V první polovině prosince se konala na Magistrátu hl. města Prahy odborná konference s tématem Krizová pomoc jako specializace sociální práce pořádaná Společností sociálních pracovníků ČR ve spolupráci s Českou kriminologickou společností. Naše redaktorka Veronika Aresta se konference zúčastnila a v této reportáží Vám přináší střípky z prezentací účinkujících. Celou konferencí prováděl předseda Sekce sociálních kurátorů PhDr. Pavel Pěnkava a jeho kolegyně Marika Jelínková. Toto setkání má již svou tradici, účastníci se setkali už na IV. ročníku. Vloni se odborníci sešli nad tématem meziresortní specifikace sociální práce.
Konference se zaměřovala na téma specializací v sociální práci s přihlédnutím na krizovou pomoc, kterou poskytují nejen sociální služby, ale také sociální kurátoři, kteří pracují právě s osobami v bytové nouzi vyžadující krizovou pomoc.
Krizová sociální pomoc na obcích je součástí prevence kriminality, a proto byl na konferenci pozván Mgr. Adolf Polák z Ministerstva vnitra ČR s příspěvkem zapojení sociálních kurátorů do prevence kriminality. Zástupce MV ČR zdůraznil důležitost sociálních kurátorů v prevenci kriminality, které se „vnitro“ věnuje již od roku 1996. V rámci Strategie prevence kriminality 2016–2020 a jejího akčního plánu přichází z tohoto rezortu iniciativa k posilování pozice sociálního kurátora. Prevenci kriminality financuje MV ČR v dotačních titulech, jejichž tři pětiny odcházejí právě na sociální prevenci do obcí, krajů a dobrovolných svazů. Nejznámější z nástrojů jsou asistenti prevence kriminality, kterých je v současné době kolem 600 po celé ČR. Tito lidé působí často v sociálně vyloučených lokalitách. Dále programy prevence kriminality dotují domovníky preventisty, jejichž hlavní agendou je starat se o pořádek uvnitř domů, ale i v jejich okolí v problémových oblastech. MV ČR poskytuje dotační tituly na volnočasové a pobytové akce a důležitost spatřuje v resocializačních programech pro osoby po výkonu trestu odnětí svobody. Závěrem Mgr. Adolf Polák zdůraznil, že účinná pomoc lidem na ulici eliminuje ohrožení, jak z hlediska páchání trestné činnosti, tak z hlediska snižování ohrožení bezdomovců jako obětí trestné činnosti.
Společnost sociálních pracovníků poděkovala Ministerstvu vnitra ČR za posilování důležitosti sociální kurately.
Další příspěvek doc. PhDr. Oldřich Matouška se přiblížil hlavnímu tématu, a to specializacím, jimž se věnuje ve svém projektu Profesionalizace sociální práce. Hned na úvod pan docent citoval jednoho ze zakladatelů Katedry sociální práce na FF UK pana profesora Igora Tomeše, který mu v souvislosti s tvorbou profesiogramu řekl: „Vy jste jeden z mála lidí, kteří se drží v našem oboru stále vysoko, tak se i v rámci svého projektu nedržte jednotlivostí.“ Na to Matoušek navazuje tím, že i jeho otec se věnoval profesiografickým schématům, takže považuje tento projekt jako návazný na své rodinné kořeny. Projekt je rozdělen do tří hlavních úrovní. Za prvé chce zjistit, jak na tom vlastně jsou sociální pracovníci v České republice, využije formu dotazníkového šetření s 1000 respondentů. Dalším úroveň tvoří profesní mapa, která by měla být přehledem toho, co přesně sociální pracovníci dělají za činnosti. Mapa odkryje také prázdná místa v sociální práci, která v ČR vůbec neexistují, např. školní sociální pracovníky, nebo pracovníky v Centrech duševního zdraví, která právě teď vznikají a kde sociální práce bude mít nezastupitelné místo. Třetí úroveň projektu je zajištění ukázek živé praxe, které už pomalu začínají vznikat a spočívají v kazuistikách pracovníků v různých odvětvích sociální práce. Tyto kazuistiky jsou sumarizovány do příkladů pozoruhodné praxe a jsou vydávány právě na stránkách časopisu Sociální práce. Oldřich Matoušek říká, že po důkladném sběru dat budeme mít podklad k tomu, abychom přesně věděli, co sociální práce potřebuje. Již po prvním roce realizace projektu autor zdůrazňuje, že se mnoho předpokladů o výbavě sociálních pracovníků liší od reality. Posuny nachází v rozsahu potřebných znalostí a dovedností pro vzdělávání sociálních pracovníků, vidí, že opravdu chybí podstatná systémová řešení, která dělají úkoly sociálních pracovníků nesplnitelnými, chybí také dostupné návazné služby. Ukazuje se, že teorie a přístupy v sociální práci jsou využívány málo a chybí opora pro směřování dlouhodobé práce s klienty a že existující administrativní zátěž pracovníků je ještě doplněna o stížnosti a kontroly, přesto, že mnohdy jsou sociální pracovníci vystaveni nedostatečným podmínkám pro práci způsobenými kumulací funkcí, vysokým počtem případů a také tím, že jim např. chybí peníze na dopravu do terénu. Svůj příspěvek končí pan docent tím, že nás zve k nahlédnutí do již vydaných příkladů pozoruhodných praxí.
Pavel Pěnkava si bere slovo a zmiňuje, že sociální práce je velmi dynamickou disciplínou, jež v současné době zaznamenává rozvoj, propojuje se praxe a akademická půda, čímž dochází ke zvyšování prestiže oboru.
Další příspěvek konference byl věnován tématu vězeňských tetování a jejich významu. Toto téma bylo velmi nevšední a atraktivní, jelikož nadlehčilo atmosféru konference a doplnilo ji i o obrázkovou podobu. Ing. Alena Lachmannová, výzkumnice, se již několik let věnuje analýze tetování vězňů v mužských věznicích. Symbolika představuje různorodost životních příběhů, navazuje na druhý život vězňů a učí nás o lidech, jejich rodině, vyznání, víře a možné radikalizaci. Tetování má v prostředí vězeňství svůj vývoj, dříve působilo provokativně, nyní je dle předpisů zakázané, ale přesto se těší u vězňů velké oblibě. Proč? Odsouzený přichází do věznice a je zcela unifikován, dostává stejné oblečení jako ostatní vězni, boty, základní potřeby, postel, celu, životní program. Po určité době strávené ve vězení není schopen sám sebe ničím reprezentovat a přichází deprivace v důsledku identitní proměny. Právě tetování se tak stane nástrojem, jak zprostředkovat okolí svou současnou identitu. Výzkumnice tak začala zkoumat, jaké významy a kategorie významů jsou u vězňů v současné společnosti běžné a oblíbené. Motivy kategorizuje a na konferenci nám jich několik představila. Jde o motivy devalvující (nedobrovolné), jako je například ešuš na zádech, penis na obličeji, tyto motivy mají ilustrovat, že vězeň je podle ostatních „práskač“ nebo „konina“, ten fyzicky slabší, převálcovaný. Dále je u vězňů často registrována extremistická tematika tetování, ve vězení ideologie získává nové rekruty. Více je zastoupen pravicový extremismus a jeho číselná symbolika, slovní symbolika, personifikovaná tematika, tradiční hesla, emblémy, hudební skupiny, motivy mohou být rozmanité. Symbol slzy jako tetování vězně představuje trestný čin vraždy, hvězda zase násilné trestné činy, oční linka homosexualitu vězně. Mezi tetováním má výrazné postavení také rodinná symbolika, jména dětí a matek, křesťanské motivy, můžeme nacházet také motivy projevů závislostí, např. karty, drogy. Mezi tradiční se řadí především kříž, pavučina, kódy, ostnaté dráty, znamení zvěrokruhu. Lachmanová se domnívá, že vězni si odnáší z vězení právě pocit označkování, stávají se tak součástí tamní společnosti, a právě proto po propuštění často trpí problémy s resocializací. Je pro ně jednodušší vrátit se do vězení než do běžné společnosti.
Téma dalšího příspěvku se vracelo do historie specializací sociální práce. Věnovala se mu PhDr. Pavla Kodymová, Ph.D. Historická východiska nás vedou k přemýšlení o specializacích. Kodymová cituje „Sociální pracovnice nesmí dělat sebevýznamnější, podružnou práci, aniž by měla promyšlený celý plán a zvládnutý celý svůj obor. Jinak zasahuje bezúčelně a práce se jí drobí v jednotlivosti“ (Vostřebalová, 1931). V kontextu specializací zdůrazňuje, že bychom se měli vrátit zpět k vysvětlování veřejnosti toho, kdo sociální pracovníci jsou. Jsou to ti, kdo dávají návod, proč jsou lidé na světě a proč je dobré udržovat smír ve společnosti. Odraz sociální práce ve společnosti je pak takový, jaký ho sami sociální pracovníci definují, jak o své práci vypráví svým přátelům, rodině, kamarádům, sousedům. Závěrem historického okénka padlo, že není třeba nic vymýšlet, vše je vymyšleno, teď je to třeba aplikovat.
Profesionálové v sociální práci: očekávání a profesní (sebe)reflexe, to byl název příspěvku PhDr. Kateřiny Thelenové, Ph.D. Věnovala se projektu zaměřenému na možnosti zooterapie v sociální práci, který reflektoval potenciál zvířat v sociálních službách. Bádání ji dovedlo až k formulaci otázek reflexe profesionálního výkonu sociální práce. Zaměřuje se tak na diskusi nad hranicemi mezi profesionální a laickou pomocí. Výsledky jejího projektu definují, co je profesionalita sociálního pracovníka. Thelenová se domnívá, že je charakteristická tím, že pracovník dokáže nastavit hranice používané metody, má kompetenci balancovat, rozpoznat „poptávku“ po službě, dokáže pracovat s očekáváními a motivací při vstupu klienta do služby a šíří dobré jméno sociální práce. Profesní sebereflexe sociálních pracovníků (respondenti výzkumu) ukázala, že chybí síla vědomí příslušnosti k profesi a skupině, multidisciplinarita, dobré mapováním, posilování dovedností ve vyjednávání, komunikačních dovedností s ohledem na specifické potřeby klientů (kurzy jsou mnohdy neefektivní), supervize formou zúčastněného pozorování a prohlubování sdílení mezi resorty. Thelenová tvrdí, že je na místě propojovat akademickou půdu s praktiky v jednotné platformy, kde bude prostor pro předávání užitečných informací.
Mezi další vystupující patřil také PhDr. Tomáš Kellner, který představoval možnosti Probační a mediační služby ČR, která doplňuje a garantuje pomoc obětem trestných činů společně s neziskovým sektorem. Krizovou pomoc zajišťuje po ČR 55 středisek. Kellner se věnoval popsání širokého spektra reakcí na oběti trestných činů, jejich pocitům pošpinění, ztráty iluze kontroly a dobrého světa atd. Zdůraznil, že forma krizové pomoci klientům je velmi individuální a vyžaduje zapojení mnoha odborníků. PMS ČR tak sdružuje týmy pro oběti, jež obsahují zástupce obcí, sociálních odborů, policie a mají tak prostor pro sdílení praxe z terénu.
Pavel Jaroš doplnil téma konference z hlediska psychologie. Působí jako psycholog v Naději, o. p. s., a již 12 let poskytuje krizovou intervenci. Jeho příspěvek se soustředil na spolupráci psychologů a sociálních kurátorů při přímé práci s lidmi bez domova. Sdílel s publikem konference myšlenku, že sociální pracovník může mít vzdělání od Dis. až po Ph.D., ale to rozhodně není to důležitější, vzdělání považuje samozřejmě za základ, ale až po nástupu do praxe pracovník zjistí, zda na tuto profesi má. Za stěžejní psycholog považuje umění empatie a kladný vztah k práci.
Konferenci zakončila svým příspěvkem Iva Davidová, místopředsedkyně sekce sociálních kurátorů Společnosti sociálních pracovníků, která se věnovala postavení sociálního kurátora a krizovým situacím u obětí trestných činů a domácího násilí. Příspěvek vycházel z praxe a byl doplněn i trochou teorie. Davidová zmiňovala, s jakými oběťmi se mohou sociální pracovníci při své práci setkat, například s obětmi transgeneračního násilí, které jsou nejvíce latentní ke svému utrpení, tento druh násilí nelze ani kontrolovat, tudíž dochází dlouhodobé devastaci oběti. Dále s oběťmi bagatelní kriminality, stalkingu, závažných trestných činů. Oběti často disponují vzory chování a mají dilema, zda trestný čin ohlásit. Následně mnohdy propadají únavě z procesu, mají pocit, že podruhé čelí ztrátě kontroly nad procesem, trpí obavami z viktimizace a pocity viny. Davidová také zmiňuje, že narůstá počet žen bezdomovkyň, které jsou oběťmi násilí na ulici, ale jelikož bezdomovecká komunita není homogenní ani, jak si mnoho lidí myslí, anonymní, oběti se bojí využívat pomoc nabízenou prostřednictvím sociálních služeb. Závěrem vystupující inspiruje a dává návod, že oběti není dobré litovat, nutit k aktivitě, a pousmívá se, že vlastně účastníci konference jsou hlavně sociální pracovníci, a ti tato pravidla znají a aplikují velmi často.
Celou konferencí vedla tematická linka specializací v sociální práci a krizové pomoci. Oceňuji, že vystupující byli vhodně vybráni a jejich příspěvky doplňovaly mozaiku znalostí o tématu. Slyšeli jsme slova od akademiků, praktiků, výzkumnice a psychologa. Konferenci považuji za povedenou jak z hlediska časové dotace, zajímavosti, přínosu pro teorii a praxi. Organizátorům přeji hodně štěstí do pořádání dalších ročníků odborné konference.
Veronika Aresta,
redaktorka
