Úvodem je nutné předeslat, že předlužování není předmětem zájmu státu posledních let či desetiletí, dokonce ani staletí. Postupy upravující situaci, kdy osoba není schopna plnit své závazky, nalezneme již v dobách antiky v římském Zákonu dvanácti desek či řeckých Solónových reformách. Potíže plynoucí z nadměrného zadlužování byly, jsou a nepochybně budou. Mění se pouze jejich příčiny, následky a možnosti řešení.
I v dnešní době se proto stát jevem předlužování zabývá a hledá způsoby, jak mu v lepším případě předejít, v tom horším jej odstraňovat. Je totiž jednou z příčin sociálního vyloučení (Špidla, 2006).
V oblasti primární prevence je u nás v současnosti kladen důraz na posilování finanční gramotnosti. V roce 2010 vydalo Ministerstvo financí ČR Národní strategii finančního vzdělávání (Ministerstvo financí, 2010), v níž mimo jiné zdůrazňuje, že výraznější nenarušení stability českého finančního systému finanční krizí bylo způsobeno absencí některých finančních produktů na trhu, nikoliv vyšší finanční gramotností obyvatel oproti jiným státům. V této souvislosti upozorňuje i na skutečnost, že přesto přibývá lidí, kteří mají potíže s hrazením závazků, a narůstá i počet exekucí. Prevenci předlužování proto řadí mezi prioritní oblasti. Finanční vzdělávání dělí na dva pilíře tak, aby zahrnovalo celou populaci – vzdělávání žáků a vzdělávání dospělých občanů. V dokumentu je rovněž nastíněno, které znalosti, dovednosti a hodnotové postoje do finanční gramotnosti patří. Cíle strategie jsou jistě žádoucí, nicméně je otázkou, zda zvolené prostředky mohou být považovány za postačující. Finanční gramotnost sama o sobě totiž nestačí. Jen velmi stručně se strategie zmiňuje o jejím propojení s dalšími gramotnostmi – numerickou, informační a právní. Přesto především ony mají zásadní roli v tom, aby „finančně gramotný“ občan uměl svou gramotnost využít. Neboť k čemu jsou znalosti o struktuře a procesu tvorby rozpočtu, pokud si jej nedokáže spočítat? Opomenout není možné ani čtenářskou gramotnost. Ačkoliv mohou tyto připomínky působit banálně, v praxi právě takové předpokládané samozřejmosti, jako schopnost přečíst text a porozumět mu, působí potíže. Úskalí spočívá i v téměř jednostranném zaměření na spotřebitelskou problematiku. Bylo by velkým omylem domnívat se, že problematika předlužení je spjata výhradně se spotřebitelskými úvěry apod. Mnoho závazků stojí mimo spotřebitelskou oblast. Příkladem mohou být dluhy na zdravotním pojištění, nájemném, výživném atd. I u nich je častou příčinou nedostatečná finanční gramotnost, zejména v práci s osobním a rodinným rozpočtem. Nicméně bývá jí i nevyhovující míra právní gramotnosti, které se, jak již bylo zmíněno, nedostává takové pozornosti. A pokud ano, tak zpravidla výlučně v souvislosti se spotřebitelskou tematikou. Avšak i zde bývá přehlížena jedna z podstatných částí rozpočtové finanční gramotnosti – práce s potřebami, ať už osobními, nebo rodinnými. Plechinger (1995: 19–20) upozorňuje na „spotřebitelskou socializaci“, které jsme v současnosti od raného věku vystaveni. Poukazuje také na skutečnost, že většina mladých lidí nedokáže odolat vlivu médií a svá spotřebitelská přání plní bez ohledu na svou finanční situaci. Přenos tohoto chování do dospělosti není překvapivý. Dovednost umět sestavit rozpočet a především jej dodržovat tedy není vystavěna pouze na znalosti jeho složek a počtářských schopnostech. Vliv má v tomto přirozeně i rodina. Schruth (2011: 254–255) považuje předlužení za jednu z nejhorších věcí, s níž se mohou děti a mladí lidé v situaci chudoby setkat, pro její destruktivní účinky na osobnostní rozvoj. I on se pozastavuje nad dnes s naprostou samozřejmostí přijímaným názorem, že člověk je tím, co má, a je běžné pořizovat si většinu věcí na dluh.
Na okraji zájmu stojí zpravidla také lidé, kteří se ocitnou ve finančních potížích z jiných důvodů, než že by měli „vlastní“ dluhy – naopak, sami např. na začátku někomu půjčili, zavázali se jako ručitelé apod. Podle zkušeností autorky mnohdy v případě, kdy svou situaci přijdou konzultovat do občanské poradny, vyjde najevo, že na „začátku“ neměli dostatek informací, aby mohli posoudit, jaká rizika může plánovaný krok mít a jak se jich co nejlépe vyvarovat.
Posilování finanční gramotnosti u všech věkových skupin je nepochybně velmi žádoucí, ale bez zohlednění dalších souvislostí nemusí mít ve výsledku očekávaný účinek. Stejnou pozornost by měl stát věnovat i posilování právní gramotnosti a udržování žádoucí úrovně té čtenářské a matematické.
Snahu předcházet předlužování obyvatel můžeme ovšem spatřit i na úrovni legislativy. V roce 2011 nabyl účinnosti nový zákon o spotřebitelském úvěru, výrazně posilující informační povinnosti ze strany poskytovatelů úvěrů, jimž rovněž ukládá povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Právě tento zákon je ukázkovým příkladem potřebnosti dostatečné míry finanční i právní gramotnosti žadatele o úvěr, neboť sebepodrobněji poskytnuté informace jsou osobě, jež jim nerozumí, k ničemu.
Jak bylo zmíněno, není reálné předlužování zcela zabránit. Stát kvůli tomu hledá cesty, jak tento stav zmírňovat a řešit. Již několik let se proto můžeme setkat s velkou aktivitou v oblasti dluhové legislativy i judikatury.
„Převratnou“ novinkou se stalo oddlužení, laicky nazývané „osobní bankrot“. O ně je možné v České republice požádat od roku 2008. Důvodová zpráva insolvenčního zákona líčí oddlužení jako druhou šanci poskytnutou dlužníku – fyzické osobě, která je jinak nezřídka i v mladém věku odsouzena k celoživotnímu splácení dluhů. Uvádí i další příznivé efekty – např. prevenci nežádoucího rozvoje šedé ekonomiky a motivaci dlužníka splatit co nejvíce (Návrh insolvenčního zákona – důvodová zpráva). V žádném případě to však není cesta, kterou by se mohl vydat každý, kdo začne mít potíže s dluhy. Ve skutečnosti jde o velmi náročný proces. Dlužník musí nejprve splnit přísné podmínky, aby mu vůbec bylo oddlužení povoleno, a posléze plnit soudem stanovené povinnosti. Od dlužníka se očekává naprosto zodpovědné jednání. Jakékoliv porušení pravidel je „trestáno“ nepovolením či zrušením oddlužení a prohlášením konkurzu. To, na rozdíl od oddlužení, není řešením sanačním, ale tzv. likvidačním.
Oddlužení však bývá podle zkušenosti autorky často vnímáno jako řešení pro okamžik, kdy už „není kde brát“. Lidé vědí, že tato možnost existuje, a spoléhají na ni jako na poslední spásu. Takový přístup ovšem potíže související s předlužením ještě prohlubuje, neboť pokud se zadlužený člověk spoléhá na to, že „vyhlásí osobní bankrot“ v době, kdy již nevidí jinou cestu, není vyloučeno, že bude pozdě, ačkoliv jinak by při včasném podání návrhu uspěl. Nicméně překážku oddlužení mnohdy představují i další skutečnosti – aktivní živnostenský list, závazky související s podnikáním, které nejsou oproti ostatním pouze nepatrné, záznam v trestním rejstříku za majetkovou nebo hospodářskou trestnou činnost apod.
V praxi se rovněž můžeme setkat s oddlužením jako předmětem podnikání. Řada firem nabízí „oddlužení“ v nabídce svých produktů – nejčastěji v podobě konsolidace závazků či služby „vyjednavače“ s věřiteli. Některé poskytují pomoc při vyplňování návrhu na povolení oddlužení. V inzerátech takových firem lze nezřídka spatřit informace týkající se oddlužení, které je možné označit přinejmenším za mylné. Pravděpodobně však neexistují žádná statistická data, z nichž by bylo možné vyčíst, do jaké míry využití výše popsaných možností „zákazníkům“ pomůže. Faktem je, že někteří z nich se později obracejí na bezplatné poradny a sdělují, že se naopak jejich potíže s dluhy ještě prohloubily.
Oddlužení řadě lidí jistě velmi pomůže, některým ovšem může paradoxně nedostatek přesných a nezkreslených informací situaci ještě více zkomplikovat. Žádoucí by tedy bylo vést informační kampaň zaměřenou i na vyvracení mýtů, které kolem oddlužení panují, a posílení odborného sociálního poradenství v oblasti dluhů obecně.
Jen v tomto roce také došlo k novelám řady předpisů (např. zákona o rozhodčím řízení a vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora), jejichž cílem je zabránit prohlubování dluhových pastí u dlužníků-spotřebitelů. Obdobný směr sledují i nálezy Ústavního soudu, zabývající se spojením věcí vedených soudním exekutorem a náhradou nákladů řízení a odměnou advokáta u tzv. formulářových žalob.
Shrneme-li aktivity státu v oblasti boje proti předlužování, určitě není možné považovat jeho přístup za pasívní. S ohledem na relativně krátkou dobu, kdy je nadměrné zadlužování obyvatel v České republice problémem, dokonce dosti pružně zavádí opatření inspirovaná zahraniční praxí – např. oddlužení. Stále však existuje řada bílých míst, jež by bylo potřeba zaplnit, neboť bez toho již realizované kroky nepřinesou žádoucí účinek.
Tento výstup vznikl v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu FHS UK 2012-265 702.
(Text byl publikován v čísle 3/2012.)
Použité zdroje:
