Úvodem
Témata migrace a integrace prochází v České republice od počátku 90. let kontinuálním vývojem, jenž byl podmíněn mj. i zásadní transformací politického a ekonomického prostředí naší země, během níž došlo k prolomení jak imigrační, tak emigrační izolace země (Drbohlav 2010; Dohnalová, 2012, in Bejček, 2019a). Zatímco v období minulého režimu byla tehdy Česko-slovenská socialistická republika (ČSSR) považována za spíše „vystěhovaleckou zemi,“ následná léta po Sametové revoluci toto paradigma postupně změnila. Od počátku 90 let. se Česká republika postupně stává tzv. „cílovou zemí“ migrace pro řadu cizinců, migrujících zejména za studiem, prací či obchodem, a v mnoha případech hledajících i trvalé usazení (srov. Drbohlav 2010; Dohnalová in Palaščáková, 2014; Bejček 2016; Dohnalová, 2020).
Tuto skutečnost ilustruje i meziroční nárůst počtu cizinců na našem území. Zatímco v roce 1993 pobývalo v ČR 77 tisíc osob cizí státní příslušnosti, v roce 2020 tento počet překonal hranici 600 tisíc. [1] Cizinci tak tvoří přibližně 5,5 % celkové populace naší země (MV ČR, 2020a).
Podpora integrace cizinců
Ruku v ruce s dynamickým rozvojem migrační politiky se rovněž rozvíjí i politika integrační (srov. Baláž, 2012). Na přelomu milénia byly vládou ČR přijaty Zásady koncepce integrace cizinců, [2] na jejichž základě vznikla o rok později první Koncepce integrace cizinců (KIC). Ta se dočkala celkem tří aktualizací v letech 2006, 2011 a 2016 (MV ČR, 2020b). Tyto dokumenty definují mj. cíle integračních aktivit, které mají směřovat k „nekonfliktnímu a oboustranně přínosnému společnému soužití mezi cizinci i společností přijímající země“ a mají umožnit cizincům aby „byli schopni důstojného a samostatného života během svého pobytu v České republice.“
Vedle zmíněného KIC také definuje pět tzv. „klíčových“ oblastí integrace, do nichž aktuálně spadá: znalost českého jazyka, ekonomická soběstačnost, orientace ve společnosti (neboli znalost sociokulturního prostředí), rozvíjení vztahů mezi komunitami a postupné nabývání práv v závislosti na délce pobytu (Vláda ČR, 2019). [3]
Naplňování těchto klíčových oblastí není pouze předmětem rezortu Ministerstva vnitra ČR, [4] do jehož agendy oblast integrace cizinců v ČR spadá či dalších ministerstev, ale také regionálních integračních center [5], nevládních organizací či občanských iniciativ a v neposlední řadě i poskytovatelů sociálních služeb.
V souvislosti s výše uvedeným lze, byť jen ve velmi hrubých obrysech, rozlišit podporu cizinců žijících v ČR (při nabývání kompetencí v oblasti zmíněných klíčových oblastí integrace) na podporu realizovanou skrze individuální projekty právnických osob (zpravidla veřejné instituce, nevládní organizace apod.) a dále skrze vybrané veřejné služby. [6]
Oba druhy podpory přitom nelze nahlížet odděleně, ale jako komplexně propojený, či na sebe navazující servis služeb, jehož cílem je podpořit cizince žijící v ČR při řešení každodenních záležitostí a kompenzovat případné bariéry při socializaci v novém prostředí a při integraci do majoritní společnosti. Potřeby cizinců jsou totiž v obecné rovině orientovány především na 1) podporu při získávání informací [7], a v souvislosti s tím i na 2) schopnost dorozumět se. [8]
Interkulturní práce versus komunitní tlumočení
Dlouhodobá praxe ukazuje, že pracovníci pomáhajících profesí [9], kteří profesně podporují cizince při naplňování jejich potřeb (viz výše), ať už v rámci projektů či služeb, se mohou potýkat (a často potýkají) rovněž s řadou bariér, mezi něž patří 1) znalost jazyka, 2) sociokulturní osobitost, 3) etnocentrické postoje a v neposlední řadě i 4) postoje veřejnosti k cizincům (Baláž, 2012). Snahy o kompenzaci a překonávání těchto bariér můžeme spatřovat již od počátku 90. let skrze postupné zapojování tlumočníků (často s migračním původem) a mediátorů do procesu případové práce s klienty – cizinci, ať už v roli dobrovolníků, externistů či přímo zaměstnanců dané instituce / organizace (Dohnalová, 2020). Nicméně, v průběhu následujících let potřeby praxe ukázaly, že kompetence těchto pracovníků, postupně označovaných jako „interkulturní asistenti“ či „sociokulturní mediátoři“, nemohou být omezeny pouze na zprostředkování jazyka mezi klientem a pracovníkem pomáhající profese ale je třeba je rozšířit i na samotné poskytování poradenství, doučování, asistenci při jednání s dalšími stranami apod. Absence formálního vzdělání sociokulturních mediátorů na straně jedné, a užšího metodického uchopení a standardizace včetně profesního ukotvení na straně druhé, vedla k potřebě jasného vymezení. To začalo postupně přicházet ve dvou, de facto paralelních vlnách.
Od roku 2008 [10] začal být rozvíjen koncept komunitního tlumočení, jemuž se věnuje zejména Ústav translatologie FF UK a dále nevládní organizace, např. META, o.p.s. (srov. Dohnalová, in Palaščáková, 2014; Čech Valentová, 2018; Čeňková a kol., 2019). Samotné komunitní tlumočení však bylo odpovědí pouze na malou část potřeb vyplývajících ze zkušeností práce s cizinci. Role komunitního tlumočníka, jak uvádí Čeňková (2019), totiž spočívá pouze ve zprostředkování komunikace mezi cizincem a třetí stranou. Komunitní tlumočník má být nestranným účastníkem komunikace. Na rozdíl od tlumočníka konferenčního či soudního, jenž má být při své práce takřka neviditelný, se komunitní tlumočník do komunikačního procesu z hlediska jeho formy (nikoliv obsahu sdělení) může aktivně zapojit. Jedná se zpravidla o situace, v nichž v důsledku kulturních rozdílů či neznalosti „mimojazykové reality“ komunitní tlumočník obě zúčastněné strany informuje a vysvětluje dle potřeby daný kulturní kontext, v němž se oba komunikující nachází (srov. Holkupová, 2013)
Souběžně s konceptem komunitního tlumočení začala nevládní organizace Klub Hanoi (dnes SEA-Liaison) rozvíjet koncept vzděláván interkulturních asistentů, zaměřených na podporu vietnamské menšiny v ČR. Nutno podotknout, že podobné koncepty se od konce 20 stol. již rozvíjejí v řadě evropských zemí (např. Německo, Španělsko, Portugalsko, Itálie a další). [11] V letech 2007 a 2011 proběhly pilotní vzdělávací moduly akreditované MŠMT, z nichž vzešli první „interkulturní asistenti“ (Bejček, 2019b). Získané zkušenosti poté rozvedl projekt „Formování profese sociokulturní mediátor – inspirace Portugalským modelem,“ který v letech 2012–2014 realizovala organizace InBáze, z. s., který zároveň redefinoval původně užívaná označení (interkulturní asistent, sociokulturní mediátor) a v rámci něhož došlo vůbec poprvé v našem prostředí k použití pojmu interkulturní práce [12] (Dohnalová, 2020) a její definici (byť legislativně nezávazné): [13]„Interkulturní práce vychází především ze sociální práce specializované na cílovou skupinu migrantů, mediace, interkulturní komunikace komunitního tlumočení, migračních studií. Interkulturní pracovník poskytuje asistenci včetně tlumočení při jednání s migranty a veřejnými institucemi, podporuje soužití majority a migrantů, napomáhá integraci migrantů do majoritní společnosti“ (Dohnalová in Palaščáková 2014, s. 74).
Vzdělávání a ukotvení interkulturní práce
V letech 2013–2014 proběhl první vzdělávací kurz v rozsahu 250 hod., akreditovaný MPSV jako „kurz pro pracovníky v sociálních službách se zaměřením na asistenci a poradenství migrantům“, který úspěšně absolvovalo celkem 19 účastníků a účastnic se specializací na 7 různých jazyků (blíže in Bejček 2019b; Dohnalová, 2020). [14] Současně došlo k vydání vůbec první ucelené publikace o interkulturní práci [15] a výkladového slovníku pro interkulturní práci v celkem 7 jazykových mutacích. [16] V roce 2018 byl zveřejněn kvalifikační standard profese „interkulturní pracovník“ v Národní soustavě kvalifikací (NSK) [17] a dále karta typové pozice „interkulturní pracovník“ Národní soustavy povolání (NSP). [18] Oba materiály obsahují podrobný popis kompetencí a činností a dále podmínky pro absolvování kvalifikační zkoušky k získání osvědčení pro výkon profese (srov. Čech Valentová 2018; Bejček, 2019b). Hlavní kompetence a činnosti interkulturního pracovníka dle kvalifikačního standardu zahrnují celkem 6 základních oblastí: 1) zprostředkování účinné komunikace, 2) poskytování poradenství v českém a cizím jazyce, 3) orientace v potřebách cizinců, 4) podpora vzájemného soužití mezi cizinci a majoritní společností, 5) síťování a spolupráce s dalšími odborníky a 6) orientace v hodnotovém kontextu interkulturní práce.
V následujících letech na zmíněné výstupy navázaly další projekty nevládních organizací, [19] institucí veřejné správy i akademického sektoru. Mezi výrazné podporovatele interkulturní práce patří zejména Magistrát hl. m Prahy a Magistrát města Brna. [20]
Přestože lze říci, že interkulturní práce má nejblíže k sociální práci (z níž také primárně vychází), současná praxe ukazuje, že využití interkulturních pracovníků je daleko širší. Interkulturní pracovníci v současnosti působí nejen v nevládních organizacích poskytujících podporu a pomoc cizincům, včetně poskytovatelů sociálních služeb. S novelou školského zákona v roce 2016, [21] jímž se v ČR zavedlo inkluzivní vzdělávání, služby interkulturních pracovníků využívají také i mateřské, základní či střední školy, přičemž na některých z nich interkulturní pracovníci působí v pozici kmenových zaměstnanců. Podobně služby interkulturní práce využívají i některé úřady státní správy a samosprávy. [22]
Z hlediska systémového ukotvení však interkulturní práce stále hledá své místo. Jelikož se nejedná o regulované povolání a dosud neexistuje systematické vzdělávání v interkulturní práci, bývá tato profese převážně vykonávána v rámci projektové činnosti nevládních organizací či veřejných institucí. Pouze malá část interkulturních pracovníků a pracovnic splňuje stávající podmínky stanovené buď zákonem o sociálních službách [23] či zákonem o pedagogických pracovnících [24] a může tak působit v režimu pracovníků v sociálních službách nebo sociálních pracovníků, případně pak pedagogických pracovníků. Aktuální požadavky na kvalifikační předpoklady pro výkon interkulturní práce jsou tak určovány zaměstnavateli. V návaznosti na podmínky,‘ stanovené kvalifikačním standardem (NSK) se nejčastěji jedná o 1) znalost českého a dalšího cizího jazyka na velmi dobré úrovni [25], 2) schopnost reflexe a práce s interkulturní odlišností, 3) znalost sociokulturního kontextu země či oblasti z níž cizinec, s nímž pracuje, pochází, 4) komunikační dovednosti, včetně pravidel komunikace vyjednávání a řešení krizových situací a 5) základní orientaci v problematice migrace a integrace. Samotná migrační zkušenost není podmínkou sine qua non, [26] přestože může být výraznou výhodou (srov. Dohnalová in Palaščáková, 2014; Čech Valentová, 2018, Dohnalová, 2020).
Závěrem
Interkulturní práce je dynamicky se rozvíjející profese, která postupně proniká i do sylabů různých humanitních oborů vyššího odborného a vysokoškolského vzdělávání. [27] Ačkoliv výzvy a doporučení pro další rozvoj interkulturní práce byly publikovány v roce 2016, [28] jen málokteré z nich byly, byť jen částečně realizovány. Mezi hlavní aktuální výzvy patří zejména systémové ukotvení interkulturní práce jako pomáhající profese (optimálně v rámci zákona o sociálních službách) a zajištění jak základního, tak prohlubujícího se kontinuálního vzdělávání. Např. v kontextu zákona o sociálních službách by se tak mohlo jednat o rozšíření stávajícího ust. § 115 odst. 1 písm. f) o „interkulturní pracovníci“ a ust. § 116a o odst. 3 „Odbornou způsobilostí interkulturního pracovníka uvedeného v § 115 odst. 1 písm. f) je doklad o úspěšném absolvování zkoušky k profesní kvalifikaci interkulturní pracovník před autorizovanou osobou.“ Na druhé straně však zůstává nezodpovězenou otázkou, zda lze výkon interkulturní práce omezit pouze na výkon sociální práce dle ZSS a zda se nenabízí jiná vhodná řešení, která by zohledňovala poměrně výraznou multidisciplinaritu této profese.
Aby bylo možné tyto cíle postupně naplňovat, je nezbytné, otevřít dialog a následnou spolupráci s klíčovými aktéry, mezi něž, vedle odborníků z praxe působících převážně v nevládních organizacích, patří také zástupci relevantních ministerstev (MV ČR, MPSV, MŠMT) a zástupci potenciálních zaměstnavatelů (školy, úřady státní správy, poskytovatelé sociálních služeb pro cílovou skupinu „migranti a azylanti“ a další).
Jan Matěj Bejček,
sociální pracovník, lektor, učitel a interní doktorand na Katedře sociální práce FF UK
Článek byl vydán v rámci projektu Ministerstva práce a sociálních věcí – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.
Použitá literatura a zdroje:
BALÁŽ, Roman. 2012. Společenské kontexty sociální práce a jejich vliv na práci s cizinci. Sociální práce / Sociálna práca, 12(4), s. 134–149.
BEJČEK, Jan Matěj. 2019a. Migrace a integrace v České republice In Kolektiv autorů. Interkulturní práce s dětmi a žáky s odlišným mateřským jazykem v mateřských a základních školách. Praha: InBáze, z. s.
BEJČEK, Jan Matěj. 2019b. Odborné služby vybraných NNO v Praze zabývajících se integrací cizinců In Začleňovaní žáků s odlišným mateřským jazykem do základních škol. Praha: InBáze, z. s.
BEJČEK, Jan Matěj. 2016. Úvod do práce s rodinami migrantů s udělenou mezinárodní ochranou: právní aspekty uprchlictví, specifika sociální práce s rodinami uprchlíků, integrace a vzdělávání dětí a žáků z uprchlických rodin. Praha: Univerzita J. A. Komenského.
ČECH VALENTOVÁ, Eva (Ed.). 2018. Integrace cizinců v Česku pohledem nevládních organizací. Praha: Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty, z. s.
ČEŇKOVÁ, Ivana a kol. (2019). Česká společnost 21. stol. Se nedomluví s cizinci. Co na to říkají komunitní tlumočníci? Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
DOHNALOVÁ, Eva. 2020. Development of Intercultural Work in the Czech Republic – Premises and Challenges in Establishing an Intercultural Worker profession, Allied to Social Work that Promotes the Use of Skills that Migrants Have. Czech and Slovak Social Work / Sociální práce / Sociálna Práca, Vol. 20(1), p. 61–77.
DOHNALOVÁ, Eva. 2014. Podstata a principy interkulturní práce In Palaščáková D. (Eds.) Formování profese interkulturní pracovník/pracovnice: Zahraniční zkušenosti, praxe a vzdělávání v ČR. Praha: InBáze, z. s.
DOHNALOVÁ, Eva. 2012. Úvod do sociální práce s migranty. Olomouc: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc.
DRBOHLAV, Dušan. 2010. Migrace a (i)migranti v Česku. Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Praha: Slon.
HOLKUPOVÁ, Jiřina. 2013. Koncept komunitního tlumočení [online]. Praha: Asociace pro interkulturní práci [24. 09. 2020]. Dostupné z: https://interkulturniprace.cz/oplzz/komunitni-tlumoceni-jirina-holkupova/
MV ČR. 2020a. Cizinci s povoleným pobytem [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [24. 09. 2020]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/clanek/cizinci-s-povolenym-pobytem.aspx
MV ČR. 2020b. Informace a publikace pro cizince o cizincích – dokumenty. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR [24. 09. 2020]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/migrace/clanek/zakladni-dokumenty-k-integracni-politice-ke-stazeni.aspx
PALAŠČÁKOVÁ, Dita (Ed.). 2014. Formování profese interkulturní pracovník/pracovnice: Zahraniční zkušenosti, praxe a vzdělávání v ČR. Praha: InBáze, z. s.
VLÁDA ČR. 2019. Usnesení vlády ČR ze dne 16. prosince 2019 č. 918 o postupu při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců – Ve vzájemném respektu v roce 2020 [online]. Praha: Úřad Vlády ČR [24. 09. 2020]. Dostupné z: https://apps.odok.cz/djv-agenda?date=2019-12-16
[1] Jedná se o státní příslušníky třetích zemí, občany EU (včetně občanů Norska, Lichtenštejnska, Islandu a Švýcarska) a jejich rodinné příslušníky, pobývající na území ČR podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, kteří zároveň disponují oprávnění k pobytu nad 90 dnů (tj. účelově vázaná dlouhodobá víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu, přechodný pobyt či povolení k trvalému pobytu). Údaj nezahrnuje osoby s udělenou mezinárodní ochranou podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Počet těchto osob však činí méně než 3 tisíce (srov. Člověk v tísni, 2019).
[2] Usnesení vlády ČR č. 689 ze dne 7. 7. 1999
[3] Resp. typu pobytového oprávnění, tj. čím déle pobývám v ČR, tím lepším (z hlediska práv a jistot) pobytovým statusem disponuji.
[4] Odbor azylové a migrační politiky, zkráceně OAMP. Před rokem 2011 pobytová agenda spadala pod Ředitelství služby cizinecké policie, zatímco agenda integrace pod rezort Ministerstva práce a sociálních věcí.
[5] Více viz http://www.integracnicentra.cz/
[6] Např. sociální služby, školy, zdravotnické služby, volnočasové/zájmové vzdělávání, policie, úřady státní správy a samosprávy a dal.
[7] Viz klíčová priorita KIC „orientace cizince ve společnosti“
[8] Viz klíčová priorita KIC „znalost českého jazyka“, resp. v prvních fázích integrace schopnost dorozumění se.
[9] Zejm. sociální pracovníci, pedagogičtí pracovníci, právníci, psychologové a dal.
[10] Ačkoliv první diskuze k tématu komunitního tlumočení probíhaly již od roku 2000, teprve v roce 2008 došlo k akreditaci prvního rekvalifikačního kurzu „komunitní tlumočník“, který byl veřejnosti dostupný od ak. r. 2009/2010 (blíže In Čeňková a kol. 2019).
[11] Blíže In Palaščáková 2014, s. 15–43
[12] Samotné označení „interkulturní pracovník“ však dosud používají jen některé subjekty. Řada organizací či veřejných institucí kromě uvedeného stále používá označení interkulturní či sociokulturní mediátor, případně pak terénní pracovník (streetworker), ve školním prostředí pak i dvojjazyčný asistent či nesprávně užitá označení komunitní nebo sociální tlumočník (blíže In Dohnalová 2020). Obecně lze velmi těžce určit jaký je alespoň přibližný počet interkulturních pracovníků v ČR. Hrubým odhadem se může jednat o 100-120 osob, které se této práci profesně věnují.
[13] Uvedená definice je výsledkem práce odborníků zapojených do projektu tvořených zástupci zapojených nevládních organizací, MV ČR, MPSV a tehdejších interkulturních pracovníků a pracovnic.
[14] Č. akreditace: 2013/1349 – PK. Absolventi kurzu získali kvalifikaci dle § 116 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
[15] Formování profese Interkulturní pracovník/pracovnice: Zahraniční zkušenosti, praxe a vzdělávání v ČR (2014), dostupné online z: http://interkulturniprace.cz/co-je-interkulturni-prace/publikace-o-interkulturni-praci/
[16] Slovník je vydán v ve verzích: čeština-angličtina/španělština/ruština/vietnamština/čínština/mongolština a arabština. Dostupné z: http://interkulturniprace.cz/pro-interkulturni-pracovniky/slovnik-pro-interkulturni-praci/
[17] Dostupné zde: https://www.narodnikvalifikace.cz/kvalifikace-1151-Interkulturni_pracovnik
[18] Dostupné zde: https://nsp.cz/jednotka-prace/interkulturni-pracovnik
[19] Např. Sdružení pro integraci a migraci, z. s. Poradna pro integraci, z. s. či Integrační centrum Praha, o. p. s.
[20] Jedná se především o podporu v oblasti financování aktivit zahrnujících interkulturní práci prostřednictvím grantových řízení či o organizaci ev. spolupráci při organizaci různých setkání formou platforem, kulatých stolů apod. Magistrát města Brna také od roku 2017 zaměstnává interkulturní pracovníky a pracovnice skrze implementaci vlastních projektů (př. projekt „Zvyšování interkulturní prostupnosti veřejných institucí v městě Brně“, č. projektu CZ.03.3.X/0.0/15_024/0006492). Blíže např. zde: https://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/interkulturni-pracovnici-na-brnenskem-magistratu-projekt-zvysovani-interkulturni-prostupnosti-verejnych-instituci-v-brne či Evaluační zpráva z projektu zde: http://rozjezdybrno.cz/file/711/download?token=9Rmr4zaK
[21] Zákon č. 178/2016 Sb. a vyhláška č. 27/2016 Sb.
[22] Např. Ministerstvo vnitra ČR – Odbor azylové a migrační politiky, Magistrát hl. m. Prahy, či některé pražské městské části, Magistrát města Brna a dal.
[23] Zákon č. 108/2006 Sb.
[24] Zákon č. 563/2004 Sb.
[25] Orientačně C1, dle Společného evropského referenčního rámce.
[26] Z lat. „podmínka bez níž nelze“ (…)
[27] Např. VOŠ sociálně-právní (Jahodovka), VOŠ Jabok, Katedra sociální práce FF UK, Katedra studií občanské společnosti FHS UK, Katedra sociologie a andragogiky Univerzity Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta univerzity Hradec Králové a dal.
[28] Dostupné z: http://interkulturniprace.cz/wp-content/uploads/2016/04/doporuceni-interkulturni-prace-2016.pdf
