Když je naděje větší než strach . . .

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Václav Havel

MENS SANA, z.ú. poskytuje profesionální sociální služby ročně více než 200 lidem se zkušeností s duševním onemocněním v Moravskoslezském kraji již 27 let. Zažili jsme euforii devadesátých let, rozvoj internetu, 3D technologií, sociálních sítí, ale také ničivé povodně, železniční katastrofy, uprchlické krize a pandemii. Pandemie Covid 19 nás zastihla podobně jako tisíce jiných lidí i institucí zcela nepřipravené.  Přinesla mnoho obtížných zkoušek a náhlých změn. 

Nová situace v souvislosti s pandemií koronaviru vyvolala spoustu otázek, na které bylo obtížné hledat odpovědi, jelikož pro každého z nás znamenal tento stav premiéru. Museli jsme se přizpůsobit omezením vyplývajících z nouzového stavu vyhlášeného Vládou ČR a zároveň neztratit kontakt s našimi uživateli a ani s jejich osobami blízkými. 

Koronakrize důkladně prověřila naše schopnosti. Mnozí lidé, kteří neovládali počítačový jazyk, se velmi rychle naučili ovládat internet a počítačové programy, aby mohli pomáhat svým dětem s distanční výukou a komunikovat s učiteli i se svými blízkými, které nemohli navštěvovat. Lidé starší generace se naučili nakupovat přes internet, obstarávat si léky prostřednictvím mobilních aplikací.

Přestože jsme se nemohli setkávat, byli jsme si blíže. Přemohli jsme strach a na samém počátku nouzového stavu jsme začali šít roušky a rozdávat je potřebným. Hlavním hnacím motorem v těžkých dnech byla pomoc, solidarita a kreativita. Solidarita lidí nás provázela také na sociálních sítích, zejména na facebooku. Vznikaly početné skupiny lidí, kteří nás nejen slovně podporovali, ale nabízeli nezištně pomoc při zajištění materiálů, ze kterých jsme šili roušky, hledali pro nás nové zjednodušené střihy roušek, anebo upozorňovali, kde roušky stále chybí. V MENS SANĚ jsme společně s lidmi ze sociálního podniku BOTUMY s.r.o.  ušili a zdarma rozdali více než 4000 roušek. Lidé nám přiváželi bavlněné látky, pomáhali shánět gumičky na roušky, dobrovolníci rozváželi roušky zdarma do zdravotních a sociálních zařízení a předávali je také seniorům a lidem se zdravotním postižením. Obrovská vlna solidarity a ochota obyčejných lidí pomáhat, překonala pachuť zákazů a příkazů vládních činitelů, kteří mnohdy to, co přikazovali, sami porušovali. Překonali jsme strach z neznámého a našli jsme v sobě odvahu pomáhat potřebným.

Ambulantní sociální služby – sociální rehabilitaci jsme zároveň s terénní sociální službou podpora samostatného bydlení začali poskytovat v terénu, vybaveni plátěnými rouškami, později s respirátory, gumovými rukavicemi, ochrannými štíty, které nám zdarma vyrobili na 3D tiskárně zaměstnanci VŠB. Našim uživatelům a jejich osobám blízkým jsme poskytovali podpůrné hovory, řešili krizové situace, pomáhali s distanční výukou jejich dětí, doprovázeli jsme je na nákupy, procházky, lékařská vyšetření, stáli vedle nich v dlouhých frontách na testy, přinášeli jsme jim potravinovou pomoc a léky. 

Pomineme-li ekonomické dopady, které se nevyhnuly ani našim sociálním službám, pandemie Covid 19 nám vzala iluze o tom, že za nás někdo jiný vše vyřeší, že stačí čekat. Iluze o tom, že vládní opatření budou rychlá a účinná.  Celý rok jsme dodržovali veškerá opatření a doufali, že pandemie brzy skončí. Bohužel pandemie pokračovala i v následujícím roce, což mělo negativní dopad zejména naše uživatele, lidi se zkušeností s duševní nemocí. Někteří téměř nevycházeli ven a jediné spojení s venkovním světem jim zprostředkovávali naši terénní pracovníci. 

A co nám koronakrize dala? Poznání, že i dokážeme společně čelit i tak obtížným situacím jako pandemie koronaviru bezesporu byla. Dokázali jsme poskytovat podporu a pomoc nejen našim uživatelům, ale také jejich rodinným příslušníkům a osobám blízkým. Poznání, že lidská solidarita překoná každou bezmoc a zoufalství. 

Koronakrize proměnila smýšlení mnohých lidí o smysluplnosti neziskových organizací. Veřejnost měla možnost vidět, co vše neziskové organizace dělají pro bezpečí těch nejzranitelnějších, dětí, seniorů a lidí se zdravotním postižením. 

Byla to zvláštní doba, pro mnohé doba strachu, bolesti a utrpení, pro nás, co jsme v sobě našli vnitřní sílu, doba poučení, že i těžké chvíle se dají zvládnout, když světlem na konci tunelu je naděje.

Příklad dobré praxe

Pan T.R. (29 let) aktivně provozoval kontaktní sporty. Náročný trénink a řada cévních mikrotraumat vyústily v cévní mozkovou příhodu, která měla výrazný dopad na jeho kognitivní funkce. Mladý organismus se poměrně rychle po fyzické stránce zotavil, nicméně nadále přetrvávaly dysfunkce mozkových funkcí – obtížně si vybavoval slova, objevovaly se výpadky především v krátkodobé paměti, byl nesoustředěný, změnil se také osobnostně. Díky intenzivní podpoře rodiny a lektora Centra trénování paměti (CTP) se podařilo motivovat jej k pravidelnému kognitivnímu tréninku; nejprve za využití nepočítačových technik, později pomocí počítačového programu. Postupně se dokázal koncentrovat na náročnější úkoly a po stále delší dobu. V spolupráci s lektorem MENS SANA, který jej tréninkem provázel začal procvičovat kognitivní funkce také v domácím prostředí, jelikož z důvodu coronavirovým opatřením nemohl docházet do CTP. Míru podpory bylo možno začít pomalu snižovat. Jeho stav se po 3 letech zlepšil natolik, že společně se svým známým se pustili do podnikání v oblasti doplňků stravy. Nadále konzultuje kognitivní výkonnost se svým lektorem, pracovníkem MENS SANA nicméně jinak už vede samostatný život. Pracovníci CTP i navzdory přísným vládním opatřím našli cestu, jak pracovat se svými uživateli na zlepšování kognitivních funkcí.

Jaroslava Saidlová,
ředitelka MENS SANA, z.ú.