Kateřina Glumbíková: Reflexivita v sociální práci s rodinou, Grada, Praha, 2020
Autorka knihy Reflexivita v sociální práci s rodinou píše o aktuálním tématu reflexivity a její potřebnosti nejen v sociální práci s rodinou. Kniha je velmi čtivě napsaná a určitě ji doporučuji přečíst nejen akademickým odborníkům, ale i odborníkům z praxe a v neposlední řade studentům sociální práce.
Kniha je rozdělena do pěti hlavních kapitol. První čtyři kapitoly jsou teoretickým vymezením jednotlivých témat.
První kapitola Reflexivita se zabývá celkově pojmem reflexivity a popisuje zde i vztah pojmu reflexivity k reflektivitě, ke kritické reflexivitě a reflektivitě, dále ke kritickému myšlení, dekonstrukci, metakognici a vztah reflexivity k rozhodování. Zde je zmiňován Evidence base approach (neboli přístup založený na důkazech), který se v posledních letech v České republice velmi rozšiřuje. Přejímáme velké množství zkušeností ze zahraničí a pak je aplikujeme do českých podmínek. Evidence base approach se také začíná učit na vysokých školách, takže se s ním studenti setkají relativně brzy a poté se to projevuje i v praxi, tzn. že současní studenti budou již schopni se inspirovat ze zahraničí a v České republice se mohou pokusit zavést nové sociální služby, které zde zatím nefungují, nebo budou schopni v budoucnu pomoci nastavit podmínky tak, aby zde mohly nové sociální služby vznikat. Autorka v této kapitole pojednává o rozdílech mezi Evidence base approach a reflexivitou, ale také se zmiňuje, jaké snahy oba přístupy v praxi mají. Například oba přístupy se v sociální práci „snaží o identifikaci, porozumění a využívání toho nejlepšího dostupného vědění a vyhnutí se tak riziku činění špatných rozhodnutí“ (s. 31).
Druhá kapitola Reflexivita jako projekt (re)konstrukce já sociálního pracovníka pojednává o důležitosti zachování si vlastního já. Dále se zde autorka zmiňuje o důležitosti interakce s druhými, protože tak vznikne obohacené já. Tato kapitola je relativně krátká a pro některé čtenáře (hlavně pro studenty) může být dle mého názoru těžce uchopitelná. Kapitola obsahuje značné množství odborných výrazů, které studenti zatím nemusí znát.
Třetí kapitolou je Reflexivita jako schopnost (re)konstruovat vědění. Kapitola je opět velmi krátká. Čtenář zde najde pojednání o vzniku moudrosti praxe a následně jak využít morálního vědění v praxi. Může si zde také přečíst o všeobecně známém Etickém kodexu sociálních pracovníků. Tuto kapitolu považuji za nadbytečnou, z důvodu přepisování známých věcí, jako již zmíněný Etický kodex a další.
Čtvrtou (poslední teoretickou) kapitolou je Reflexivita jako nástroj (re)konstrukce emocí. Kapitola je obsahově nenaplněna. Myslím si, že emocím by autorka mohla v knize věnovat více prostoru. Autorka se zmiňuje o dilematu, zda emoce patří do sociální práce. Nicméně emoce jsou součástí našeho já a patří tedy k nám jako k sociálním pracovníkům. Sociálního pracovníka si bez vyjadřování emocí nedokáži představit. Po přečtení této kapitoly se mi vnukla myšlenka, že jen intervize a supervize v sociální práci do budoucna nebudou stačit. Do budoucna bude potřeba mít psychoterapeuty, kteří budou fungovat v každé organizaci jako podpora a zároveň prevence syndromu vyhoření.
Poslední, tedy pátou kapitolu, vnímám jako stěžejní. Velmi podrobně popisuje metodiku výzkumu, metody analýzy dat, fáze výzkumu i etiku a limity daného výzkumu. Autorka v této kapitole zodpovídá dvě výzkumné otázky: 1. Jak je utvářena reflexivita v sociální práci s rodinami v České republice? 2. Jak prakticky funguje reflexivita v sociální práci s rodinou v České republice? Jednotlivé podkapitoly jsou logicky seřazené a pozvolně na sebe navazují. Autorka pro výzkumnou část zvolila kvalitativní výzkumnou strategii a celkem pět technik sběru dat: polostrukturované rozhovory, hloubkové interview, tematický rozhovor, fokusní skupiny a zúčastněné pozorování.
Jednotlivé výsledky jsou velmi přehledně zpracované a popsané v podkapitolách. Zaujaly mě výsledky týkající se interní supervize, která se v praxi ukazuje jako velmi důležitá. Dalším zajímavým poznatkem je absence metodiky a pravidel pro vyjadřování emocí, které pak pracovníci přestanou vyjadřovat, a to může vést k vnitřním sporům sociálního pracovníka. Vnitřní spory u jednotlivých sociálních pracovníků poté mohou vést ke sporům v týmu, případně k syndromu vyhoření.
Kniha je velkým přínosem nejen pro sociální pracovníky, ale také pro organizace poskytující sociální služby. Výsledky výzkumu Glumbíkové v oblasti potřeby metodiky nebo pravidel pro vyjadřování emocí jednotlivých pracovníků považuji za důležité. Emoce v sociální práci jsou v současné době velmi aktuálním tématem. Naučit se pracovat se svými vlastními emocemi je běh na celý život. Na sociální pracovníky jsou kladeny tak velké emocionální nároky, že poté dochází ke skrývání emocí nebo k opačnému problému, tedy k nepřiměřenému vyjadřování emocí (vztek apod.). Pravidla pro vyjadřování emocí pracovníků by měla být zavedena do praxe a možná i do standardů sociálních služeb, aby se mohlo předcházet vyhoření pracovníků, interpersonálním a intrapersonálním konfliktům.
Pokud se chvíli zdržím u interpersonální roviny, tak autorka uvádí (s. 107–108) zajímavé možnosti využití reflexivity, které vychází z rozhovorů s komunikačními partnery. Jsou to: zkvalitnění a zefektivnění intervencí sociálních pracovníků, , zisk náhledu a odstupu od řešeného, evaluace v rámci individuálního plánování s klientem, vyvažování mezi pomocí a kontrolou, vyladění se na klienta, práce zplnomocňujícími přístupy, nehodnotící přístup, nastavení hranic odpovědnosti pracovníka a klienta, prohloubení vztahu s klientem, práce s chybou a reflexivní komunikace jako technika práce s klientem. Toto jsou velmi užitečné poznatky, které jsou v praxi důležité a na které denně sociální pracovníci naráží.
Podkapitola Sociální pracovník jako agent změny se dotýká všech sociálních pracovníků (nejen těch, kteří pracují s rodinami). Hlavním tématem jsou v této podkapitole „problémy“ s legislativou (která se v sociální práci nehnula od roku 2006). Glumbíková se zmiňuje o problémech s nastavením různých dávek a příspěvků, které nejsou nastaveny systematicky ani motivačně pro naše občany. Naprosto souhlasím s výrokem, který v knize zaznívá několikrát a to, že systém by měl být nastavován zespodu, a ne z vrchu, jako je to v současné době.
Text v podkapitolách (páté kapitoly) je doplněn přehlednými tabulkami a schématy. Jen bych uvítala schéma (zpracované v programu ATLAS.ti) barevné, aby bylo pro čtenáře přehlednější. Na schématech je vidět, že v programu byly jednotlivé kódy barevné, ale v černobílém tisku to tak nevynikne. Velmi kladně hodnotím, že autorka knihy ve svých výsledcích vždy vyznačila nejdůležitější závěry, což vede k lepší orientaci v textu, ale zároveň se čtenář může orientovat jen na to hlavní z dané podkapitoly.
V knize je využito velké množství odborných zdrojů, bohužel jsou již staršího vydání. Většina zdrojů je publikována do roku 2010.
V závěru publikace autorka velmi výstižně píše o utváření si osobního stylu sociálních pracovníků, který vzniká právě při reflexi v průběhu jednání. S výrokem autorky souhlasím a určitě se v praxi potvrzuje, že každý pracovník pracující v sociálních službách má svůj osobitý styl.
Kniha může být inspirací nejen pro sociální pracovníky, ale také pro akademické pracovníky a studenty sociálních oborů i pro poskytovatele sociálních služeb, nebo zřizovatele sociálních služeb. Po přečtení knihy Reflexivita v sociální práci s rodinami čtenáře napadne určitě spousta změn, které by se v jejich výuce, v praxi a v organizacích mohly realizovat. Ať už to je vytvoření pravidel a sepsání metodik např. na vyjadřování emocí, nebo reakce na podnět k zavedení nebo zvýšení intervalů intervizí v jednotlivých organizacích. V akademické sféře by to pak mohlo být zařazení reflexivity do jednotlivých předmětů výuky, případně by publikace mohla sloužit jako inspirace pro závěrečné práce studentů a jejich zaměření na reflexivitu. Mě samotnou přečtení knihy dalo spousty nových poznatků o reflexivitě, a hlavně mě vedla k zamyšlení, jaké změny bych v praxi udělala. Určitě by stálo za to se zamyslet, zda by se již neměly aktualizovat Standardy sociální práce s ohledem na potřebnost metodiky zaměřené na zpracování emocí.
Ingrid Baloun
