Irvin David Yalom: Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2020
Kniha Existenciální terapie byla v originále vydána v roce 1980 a od jejího prvního českého překladu uplynulo již patnáct let. V několika posledních letech byla beznadějně vyprodaná a v antikvariátech se její cena mnohdy rovnala až dvojnásobku té původní. Nyní se na trhu objevuje její druhé vydání v novém přebalu a s jiným formátováním, které má možnost znovu oslovit řadu dalších zájemců.
Čtenáři pravděpodobně znají Irvina Davida Yaloma spíše jako romanopisce a autora povídek, čerpajícího své náměty z psychoterapeutického prostředí. Touto knihou se však představuje jako autor odborné literatury, který v psaní zúročuje své bohaté teoretické a pedagogické znalosti i klinickou zkušenost. Podává systematický výklad bohatý na příklady z praxe, kazuistiky a přehledně představené výzkumy, včetně komentářů k jejich silným i slabým stránkám. To, co činí tuto knihu stále aktuální je zejména její forma. Autor zvolil přiléhavý způsob podání existenciální problematiky. Nalézáme zde mnoho citací z děl klasických filozofů a úryvky z básní i krásné literatury, které ilustrují bohatost a komplikovanost tématiky.
Filosof, psychoterapeut, psychiatr a profesor na Stanfordské univerzitě si v knize především klade za cíl seznámit čtenáře s uceleným psychoterapeutickým systémem existenciální psychoterapie a technik z ní vyplývajících.
V úvodu, kde Yalom představuje metodu existenciální psychoterapie a vymezuje ji vůči klasické psychoanalýze (freudovské deterministické teorii, která neumožňuje se v rámci terapie vztahovat k přesahu) pokládá základy teoretického vymezení existenciální psychoterapie. Popisuje ji jako přístup, který jde napříč tradičními kategoriemi a seskupuje klinická poznání jinak. Je-li v psychoanalýze sekvence vyúsťující v použití obranných mechanismů vyjádřena posloupností pud – úzkost – obranný mechanismus, na úrovni existenciální psychoterapie jí odpovídá sekvence základní záležitost – úzkost – obranný mechanismus. Stopa tohoto směru sahá až k úvahám o naší konečnosti, odpovědnosti, osamělosti a problému smyslu života.
První část této obsáhlé knihy je věnována klinickým aspektům pojmu smrti, potažmo strachu z ní. Vést s klientem rozhovor o vážném tématu smrti není jednoduché. Autor se v této kapitole mimo jiné snaží zdůraznit užitečnost toho, jaký význam a dosah pro oba zúčastněné může daná situace mít a podněcuje zmocněné pracovníky k tomu, aby se s klienty nebáli otevírat toto těžké téma. Inspirace pramenící z rozhovoru s pomáhajícím pracovníkem je mnohdy hlavním zprostředkujícím činitelem, který umožní pracovat s bolestí a bezvýchodností a v lepším případě ji přetaví do naděje a příležitosti. Zaznívá zde však poprvé varování, jak náročná a těžko proveditelná existenciální analýza v samotném rozhovoru s klientem je. Yalom zde uvádí v kontext úvahu, která se prolíná celou knihou, a to tu, že každý člověk platí daň za nekonzistentní přesvědčení. Dvojí standard v žádném vztahu neobstojí a jakýkoli pomáhající pracovník nemůže přesvědčit klienty o něčem, čemu sám nevěří. V kontextu této problematiky to znamená, že bude mít nejspíše tendence z rozhovoru o smrti instinktivně utíkat, protože u něj toto téma, stejně jako u klienta, vyvolá úzkost a spustí obranné mechanismy.
Tématem druhé části knihy je svoboda. Autor se zde cíleně věnuje opět pouze těm stránkám svobody, které mají význam pro klinickou práci s klientem, a ponechává stranou její osobní, společenské a mravní aspekty. Autor zplnomocňuje člověka na úrovní vlastních postojů k situaci a předkládá myšlenku, že si sami volíme, co budeme považovat za důležité, nutné, příjemné nebo dokonce smysluplné. Yalom nabízí prolomení kruhu, který často nebývá jednoduché narušit, a říká, že klientům, kteří za své nepříjemnosti trvale obviňují okolí nebo druhé lidi, se dá nabídnout jiná možnost rámování své životní situace. A to ta, že byť často nenesou vinu ani svůj podíl odpovědnosti na tom, co se jim v životě přihodilo, mohou systematicky pracovat na přijetí zodpovědnosti za to, jaký k tomu zaujímají postoj, což je jejich existenciální nezcizitelnou svobodou.
Třetí část se zabývá tématem osamělosti. Yalom vnímá pojem osamělosti opět v existenciálně posunutém významu a říká, že lékem na ni je především angažovanost a zralý a přející vztah bez uplatňování vlastních potřeb. Autor tento typ vztahu dává do dvou souvislostí. Jednak ho vidí jako něco, co se dá naučit, a zároveň mu připisuje roli modelu, který pak klient může budovat i v jiných vztazích. Čtenáře možná překvapí, jak takový zralý vztah podle Yaloma vypadá a jak veliký rozdíl v pohledu na klienta může v rámci humanistických přístupů existovat. U humanistických směrů jsme zvyklí na vysokou míru sebeurčení. Autor však uvažuje klienta v kontextu existenciálního determinismu a automaticky jej vsazuje do rovnice osamělost – úzkost – obranný mechanismus. Nejedná se sice o determinismus, jaký známe z dřívějšího psychoanalytického pojetí, kdy byl klient odborníkem vnímán jako bytost, která je silně ovlivněná svým nevědomím, přesto v rámci tohoto přístupu nacházíme prvky, které nedávají pracovníkovi příliš pružný návod, jak klientovo vztahování se ke světu, potažmo k pracovníkovi interpretovat a následně analyzovat. Ne každému pomáhajícímu pracovníkovi tento typ direktivity při kontaktu s klientem musí vyhovovat a nadto je klient ne vždy natolik stabilizovaný, aby nečekaný výpad konfrontačních technik unesl. V krajních případech může vyvolat v nepovolaných rukou i psychózu (Kingdon, Turkington, 1994).
Čtvrtá část knihy se zabývá tématem životního smyslu, potažmo jeho ztrátou a důsledky této ztráty na naše prožívání. Krize smyslu je otázka, která vyžaduje okamžitou odpověď, a její neuspokojivé zodpovězení implikuje další nutkavá tázání a pátrání. Člověk, který v životě smysl nenalézá, se podle tohoto autora může mylně domnívat, že ho najde v různých druzích maladaptivního jednání. Předpokládá se, že sociální pracovník chápe širší společenské souvislosti problémů svých klientů a je prostředníkem mezi normami společnosti a přesvědčením klienta. Měl by se ve své práci snažit zhodnocovat a využít veškeré klientovy zdroje a pracovat s ním na dlouhodobých plánech a cílech. Problematika smyslu je však podle Yaloma natolik rafinovaná, že klasické, na problém orientované formy terapie takovýmto lidem nedokáží pomoci. Otázka po smyslu života totiž není problémem terapeutickým, ale spíše filozofickým a nástroje, které k jejímu úspěšnému zodpovězení potřebujeme, jsou ty, které klientovi pomohou odhlédnout od závratné perspektivy pohledu na život.
V Etickém kodexu společnosti sociálních pracovníků České republiky (2005) je kladen důraz na zodpovědnost za soustavné celoživotní vzdělávání, které je základem schopnosti řešit etické problémy. Sociální pracovník se má neustále snažit o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňovat nové přístupy a metody. Nadto se mu v tomto dokumentu ukládá doporučení pro svůj odborný růst využívat znalosti a dovednosti jiných odborníků či oborů. Teprve nedávno vznikl na Univerzitě Palackého v Olomouci na Teologické fakultě navazující magisterský program Aplikované psychoterapie a inovace v sociální práci, jehož studium obnáší velkou míru kontaktní výuky, nácviků i sebezkušenosti. Ve výsledku však není ani sociální pracovník, ani psycholog, ani absolvent nového oboru ze základu svého vzdělání zcela připraven na profesi psychoterapie. A to z důvodu současných legislativních nároků na výkon tohoto povolání. Studium sociální práce je sice kvalitním předpokladem pro psychoterapii a v rámci kompetencí splňuje sociální práce všechny základní požadavky pro profesi psychoterapie, avšak za předpokladu dalšího vzdělávání. Psychoterapeut musí absolvovat magisterské vzdělání v relevantním oboru a zároveň mít příslušný certifikovaný výcvik, který v naší zemi garantuje Česká asociace pro psychoterapii.
Tato kniha je svým zaměřením určena původně psychologům a psychoterapeutům, ale otázky svobody, smrti, osamělosti či smyslu života zasahují do života klientů všech pomáhajících profesí, tedy jsou relevantní i pro sociální pracovníky. Klient se nemusí nutně ocitat přímo v terapeutické místnosti, aby se ukázalo, že některý z jeho problémů tkví v nemožnosti se adaptivně vypořádat s nějakou výše zmíněnou existenciální kategorií. Kazuistické ukázky dělají tuto knihu srozumitelnou i odborníkům z jiných oborů. Srozumitelnost v tomto případě však není v žádném případě ekvivalentem jednoduchosti či záruky snadného provedení v praxi. Existenciální dynamika je díky vlivu obranných mechanismů natolik nesamozřejmá, že se nachází až na samém okraji vědomí. Nabízí se tedy otázka, jak velká je to ambice a jak těžko dosažitelná. Jak po přečtení této knihy poznáme, že v kontaktu s klientem vládneme dostatečnou sebereflexí? A lze ji v sobě bez výcviku vůbec vypěstovat? Vždyť existenciálně-analytický sebezkušenostní výcvik trvá pět let a patří mezi jeden z psychicky nejnáročnějších.
Eliška Švecová
Použitá literatura a zdroje
SPOLEČNOST SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ. 2005. Etický kodex společnosti sociálních pracovníků [online]. [28. 7. 2022]. Dostupné z: http://socialnipracovnici.cz/public/upload/image/eticky_kodex_sspcr.pdf .
KINGDON, D. G., TURKINGTON, D.1994. Cognitive-Behavioral Therapy of Schizophrenia. New York: Guilford Press.
