Po téměř přesně třech letech se do „Konírny“ Poslanecké sněmovny vrátilo téma sociální práce. 4. dubna 2022 tu proběhl seminář na téma Perspektivy sociální práce, pořádaný Profesní komorou sociálních pracovníků, z.s. (PKSP), a Katedrou sociální práce FF UK. Seminář se uskutečnil díky Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny PČR, za přítomnosti místopředsedkyně Sněmovny paní doktorky Olgy Richterové, a se záštitou ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Řečníky byli domácí i zahraniční hosté. Tento text neaspiruje na vyčerpávající reportáž, pouze zachycuje méně často tematizované aspekty.
Zodpovědnost k sobě samým znamená nechat svobodu klientům
Úvodem se ujala slova Olga Richterová, která prokázala nejen značnou obeznámenost se sociální oblastí, ale i velký vhled do sociální práce jako oboru. Připomněla nejen 30letou historii Katedry sociální práce FF UK, ale také pomyslné 2,5leté výročí společenského povědomí o tom, jak důležitá je sociální práce. Pandemie a následná uprchlická vlna zvýraznila důležitost sociální práce. Zdůraznila, že klienti sociálních pracovníků nemají stejné startovací podmínky, sociální pracovníci přemýšlí, jak vyrovnat tyto ztížené předpoklady, ale nemohou převzít zodpovědnost. Zodpovědnost k sobě samým znamená i nechat svobodu klientům. Olga Richterová povzbuzovala účastníky k férovému lobbyingu, tedy oprávněnému prosazování svých oborových zájmů. Jako profesionálové schopní rozlišovat mezi kontrolou, manipulací a podporou, vědomým a nevědomým zacházením s mocí, bychom měli být hlasitější v prosazování svých legitimních zájmů a potřeb. V diskusi dále doplnila, že dochází ke zneužívání toho, že jsme osoby s city, a díky tomu prohráváme informační válku.
Tatiana Matulayová připomenula více než stoletou historii sociální práce, která však byla přerušena brzy po svém rozkvětu, a ani v 90. letech 20. století nebylo pak možné vývoj dohonit. Podle jejího názoru a názoru renomovaných odborníků v současnosti zaznamenáváme dramatické změny v profesionalizaci. Institucionalizace probíhá v této pozdně moderní době jinak, a podle některých teoretiků je sociální práce ztracený konstrukt, ztracený projekt. Ona sama však zdůraznila svoji víru v obor, který má ještě šanci, profesionalizaci vnímá jako dynamický proces, a spoléhá zejména na občanský model sociální práce. Podle názoru Tatiany Matulayové je potřeba, aby sociální pracovníci pracovali jako organizovaná skupina, a navzájem se ovlivňovali v dobrém slova smyslu. Studie, která byla provedena v deseti zemích prokázala, že absolutní většiny profesních atributů sociální práce bylo dosaženo díky vnitřní síle profese (Weiss-Gall & Wellbourne, 2018).
Klient v mezeře postaru definovaných cílových skupin
Petr Vojtíšek konstatoval, že sociální pracovníci neproměnili příležitost profesionalizovat se v období těsně po covidových omezeních, kdy na to bylo vhodné klima. Reflektoval také výsledky šetření k tématu výzev a vizí pro sociální práci. V oblasti přímé práce je podle něj třeba zabývat se „multiproblémovostí“ v situaci mnoha klientů a vynalézat řešení, která tuto složitost překonají. Přitom je potřeba redefinovat „staré“ cílové skupiny podle žité reality, revidovat koncept normality a vzít na vědomí nové životní strategie zaznamenávané v praxi. Dosavadní řešení jsou často omezena úzkým definováním sociálních služeb i předpisem záznamů přímé práce a legislativa nedává příliš prostoru pro opravdovou případovou sociální práci prováděnou kvalifikovaným sociálním pracovníkem.
Cílenou podporu si sociální pracovníci mohou dopřát, pokud se zapojí do mentoringu, o kterém referovala Lenka Šimková. Na rozdíl od supervize se jedná o méně známou formu opory v sociální práci. Pod hlavičkou PKSP za podpory Nadace J&T mohou především méně zkušení pracovníci zažít unikátní formu kontaktu se zkušenějším kolegou/kolegyní. Zároveň z praxe vyplývá, že mentoring je žádaný i sociálními pracovníky s dlouholetou praxí – ti v něm hledají především prostor pro přemýšlení, jak zúročit své zkušenosti a profesně se posunout. Rovnocenný, respektující a oboustranně dobrovolný kolegiální vztah je namodelováním ideálu přímé klientské práce: mentor respektuje odpovědnost mentorovaného kolegy (mentee), stará se o bezpečný proces mentoringu, a na rozdíl od již zmíněné supervize nebo koučování přispívá rovněž tím, že zveřejňuje některé své zkušenosti. V tomto smyslu je mentoring osobnějším vztahem mezi mentorem a mentorovaným, byť je rámován tím, že má být užitečný v práci mentorované osoby. Oproti supervizi, která navíc není na každém pracovišti k dostupná, si můžete být jisti, že zde vám podporu poskytuje mentor, který sám má přímou zkušenost s výkonem sociální práce.
Přesto, že témata byla neotřelá, dnem se neslo jedno staronové téma; totiž že by měl obor vygenerovat jakéhosi zástupce, charismatickou osobu, která by se vyjadřovala k různým tématům a byla vidět. Vzhledem k tomu, že taková osoba, co nám paměť sahá nebyla a není, mohli bychom si dle systemických pravidel říct, že chceme něco, co nejde. Nebo nejde teď a je tedy potřeba dělat „něco jiného“. Celodenní setkání mělo akademický charakter v tom nejlepším slova smyslu, žádná myšlenka nebyla zapovězena. Relevance k praxi byla zřejmá – je dobré opustit teze, které obor nikam neposouvají. Nulový počet klišé, příspěvky podněcovaly diskusi. Na závěr jedno lehce patetické prohlášení: Účastníci bez ohledu na to, zda se jednalo o akademiky, vzdělavatele, kolegy z makro praxe či příbuzných oborů spojovala velká láska k sociální práci. A to je naděje.
Záznam a prezentace účastníků celé konference naleznete zde.
