Eva Mydlíková, Jaroslav Slaný, Mariana Kováčová: Diagnostika syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Praha: Portál, 2022
Recenzovaná publikace z nakladatelství Portál je zaměřena na diagnostiku syndromu CAN (z anglického Child Abuse and Neglect). Podíleli se na ní celkem tři autoři, slovenští odborníci na tuto problematiku, a sice psycholožka, supervizorka a profesorka sociální práce Eva Mydlíková z Trnavské univerzity, lékař a vysokoškolský pedagog Jaroslav Slaný z Fakultní nemocnice Trnava a speciální pedagožka a vedoucí centra pro práci s oběťmi násilí Mariana Kováčová. Jedná se o první samostatnou publikaci na toto téma v českém a slovenském prostředí. Kniha vychází z klasiků na poli výzkumu dětské a vývojové psychologie, jako jsou například Pavel Říčan, Jiří Langmeier nebo Zdeněk Matějček, ale obohacuje je o nové výzkumy, poznatky i změny, které v této oblasti přišly na přelomu tisíciletí v souvislosti s globalizací a nástupem nových médií. Vydání publikace předcházel výzkum, který mapoval dětskou kresbu jako diagnostický nástroj pro určení syndromu CAN.
Jedná se o první vydání. Kniha o necelých 130 stranách textu je členěna do tří kapitol, což vnímám jako dostačující pro stručný přehled o problematice. První kapitola je věnována pediatrické diagnostice syndromu CAN, druhá dětské kresbě jako nástroji jeho diagnostiky a třetí se zaobírá sociální diagnostikou tohoto syndromu. Publikace je obohacena také o obrazovou přílohu, kterou se podařilo získat v rámci prováděného výzkumu. V závěru knihy nechybí ani přílohy v podobě ukázek testů dětské kresby, což lze ocenit, jelikož tím kniha získává rozměr pro její využití v praxi.
V první kapitole se čtenář dozví, jak se vyvíjelo postavení dítěte v průběhu dějin – od Bible a prvopočátečních společností až po soudobou societu a připomene si tak, že dítě vždy nemělo stejná práva, tak jako má v dnešní společnosti. Dále je vysvětleno, co je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Zdůrazněn je zde multioborový přístup k problému. Jedná se o záležitost, která je spjata taktéž se sociálními podmínkami, které dítě obklopují. V počátcích je čtenář obeznámen s tím, s jakými formami týrání a zneužívání se můžeme setkat. Autoři v této kapitole doporučují způsoby, jak dítě takto týrané rozpoznat. To vnímají jako velmi důležité, protože jak sami dodávají, často se na různé formy týrání u dítěte přijde až velmi pozdě, s tím se svými zkušenostmi z praxe v ústavní výchově souhlasím.
Na konci první kapitoly se autoři zamýšlejí nad jednotlivými dilematy, která souvisejí s CAN. Jedním z nich je skutečnost, že do našeho globalizovaného světa přicházejí různé kultury, které na dítě mohou nahlížet jiným způsobem. Autoři na straně 40 dodávají, že „…je žádoucí, aby nově příchozí (imigranti) respektovali základní normy společnosti, do které migrují“. Nedomnívám se, že lze v tomto ohledu nalézt jedno či několik spolehlivých řešení, protože se jedná o velmi komplexní záležitost. Co ovšem vidím jako nedostatečné je, že se autoři nepokusili uvést alespoň nějaká doporučení, jak podobné situace řešit. Dalším uvedeným dilematem je, jak postupovat při zjištění, že bylo dítě týráno. Nejúčinnějším řešením by dle autorů byla sanace rodiny. Z vlastní několikaleté pedagogické zkušenosti s dětmi z dětského domova vím, že tento postup je mnohdy nereálný, jelikož v některých lokalitách jsou tyto služby nedostačující či úplně chybí.
U jednotlivých popisů typů týrání se autoři často zaměřují na diferenciální diagnostiku – tedy s čím je možné známky týrání zaměnit. Co by se však dalo této kapitole vytknout, je skutečnost, že jsou zde často užity odborné lékařské termíny, sociální pracovník neznalý v této oblasti si tedy musí dané výrazy dohledávat, jelikož zde nejsou nijak rozvedeny. Tyto termíny by mohly být rozvedeny na závěr v samostatném slovníku pojmů, který zde však chybí, což považuji za jeden z limitů publikace.
Druhá kapitola se věnuje dětské kresbě jako nástroji diagnostiky syndromu CAN. Ačkoliv se dětská kresba hojně využívá jako diagnostický nástroj vývoje dítěte, v oblasti týrání a zneužívání jí nebyla dosud věnována v českém a slovenském prostředí taková pozornost, jakou by si zasloužila. V první části kapitoly jsou popsány znaky, které jsou nápadné právě u dětí se syndromem CAN. Čtenář je seznámen s posloupností vývoje dětské kresby. Celý následující text se pak opírá o výsledky výzkumu, který autoři provedli mezi lety 2014–2017 s cílem zjistit vztah mezi výskytem varovných znaků v kresbě dítěte a formou násilí, kterou dítě prožilo. Kladně lze zhodnotit bohatou obrazovou přílohu, která obsahuje výtvarná díla dětí ze slovenských dětských domovů, krizových center atp., které si prošly nejrůznějšími formami týrání. Z uvedené metodiky výzkumu a konkrétních příkladů hodnocení testů dětské kresby mohou čerpat jak odborníci na diagnostiku, ať už psychologové nebo speciální pedagogové, tak i vychovatelé a sociální pracovníci – vždyť v dětském věku je, jak sami autoři dodávají, výtvarné vyjádření přirozenou součástí života dítěte. Nelze však opomenout, že z jednoho obrázku nelze ihned vyvozovat závěry a diagnózu (str. 116).
Poslední kapitola se zaměřuje na nástroje sociální diagnostiky syndromu CAN. Zde autoři popisují konstrukci rapid testu včasné diagnostiky syndromu CAN po teoretické stránce. Ve zkratce uvádějí, jakým způsobem se pracuje s dětmi v České a Slovenské republice poté, co bylo zjištěno týrání nebo zanedbávání. To je shrnuto na pouhých několika řádcích. Dle mého názoru by si tato problematika zasloužila dále rozpracovat. Zbytek kapitoly je jakýmsi výčtem všech signálů, které mohou naznačovat, že dítě trpí syndromem CAN. Ocenila bych zde větší přehlednost Výčet by mohl být srozumitelnější, kdyby byl logicky členěn do několika tematických oblastí.
V poslední kapitole čtenář také nalezne zamyšlení autorů nad stavem dnešní společnosti. S některými myšlenkami by se dalo jistě polemizovat. Autoři na straně 115 píší: „Ve vzdálenějších, především venkovských sídlech je vůči násilí vyšší tolerance a je tam slabší dostupnost potřebných služeb“. Tato věta dle mého staví menší venkovská sídla oproti velkým městům do podřízené pozice. Chybí také adekvátní výzkumy k doložení této myšlenky. Domnívám se, že v této části autoři odbíhají k ageismu a dalším problémům současné společnosti, které až tak se syndromem CAN nesouvisí.
Závěrem nelze opomenout, že ačkoli autoři uvádějí, že publikace je určena pro pediatry, pedagogy a sociální pracovníky, po jejím přečtení čtenář vlastně neví, pro koho je primárně určena. Každá kapitola je psána trochu jiným jazykem. Na jedné straně jsou zde termíny, kterým budou patrně rozumět pouze zdravotníci nebo dětští lékaři, naopak některé části jsou psány, jako kdyby je měli číst rodiče i široká veřejnost. Jinak ryze praktická kniha (díky představení rapid metody sociální diagnostiky syndromu CAN) odbíhá jednou kapitolou k oblasti výzkumu – představuje statistické metody, které jsou vhodné spíše pro výzkumné pracovníky, a ne pro odborníky v terénu. Publikace by si dle mého názoru zasloužila větší sjednocení a doplnění některých kapitol, případně přeskupení jednotlivých oblastí. Avšak navzdory výše zmíněným výtkám zde cenné, a především praktické informace najdou jak sociální pracovníci, zdravotníci, vychovatelé dětí se syndromem CAN, učitelé, tak i psychologové, speciální pedagogové a další odborníci, kteří se se zanedbávanými, týranými a zneužívanými dětmi mohou během své profesní kariéry setkat.
I přes uvedená slabá místa však lze ocenit, že se jedná o knihu, která je doplněna o hodnotnou obrazovou přílohu a která je vztažena k našim interkulturním podmínkám. Kniha si jistě svou pozornost náležitě zaslouží a do budoucna můžeme doufat v její další přepracované vydání, které bude doplněno i o výklad odborných termínů.
Zdeňka Žádníková
