své profese, zda se zapojují do ovlivňování systémových změn, a pokud ne, tak z jakých důvodů. TEORETICKÁ VÝCHODISKA: Na otázku politické praxe je nahlíženo z hlediska globální definice sociální práce a teorií blízkých reformnímu paradigmatu. METODY: Design studie se opírá o kvantitativní strategii. Pro její účely byla zvolena explorativní metoda a sběr dat byl proveden prostřednictvím dotazníku, který byl respondentům dostupný elektronicky (metoda CAWI). Celkově jsme získali 689 platných dotazníků. VÝSLEDKY: Nejpodstatnějším zjištěním je, že až 65 % sociálních pracovníků se v posledních pěti letech nezapojovalo do ovlivňování systémových změn a až 40 % z nich jako hlavní příčinu uvedlo, že nemají dostatečné znalosti a dovednosti ohledně toho, jak se zapojit. Zjištění výzkumu jsou diskutována v kontextu údajů OECD ohledně pocitu vnitřní a vnější politické efektivity Čechů. Ty dávají prostor pro určitý optimismus ve věci politické praxe v české sociální práci. IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI: Zjištění dovolují formulovat několik výzev pro vzdělávání v sociální práci. Nejdůležitějším doporučením pro vzdělavatele je rozvíjet profesní způsobilosti studentů, které jim umožní aktivně se zapojit do politické praxe.

Klíčová slova
politická praxe, policy advocacy, prosazování práv, politická angažovanost, makropraxe, reformní paradigma, vzdělávání

s. 56-68