Recenze knihy: Vykročte z úzkosti: trénink pro dospělé

Recenze knihy: Jarmila Tolimatová: Vykročte z úzkosti: trénink pro dospělé. Praha: Portál, 2019

O knize Vykročte z úzkosti: trénink pro dospělé je v první řadě třeba říct, že se jedná o knihu pro laiky. Neočekávejte tedy od ní nějaké hlubší informace, nové studie či data, složitější vztahy ani náročnější jazyk. Je opravdu psaná jako praktická a srozumitelná kniha pro každého. Její praktičnost je dána konkrétními ukázkami – kazuistikami, kterými demonstruje konkrétní způsob prožívání a práce s úzkostí.  Stejně tak za velmi praktické považuji otázky, které vedou čtenáře k vlastnímu uvažování o svých úzkostech, případně jejich řešení.  Z určitého hlediska jde tedy spíše o cvičebnici.  

Hlavní téma knihy je, jak už napovídá název, úzkost. Autorka ji v prvních kapitolách představuje a využívá k tomu často zprostředkovanou zkušenost svých klientů. Dle mého názoru se velmi citlivě snaží v knize hledat vyvážený pohled na úzkost. Úzkost jako něco, co i když je člověku nepříjemné, tak hraje v jeho životě důležitou a praktickou roli. V dalších kapitolách představuje způsob působení úzkosti na jednotlivých úrovních života člověka. Zabývá se úzkostí v těle, citovým hnutím, úzkostí v mysli i úzkostí v chování.  Na všech těchto úrovních autorka vždy po vysvětlení podstaty daného projevu úzkosti představuje pro konkrétní představu kazuistiku. Tyto příklady ještě sama rozděluje do malých kapitol nejčastěji založených na struktuře: „Příběh“, „Co pomohlo“. Věřím, že tyto kazuistiky budou patřit mezi čtenáři k těm nejoblíbenějším, neboť právě konkrétní lidské příběhy jsou nejpoutavější a zároveň nejlépe představí o čem je řeč. Rozdělení samotných jednotlivých příběhů právě do výše uvedených dvou rovin tak ještě víc probouzí čtenářovu zvědavost. Každá kapitola pak obsahuje také cvičení. Jedná se vždy o jednu až tři otázky, které vedou čtenáře k vlastnímu hlubšímu porozumění své úzkosti, určitým okolnostem nebo možným cestám k řešení. Samotná kniha má pod každou otázkou prostor tří řádků, takže sama o sobě může fungovat také jako zápisník. Osobně se však domnívám, že pro takové osobní zápisky je vhodnější vlastní sešit. Ať už z důvodu toho, že umožňuje individuální prostor pro každého čtenáře, tak proto, že se jedná o velmi osobní informace a v případě, že by člověk chtěl knihu mít dlouhodobě v knihovně nebo ji někomu půjčit, je to nepraktické. Zároveň to rozsah knihy svým způsobem uměle natahuje. Což v konečném efektu způsobuje, že se kniha čte rychle.  

Opravdu bohatou nabídku konkrétních tipů a technik obsahuje kapitola Úzkost v těle. Tolimatová zde čtenáři nabízí jak konkrétní techniky práce s dechem, tak relaxační techniky. Ve svých tipech nezapomíná ve vztahu k tělesnu ani na smysly, výživu a životosprávu. Zároveň jednotlivé kroky nezapomíná doplňovat o možná specifika, rizika nebo okolnosti spojené právě s životem člověka s vyšší úzkostí. Je znát, že ze své zkušenosti s touto problematikou dokáže již upozorňovat na momenty, které právě lidem s úzkostí mohou přinášet komplikace nebo nesnáze při určitých technikách. Dokáže tak konkrétní doporučení vztahovat přímo k situaci lidí potýkající se s úzkostí. Další kapitola zaměřená na emoční stránku prožívání úzkosti patří k těm nejkratším. Hlavní zprávou, která je zde čtenáři předávána, je důležitost přijetí svých emocí a ochota se jimi zabývat. Domnívám se však, že tato kapitola mohla nabídnout ještě více a chybí mi tu druhý pól samotné problematiky. Tedy to, v jaké momenty již není dobré se do svých emocí ponořovat a spíše se už zaměřit na jinou oblast. Ale možná právě to vedlo k tomu, aby tato kapitola nebyla příliš obsáhlá. Další kapitola se zaměřuje na mysl – tedy kognitivní stránku věci. Odbornými názvy ale autorka čtenáře nezatěžuje. Nabízí však seznámení s technikou padajícího šípu, kterou se snaží vést člověka ke klíčovému přesvědčení, myšlence, která ovlivňuje jeho úzkost. Následně vysvětluje omyly mysli, které mohou mít také podíl na vyšší míře úzkosti v životě. Představuje konkrétní chyby v myšlení, které doplňuje konkrétními příklady. To je podle mě velmi užitečné, protože opravdu jasně ukazuje, o co jde, a čtenář může díky tomu lépe pochopit, o čem autorka píše. Stejně tak vždy hned následuje otázka: „Znám to u sebe?“ s výzvou, aby si čtenář zapsal konkrétní znění dané myšlenky a následně zkusil vytvořit její alternativu. Text má v těchto místech opravdu spíše formu cvičebnice. Představené jsou zde chyby myšlení jako „unáhlené závěry“, „čtení myšlenek“, „nadměrné zveličení nebo zmenšení“, „věštění budoucnosti“, „vztahovačnost“, „všechno nebo nic“, „černé brýle“, „nechat se vést pocity“, „musy a bychy“ a „nálepkování“. Již z tohoto výčtu je tedy znát, že Tolimatová knihu píše opravdu pro laické čtenáře a se snahou o co nejjednodušší a nejsrozumitelnější jazyk. Následně se autorka zabývá v této kapitole také výčitkami. Vede čtenáře k odvaze se s nimi utkat a vypořádat. Ne ve formě neustálého proudění výčitek v mysli, ale ve schopnosti se u nich zastavit a každou z nich si promyslet i s vlastním doporučením pro příští situaci. Další kapitola Úzkost v chování obsahuje nejvíce kazuistik, jimiž je vlastně z většiny kapitola tvořena. V závěru Tolimatová opět nabízí tentokrát již propracovanější cvičení na záznam a zpracování problémové situace týkající se vlastního chování. Na konci kapitoly, stejně jako na začátku, je snaha čtenáři předat informaci, že úzkost je pro život něco přirozeného, normálního a ve své podstatě užitečného. Podle mě se tak snaží čtenáři, který má třeba s úzkostí problém, pomoci samotnou úzkost přijmout, což je velmi důležitý aspekt. Představuje kazuistiky, kdy lidé v určitých životních etapách zažili zvýšenou úzkost nebo druh fobie a co jim pomohlo ji překonat a vyrovnat se s ní. Zároveň u toho poukazuje na význam vztahů, a to jak přátelských, tak taky třeba vztahy s okolní přírodou a zvířaty. V plném závěru autorka znovu připomíná význam úzkosti a strachu jako jakéhosi „hlídacího psa“, který člověku slouží a kterého není radno úplně zhýčkat a utlumit. 

Celá kniha je psána ve velmi přívětivém, citlivém a jemném stylu, který dle mého názoru může být dobře přijímaný lidmi, kteří bojují s úzkostí. Celkově je kniha psaná opravdu pro samotné lidi, kteří se potýkají se zvýšenou úzkostí. Pro sociálního pracovníka může být inspirací pro práci s lidmi, kteří se s takovými problémy potýkají, jistě pro některé i pro vlastní obohacení. S ohledem na profesní kvalifikaci a vzdělání sociálního pracovníka však většina informací bude spíše opakováním a svým stylem půjde spíše o odlehčenou a nenáročnou četbu.                              

Petra Horová