Bojovat srdcem ‒ proč to nevzdávat?

V minulém příspěvku jsem vám nastínil vznik a fungování našeho projektu Bojovat srdcem, který se zaměřuje na práci s dětmi se závažnými poruchami chování a závažnými poruchami učení při škole ZŠ Želešice. Formou zapojení klientů do zájmových aktivit se jim snažíme vytvořit zdravé alternativy k patologickým zálibám a dát jejich životu náplň a smysl. Klienti projektu jsou podporováni a motivováni v oblasti jejich zájmů a dispozic, v oblasti školní docházky a úspěšnosti, volnočasových aktivit a zdravého životního stylu.

Pro děti aktuálně organizujeme kroužky (capoeira, street dance, parkour, fitness, hudební a filmový kroužek, akrobacie, příprava na Predator Race), soutěže, soustředění, vystoupení a další podpůrné aktivity. Tyto děti nemají šanci uspět a začlenit se v rámci běžných zájmových aktivit, a tak se pro ně projekt stává často jedinou možností, jak se pozitivně realizovat a rozvíjet se v oblasti svých zájmů a vloh. Nejde o práci vůbec jednoduchou a řada výstupů není zdaleka takových, jaké bychom si přáli. Mnoho našich úspěšných klientů v určité životní fázi selhala nebo nežijí natolik bezproblémovým a plnohodnotným životem, jak bychom si představovali, což má samozřejmě své hlubší příčiny a důvody. V následujícím textu půjde o rekapitulaci problémů, které se nám jeví jako největší překážka v další úspěšnosti našich klientů, a také o problémové jevy, na něž v projektu narážíme. Věci chci nastínit takové, jaké z mého pohledu jsou, bez přikrašlování a přehnané korektnosti, protože dle mého je určitě lepší na problém v nějaké podobě poukázat a dále jej řešit, než dělat, že není. Rád bych zde ovšem také podpořil všechny, kdo pracují se skupinami, nad nimiž často společnost již zlomila hůl a jimž se mnohdy jejich práce může zdát bezvýsledná a nesmyslná. Protože ono to smysl má.

Během 11 let práce s cílovou skupinou jsme narazili na následující potíže, které jsou bohužel z velké části překážkou úspešnosti našich klientů v dalším životě:

Legislativa a společenské podmínky přispívající ke vzniku ghett a zadluženosti rodin, která nemotivuje k hledání práce ani vzdělávání se

Být doma na sociálních dávkách je pro některé rodiny stále výhodnější. Nesmyslně vysoká a extrémní zadluženost rodin i jednotlivců tento problém ještě prohlubuje. Zde bych hledal cesty, jak motivovat a zvýhodnit ty, co aktivně pracují, práci si aktivně hledají, či se aktivně vzdělávají. Není možné, aby ten, kdo legálně pracuje, přišel o výdělek a ve výsledku na tom byl hůře či srovnatelně s těmi, kdo pobírají dávky a pracují načerno (někdy i právě proto, aby nepřišli o dávky nebo část platu kvůli nesmyslně vysokým dluhům).

Setrvávání dětí v patologickém prostředí

Děti zůstávají v prostředí vyloučených lokalit a ghett, kde vyrůstají v narušeném a patologickém prostředí a jsou vystaveny negativnímu tlaku ze strany svých vrstevníků a okolí. V rodinách klientů, s nimiž jsme pracovali, často přetrvává problém se zneužíváním návykových látek. Hodnotový žebříček v oblasti vyloučených lokalit, ghett a ubytoven se posouvá výrazně negativním směrem, kde násilí, lhaní, zahálka a trestná činnost mají často výrazně navrch oproti běžným pozitivním hodnotám. Toto se jeví i nadále jako největší překážka dlouhodobé úspěšnosti projektu především u romských dětí z vyloučených lokalit. Především odrůstající romští klienti z brněnských ubytoven po opuštění školy podléhají negativnímu tlaku okolí a přes veškeré naše snahy o udržení kontaktu s nimi končí ve výchovných zařízeních a věznicích. Z tohoto pohledu se tak zdá, že náš projekt pouze posouvá hranici, kdy děti z této cílové skupiny podlehnou tlaku sociopatologického prostředí, v němž vyrůstají. Z dlouhodobého hlediska se tedy nyní jeví, že dosahujeme pozitivních výsledků spíše s dětmi z majoritní společnosti, a to i přesto, že romské děti v rámci aktivit projektu bývají často úspěšnější a šikovnější. Zde je nutné zdůraznit, že klienty projektu jsou děti, které na školu již přichází s řadou problémů, a právě rodinná situace či osobní problémy bývají většinou důvodem umístění těchto dětí na školní internát.

Nezájem o zlepšení své situace a chybějící vůle přispět ke změně svého života u velké části klientů z nefunkčních a problémových rodin

Přestože tito klienti mají pozitivní zkušenost s nezávadovým a plnohodnotným způsobem života v rámci našich aktivit a dlouhodobě byli v rámci projektu úspěšní, tíhnou k návratu do prostředí vlastní komunity a rychle přejímají zpět vzorce chování svého nejbližšího okolí spojeného se zahálkou, pohodlností, zneužíváním návykových látek, a následně i kriminálního jednání. Musíme konstatovat, že části zmíněné populace tento „pohodlný“, i když z našeho pohledu nezáviděníhodný život podporovaný současným systémem a sociálními dávkami částečně vyhovuje a o jeho změnu nestojí. Nejsou pro ně zajímavé pracovní pozice, pracovní příležitosti ani možnost se dále vzdělávat. Možnost ležet celý den na špinavé ubytovně je pro ně přijatelnější než vstávat každý den do práce. Možná právě i proto, že jak již bylo řečeno, systém je špatně nastaven. O čemž svědčí nelepšící se situace ve vyloučených lokalitách. Typická je zde i situace rodiny, kdy se dítě po ukončení základní školní docházky nejde dále vzdělávat, protože tak na dávkách rodina získá kupodivu více peněz. Zároveň zde chybí vůle a osobní odpovědnost jedinců za svůj život. Pohodlnosti a nicnedělání se velice snadno podléhá (to přece zná každý), a pokud se navíc stanete uživatelem drog, které jsou ve vyloučených lokalitách velice snadno dostupné, je život na dávkách tou nejsnazší cestou. Tak jako se zde neosvědčila absolutní represe, není ani správnou cestou nekonečné omlouvání jedinců v nevýhodných životních podmínkách. Pocit „bezmocných obětí“, který jim v tomto případě předáváme, jenom posiluje jejich bezmocnost v tom, aby se postavili na vlastní nohy.

 „Nedotažená inkluze“

Díky které jsme ztratili kontakt s některými klienty, kteří sice přešli na „běžné základní školy“, ve kterých však nefungují. Nedochází do škol ani do zájmových aktivit. Velice rychle se stávají pravidelnými uživateli marihuany a následně i tvrdších drog. Dopouštějí se drobné i závažnější kriminality (od krádeží v obchodech, po loupežná přepadení a distribuci drog). Chybí zde mimo jiné individuální nasazení obnášející téměř každodenní návštěvy v rodinách na ubytovnách a práce s dětmi i rodinami mimo školu. Z mého pohledu není inkluze dostatečně připravená a dětem a rodinám chybí větší cílená podpora a vedení.

Vliv vrstevnických skupin a sociálních sítí

Zvláště u dospívajících klientů narážíme často na problém negativního vlivu vrstevnických skupin. Např. „Vaňkovka gang“ a podobné skupiny. („Vaňkovka gang“ je skupina dětí a mladistvých scházejících se u nákupního centra Vaňkovka v Brně. Typické pro tuto skupinu je vyvolávání různých potyček a konfliktů, popíjení alkoholu a experimentování s drogami, ale také krádeže a loupeže. Zvláště mezi neorganizovanou mládeží je členství v tomto gangu velmi prestižní záležitostí.)

Vliv výchovy v raném dětství, genetická osobnostní podmíněnost a osobnostní patologie

Po takřka 11 letech práce s cílovou skupinou se stále více jeví vliv těchto faktorů jako determinující. Ani aktivní způsob života a úspěchy v rámci projektu nedokážou u velké části klientů zvrátit jejich neúspěch v rámci dalšího života. A to i přesto, že klienti svoji účast na aktivitách projektu i zpětně velmi pozitivně hodnotí a uvědomují si své osobní selhání.

Nadužívání medikace u dětí a mládeže

Výchovné problémy se často řeší medikací na úkor např. cílené a dlouhodobé terapie. Diskutabilní otázkou je, nakolik je z dlouhodobého hlediska tato forma pomoci skutečně pomocí, jelikož jde o léky se silným psychoaktivním účinkem, který má velký vliv na nezralou rozvíjející se nervovou soustavu dětí. Účinky jsou u těchto léků často podobné jako u nelegálních drog a také ke zneužívání těchto léků dětmi mnohdy dochází.

Nedostatek lidských zdrojů

Samostatným problémem projektu se stává možnost získat kvalitní lektory za z jejich pohledu relativně nízkou odměnu (200 Kč/hod.). Jde o náročnou práci a dnešní generace mladých sebejistých lektorů a koučů se cítí „dost dobří“ na to, aby prodávali své služby „pod cenou“, a to i přesto, že jde o pomoc druhým a v podstatě dobročinnou práci. Výběr se nám tak zužuje na pár jedinců, kteří jsou i v dnešní na zisk zaměřené době stále neziskově a altruisticky zaměřeni. To, co dříve bylo běžné a automatické v rámci dobrovolnictví, bývá již dnes i slušným byznysem (možná i proto se řada lidí dívá už na neziskovky skrz prsty). V obecné rovině jde také o chybějící lidské zdroje a podporu zaměstnanců v oblasti sociální práce, terénních pracovníků apod. (např. u zmíněné nedotažené inkluze).

Proč to nevzdat

Přestože za léta naší práce s cílovou skupinou narážíme na řadu determinujících faktorů (viz výše), které se dají považovat za znemožňující zažít v naší práci úspěch, přestože se dennodenně potýkáme s problémy našich klientů a jejich rodin, přestože i naši úspěšní a dlouhodobě fungující klienti končí v ústavní péči či výkonu trestu, jsou zde důvody, proč to nevzdat.

Nejenže jsme bojovníci a každý neúspěch, či prohra jsou pro nás výzvou, ale jsou zde další aspekty a výsledky naší práce. V této chvíli můžeme konstatovat, že děti z projektu déle odolávají patologickým vlivům prostředí, v němž vyrůstají. Možnost účasti na aktivitách je pro ně mnohdy motivující k pozitivní změně v chování, ke zlepšení školní docházky i školních výsledků. Děti se na aktivity těší a jejich realizace se dožadují. V rámci projektu děti nacházejí možnost se pozitivně realizovat a trávit čas aktivně a smysluplně. Pro mnohé z nich je účast na aktivitách a vystoupeních často první příležitostí být úspěšný a získat pozitivní zpětnou vazbu, což je věc, které se právě dětem s tímto druhem problémů v životě příliš nedostává. Spolupráci a činnost spolku velmi dobře hodnotí škola, rodiče dětí a spolupracující subjekty. Pozitivní zpětnou vazbu získáváme ze strany klientů, odborné i laické veřejnosti. Děti zapojené do projektu jsou lépe vnímány a přijímány v rámci běžné populace. Možná je to také boží vůle anebo radost a nadšení dětí, které nás ženou stále vpřed a otevírají nám další a další možnosti.

V této chvíli nemůžeme děti, které nás každý den čekají u dveří s dotazem, zda dnes bude ten či onen kroužek, odbýt s odpovědí „Hele nemá to s vámi cenu, nepřináší to žádné výsledky, nic nebude!“. Dokud trvá jejich touha a nadšení, bude zde i to naše. Evropská civilizace stojí na křesťanských základech a jedním z hlavních principů křesťanství je nezištná pomoc druhým. Sociální práce se velmi podobá tomuto poslání. V sociální práci jsme povoláni pomáhat druhým. Samozřejmě je to nesmírně těžký požadavek v konfrontaci s každodenními problémy, jako je zanedbávání péče, domácí násilí, zneužívání, závislosti, agrese klientů apod. Vím, jak nesmírně jsou přetíženi sociální pracovníci. Ať už neúměrnou administrativou či neúměrným množstvím klientů, které mají na starost. Vybavuji si situaci, kdy jsem byl přítomen na jistém semináři, jehož většina účastníků byla lidmi pracujícími v sociálních službách. Co mne zaujalo při čekání na příchod přednášejícího, během něhož jsem pozoroval ostatní v sále, byla jakási šeď a pohaslost u většiny přítomných, která se tak nějak zračila v jejich držení těla, tvářích, i dokonce oblečení. Tolik kontrastující např. se zjevem mladých manažerů, finančníků či třeba ajťáků. Otázkou je, zda by si lidé pracující v sociální sféře nezasloužili speciální druh podpory, péče, benefitů či speciální platové ohodnocení, které tato další zmíněná povolání mají (vstupy do sportovišť, relaxačních zón, zdravé svačiny apod.). Jaké výsledky práce by asi podávali zářící, odpočatí a radostní sociální pracovníci?

Ale přesto nesmíme polevit. Známé židovské přísloví říká: „Zachráníme-li jeden lidský život, je to jako zachránit celý svět.“ I na nejšpinavější ubytovně nalezneme záblesky radosti, štěstí a lásky, pro něž stojí za to bojovat. Nad našimi klienty můžeme tisíckrát zlomit hůl, ale svět tím lepší neuděláme. Důležitá je nepodmíněnost této práce. Při obrovské rodinné a osobnostní zátěži těchto dětí je naivní očekávat, že z nich vyrostou naprosto bezproblémoví a fungující dospělí. Touha po úspěchu a výsledku je v tomto druhu práce možná spíše jen naplňováním vlastního ega.

V této práci je důležitá pokora a radost z maličkostí. Při nedávném setkání s kolegyní z obdobného typu školy, která je sama již na pokraji vyhoření, jsem si uvědomil, jak motivující jsou pro mne zážitky, které díky projektu zažívám. Setkání se zajímavými lidmi, možnost zúčastnit se různých akcí, dostat se na zajímavá místa, a jelikož jsem dobrodružná povaha, tak možná mne motivuje i trochu toho dobrodružství a nepředvídatelnosti v mé práci. K motivaci a pohodě samozřejmě přispívá i ocenění práce okolím, možnost seberealizace a pochopitelně přiměřená výše platu, které jsem dosáhl, ale až přibráním si druhého úvazku ve škole. Zajímavé je, že práce navíc mne nevyčerpává a právě finanční pohoda a jistota, vědomí, že má vlastní rodina je finančně zajištěná, jednoznačně přispívá i k mé pohodě pracovní. Motivuje mne, že mohu pomoci v konkrétních případech, že mohu vidět i drobný výsledek své práce, něco předat dál. I když je to třeba tak žalostně málo ve srovnání s úspěchy nadaných a talentovaných fungujících dětí z běžných rodin.

Každý člověk potřebuje alespoň dotek dobra, lidskosti a přijetí. Vůči tomuto jsou vnímaví naprosto všichni a přijetí lidi proměňuje. Jako například proměňuje naši klientku ‒ divokou dívku s naprosto záporným vztahem ke škole a autoritám, s konfliktním vztahem k dospělým i vrstevníkům, která dnes zůstává i dlouho po hodině v učebně, ponořená do zadané práce právě možná proto, že to je to jediné místo, kde se necítí odsouzená, zavržená. A právě za takové okamžiky děkuji Pánu Bohu. Za každodenní sílu, kterou nám dává. Za možnost modlitby a božích povzbuzení. Protože zázraky se dějí. Jako tehdy, když bezprostředně po skončení modlitby, v níž jsem pochyboval o smyslu své práce v souvislosti se z mého pohledu zmařenými životy nejúspěšnějších dětí projektu, mi na mobil přišla zpráva od neznámého chlapce z vězení: „Četl jsem všechny dopisy a Bibli, které jste posílal do vězení jednomu z vašich kluků. Vaše práce je smysluplná a důležitá. Nevzdávejte to!“

Pavel Kučera,
vedoucí a realizátor projektu Bojovat srdcem, speciální pedagog, učitel výtvarné výchovy a vychovatel na škole pro děti se ZPCH a ZPU ZŠ Želešice