Sociální práce je klíčovou profesí při řešení nepříznivých sociálních situací a při sociálním začleňování. Má své místo hned v několika soustavách, především tam, kde je primární konání ve prospěch potřebných, ale i v dávkových systémech. V České republice se stará o několik set tisíc klientů přibližně 17 tisíc sociálních pracovníků.
Z historie vývoje profesionalizace
„Profesionalizace znamená směřování k profesi, tedy historický vývoj, kdy na sebe navazují tři vývojové stupně: původně vykonávané a neinstitucionalizované pracovní činnosti, které se později mění v zaměstnání (řemeslo) vykonávané na plný úvazek a sociálně výrazněji ohodnocené, a vývojově nejvyšší stupeň, kterým je profese. Profese je založená na dlouhodobém procesu přijetí teoretického vědění, které je základem profesionální aktivity. Nejde přitom o elitu, která by svým příslušníkům automaticky zajišťovala výsadní postavení, ale o rysy specifické pro určitý druh lidské pracovní činnosti. Lze hovořit o individuální „kvalifikaci“, která umožňuje pracovníkovi udělat si úsudek a odpovědnost, která se netýká vlastního zájmu, ale potřeb klienta. Z tohoto hlediska je každá profese povoláním, avšak každé povolání není profesí.“ (Zajacová, 2017: 203)
Pojem profesionalizace označuje proces, během kterého určité povolání, které až dosud neplatilo za profesi, získává tento titul. Protože profese obecně zaujímají vyšší místo na žebříčku rozvrstvení (stratifikace) pracovních míst, je možné profesionalizaci považovat za vzestup (vertikální mobilitu) určitého pracovního odvětví. Z těchto důvodu je profesionalizace v Evropě a v USA často cílem vědomého úsilí zájmových organizací zaměstnanců (Suda, 2017). „Skupiny usilující o profesionalizaci pokládají své snahy za úspěšné, jestliže se jim podaří prosadit zákonodárství, které jim vyhradí právo vykonávat své služby na výlučné, přesně stanovené bázi. Tento proces je však zpravidla velmi obtížný a zdlouhavý. Pro opravdovou, doslovnou profesionalizaci je nezbytné uzákonit autonomii nové profese také v oboru disciplinárního řízení a dohledu na její výkon, tj. podřídit je ‚court of peers‘, soudu vlastních kolegů, posuzování kvality profesionálních služeb a vyšetřování a trestání přestupků proti profesionální etice.“ (tamtéž).
Proces profesionalizace v sociální práci je dlouhodobý. Prvopočátky můžeme sledovat na začátku 19. století např. v Německu – tzv. Elberfeldský systém, cílené a pravidelné návštěvy dobrovolníků v nejchudších rodinách, decentralizované, pod supervizí dobrovolníků; a také v Anglii a USA – tzv. Friendly Visitors (Marian C. Putnam). Prvními profesionály byli zaměstnanci londýnských nemocnic, tzv. almoners, kteří posuzovali sociální situaci žadatelů o bezplatnou lékařskou péči (Matoušek, Navrátil, Matulayová, 2019).
V roce 1915 vystoupil Abraham Flexner se svou polemikou, že sociální práce není profesí, neboť nemá specifickou teorii ani postupy. Více či méně tato diskuse přetrvává již více než 100 let. V průběhu času však nastoupil tzv. projekt profesionalizace, který předpokládá vysoké nároky na vědecké základy sociální práce a institucionalizaci znalostí prostřednictvím vzdělání a odborné přípravy (Fook, 2000 in Matoušek, Navrátil, Matulayová, 2019).
Vývoj identity profese se před II. světovou válkou soustředil na vědeckost oboru, došlo k rozpracování teorií a metod i profesionálních norem (např. zákony či etický kodex). Důraz na vymezení profese prostřednictvím definování teorií a metod se přenesl i na pojetí role pracovníka, vymezení hodnot a postojů, spolu s důrazem na odbornost, vzdělání, praxi a celkovou kulturu oboru sociální práce.
Na konci druhého tisíciletí někteří autoři zdůrazňují potřebu empirického, případně teoretického zdůvodňování praxe sociální práce. Volba postupů není totiž věcí náhodné volby, ale výsledkem profesionálního posouzení životní situace klienta. Pestrost teorií někteří chápou jako nabídku, jež poskytuje sociálnímu pracovníkovi řadu možných interpretací i námětů pro řešení situace klienta. Sociální práce neustále buduje svůj teoretický aparát a využívá také teorie z dalších disciplín (Navrátil, Matoušek, 2013). „Originalita teoretické výbavy sociální práce nespočívá vždy v její původnosti, ale ve zvláštním zaměření a způsobu jejího užití. Specifičnost využití teorií v oboru sociální práce tkví především v jejich přímé adaptaci pro posouzení a řešení obtížných životních situací klientů.“ (tamtéž: 189-195). Teoretické zázemí či konceptuální výbavu pro práci s klienty lze i v pozdně moderní éře stále chápat jako jeden ze zdrojů profesní identity sociální práce. (tamtéž).
K současné diskusi, jak se sociální práce může ukotvit jako svébytná profesionální pomáhající profese přispívá Musil (2013: 512): „pokud sociální pracovníci budou využívat teoreticky zdůvodněné metody pomoci a budou schopni přesvědčit ostatní – laiky, že tyto postupy jsou pro ně sice nesrozumitelné, že pracovníci oboru je přesto odpovědně využívají ve prospěch laiků, a že je tudíž správné, aby obor měl na výkon těchto činností monopol.“.
Na význam teoretické výbavy sociálních pracovníků upozornil také Navrátil (1998) „Teoretická výbava je jedním ze zdrojů profesionální identity sociálních pracovníků i jednou z podmínek jejich práce a vzájemné komunikace“.
V roce 1996 Hugman potvrdil předpoklad, že výkon sociální práce vyžaduje znalosti, dovednosti a expertizu získanou profesním vzděláváním. V roce 1997 Fook, Ryan a Hawkins předkládají argumenty pro teorii sociální práce jako expertní činnosti (in Matoušek, Navrátil, Matulayová, 2019). Weiss-Gal a Welbourne v roce 2008 specificky v oblasti profesního vzdělávání konstatovaly požadavek univerzitního vzdělání pro oblast sociální práce. Dle Matouška, Navrátila a Matulayové jsou v požadavcích na profesionálního sociálního pracovníka, které z řady jiných pramenů shrnul Lishman, obsaženy postoje a hodnotové orientace (Lishman, 1998 in Matoušek, Navrátil, Matulayová, 2019).
Postmoderní přístupy odmítají koncepci jediné pravdy. Dochází ke snaze o smíření polarit rozumu a intuice. V současnosti dochází k řízení profilu profese vyjednáváním, profese se internacionalizuje a převládá étos participace (ústup od elitního pojetí profesionality), reflexe (výzvy současnosti, konkrétní situace, potřeby klienta) a za profesionála je považován ten, kdo umí vést proces řešení problémů v náročné životní situaci. Sociální pracovníci jsou tedy participující profesionálové s užitečnými kompetencemi (Matoušek, Navrátil, Matulayová, 2019). Stále více se hovoří o reflexivní praxi, která nahlíží důkladně na problémy v životním fungování klientů, promýšlení různých perspektiv i zvažování vlivu sociálního pracovníka samotného na situaci a zpětné vyhodnocování průběhu a výsledku intervence. S reflexivitou se rodí profesionalita sociálních pracovníků a nabízí se příhodnější model řízení praxe než proceduralizace jejích postupů či byrokratizace (Janebová, 2013).
Opatrný konstatuje, že zásadní roli v nezdolnosti sociální práce vůči vnějším vlivům, jako jsou sociální politika a nové sociální problémy, nese etika sociální práce. „Kvůli těmto nikdy nekončícím vnějším tlakům mají někdy sociální pracovníci pocity viny a strachu, když mají učinit složité rozhodnutí, resp. každé rozhodnutí se jeví jako nutně náročné a málo komplexní. Přitom zpravidla nejde ani tak o rozhodnutí samotné, jako o nevítané následky, které bude mít. Etika má proto podle Bankse (2001) dodat sociálním pracovníkům odvahy, aby dokázali takové pocity redukovat. Povědomí o vlastní hodnotové pozici a o vlastní profesionální kompetenci tak pomáhá pocitům strachu a nejistoty čelit.“ (Opatrný, 2017: 52).
Pojetí profesionality se proměňuje v čase. Garanci přípravy na profesi v současné době nesou vzdělavatelé a vzdělávací proces má významnou roli v identifikaci s rolí profesionála / sociálního pracovníka. Garanci podmínek pro výkon činností sociální práce nesou zaměstnavatelé. Specifickou roli mají profesní komory. Za profesionála je považován ten, kdo má akreditované specializované vzdělání (postupy, teoretické rámce, pravidla jejich uplatňování) a reflektuje jej (Matoušek, Navrátil, Matualyová, 2019).
Výrazné výzvy pro profesionály
Sociální pracovníci, ať už pracují v kterémkoli ze systémů, mají společné to, že ve středu jejich zájmu stojí klient, jeho důstojnost a kvalita života. Tento směr činností sociální práce je společný všem úrovním výkonu praxe (mikro-, mezo-, makro-) – sociální pracovník má vynakládat svou energii nejen na podporu a pomoc klientovi samému, ale též na základě znalosti sociálních souvislostí, slabých míst a příležitostí působit na změnu prostředí (lokálně, regionálně, i s přesahem na národní úroveň).
Profesní odpovědnost sociálního pracovníka zavazuje konat v souladu s principy, hodnotami a etickými zásadami této profese. Profesionální výkon sociální práce je to, čím se dá posilovat důvěra klientů i ostatních profesionálů, budovat značka odpovědné profese a vytvářet prostředí a podmínky pro adekvátní pomoc lidem v tíživé sociální situaci.
Role sociálních pracovníků jsou značně variabilní, do určité míry ale podléhají také systému, někdy i organizaci, v nichž jsou sociální pracovníci zaměstnáni. Z odlišné míry podpory/pomoci a kontroly či odlišné míry respektu k zájmu klienta nebo organizace vystupují na povrch etická dilemata a zvyšují se pocity frustrace. Rozhodování na základě etických principů sociální práce, jako základní východisko konání, může být dobrým argumentem, komu má být sociální pracovník skutečně odpovědný. V posledních letech pandemie Covid-19 a s ní spojená opatření ovlivňují životy jednotlivců, mění se procesy a koncepty péče a pomoci, ale také se zviditelnily pomáhající profese, včetně sociální práce, a podtrhl se jejich přínos pro společnost. Truhlářová (2021) upozornila, že v první vlně epidemie došlo v zájmu ochrany klientů a pracovníků k uzavření většiny ambulantních sociálních služeb (stacionáře, poradny, chráněné dílny atd.) a k výraznému tlaku na služby terénní. V pobytových službách byla zvolena opatření, která vedla k omezení pohybu klientů a jejich sociálních kontaktů. Tato rozhodnutí, ať už zvenku, či zevnitř s sebou nesla řadu etických dilemat. dálku
Sociální práce je zásadním systémem sociální politiky a garantuje odbornou pomoc a podporu lidem v rozmanitých obtížných situacích. Nejčastěji se (potencionální) klient poprvé potká se sociálním pracovníkem na obecním úřadu nebo na úřadu práce, případně v sociální službě. Sociální práce v dalších systémech, jako např. sociální služby, zdravotnictví, školství či vězeňství vykazuje ve větší či menší míře určitá specifika (předpokládaná znalost specifických potřeb klientů či specifik prostředí). Jedním ze základních předpokladů úspěšné podpory či pomoci klientovi je vzájemná spolupráce, a to nejen s ostatními odborníky, ale především mezi sociálními pracovníky v různých systémech navzájem tak, aby klient nemusel znovu a znovu popisovat svou situaci vždy, když vstoupí do kontaktu se sociálním pracovníkem z jiné organizace. A již v této otázce, ale i v řadě dalších, se ukazuje, že v některých případech dochází (z různých důvodů) k omezování výkonu činností sociální práce, a tím pádem není vždy plně využitý potenciál této profese ve prospěch klientů. Nahlíženo touto optikou, je zcela na místě hovořit o zplnomocňování (budoucích) sociálních pracovníků, aby přijali odpovědnost za svou profesi, řídili ji, obhajovali a kontrolovali oni sami tak, jak to profesi náleží.
Melanie Zajacová
Použitá literatura a zdroje
HUGMAN, R. 1996. Professionalization in social work: the challenge of diversity in International Social Work. 39 (2): 131–147. https://doi.org/10.1177/002087289603900203.
JANEBOVÁ, R. 2013. Reflexivní praxe.In MATOUŠEK, O. a kol. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál.
MATOUŠEK, O., NAVRÁTIL, P., MATUALYOVÁ, T. 2019. Ideál profesionalizace v sociální práci. In Fórum sociální práce 2/2019 [online]. Praha: FF UK. [13. 12. 2019]. Dostupné z: https://forumsocialniprace.ff.cuni.cz/magazin/2019-2/
MUSIL, L. 2013. Identita oboru / profese sociální práce. In MATOUŠEK, O. a kol. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál.
NAVRÁTIL, P. 1998. Sociální práce jako sociální konstrukce. In Sociologický časopis, 1998, vol. 34. Praha. Dostupný z: < http://sreview.soc.cas.cz/uploads/862019eb0fed5c49a5c7c87613f5332a4e3da54c_243_037NAVRATIL.pdf>
NAVRÁTIL, P., MATOUŠEK, O. 2013. Sociální práce v době současné. In MATOUŠEK, O. a kol. 2013. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál.
OPATRNÝ, M. 2017. Resilience sociální práce a její autonomní etika: Role etiky sociální práce ve vztahu k sociální politice a novým sociálním problémům. In Sborník z konference pořádané ke světovému dni sociální práce Proměny a příležitosti sociální práce v ČR [online]. Praha: MPSV. [23. 12. 2019] Dostupné z: http://www.budmeprofi.cz/wp-content/uploads/2018/03/Sbornk-z-konference-I..pdf
Suda, Z. 2017.Profesionalizace. InNešpor, Z. Sociologická encyklopedie [online]. Praha: Sociologický ústav v.v.i. Dostupnéz:https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Profesionalizace.
TRUHLÁŘOVÁ, Z. (eds.) 2021. Sešit sociální práce: Sociální práce v mimořádných podmínkách. 2021 (9) [online]. Praha: MPSV. [26. 9. 2021]. Dostupné z: http://www.budmeprofi.cz/wp-content/uploads/2021/06/9.-SSP_FINAL-2.pdf.
WEISS-GAL, I., WELBOURNE, P. 2008. The professionalisation of social work: a cross-national exploration. International Journal of Social Welfare 17/2008.
ZAJACOVÁ, M. 2017. Profesionalizace sociální práce se seniory. In TOMEŠ, I., ŠÁMALOVÁ, K. 2017. Sociální souvislosti aktivního stáří. Praha: Karolinum.
