Pracuji jako sociální pracovník v Terénním programu Ulice v Plzni. Věnujeme se lidem, kteří užívají drogy nebo prodávají sexuální služby, a zaměřujeme se u nich především na snižování rizik jejich konání. V následujících řádcích bych se chtěl zmínit o vlivu některých společenských změn na naši práci, jak jsem je zaznamenal během bezmála třinácti let přímé práce v terénu.
Jednou z nejvýraznějších oblastí, kde vnímám velký posun, je situace v oblasti bydlení. Bohužel, je to proměna k horšímu. TP Ulice se od svého počátku soustředil na práci na bytech uživatelů drog, což vnímáme jako velmi efektivní způsob naplňování cílů harm reduction. Nehledě na to, že na těchto bytech bydleli převážně sociálně vyloučení Romové, nezřídka i s ostatními příbuznými. Byla to tedy dobrá příležitost dostat se k lidem, kteří jsou jinak obtížně kontaktovatelní. Když jsem v roce 2006 v této práci začínal, většina klientů bydlela v městských bytech v centru města. Během let o toto bydlení přicházeli a odcházeli zejména na ubytovny, což pro ně bylo dosažitelné díky doplatku na bydlení. Později bylo pro klienty obtížné najít i ubytovnu, a stěhovali se do prostor, které nejsou primárně určeny k bydlení (squaty, garáže, zahradní chatičky, odstavené automobily).
Důvodem takového propadu je jednak neschopnost zvládat svoje povinnosti v momentě užívání drog, ale také nastavení pravidel na trhu s byty a velký posun do chudoby. Kromě toho, že to na nás klade nároky zajímat se o nové ubytovny ve městě, aktualizovat jejich seznamy a podmínky přijetí, má to vliv i na samotnou dosažitelnost klientů. Ubytovny většinou nebývají v centru města a zmiňované další příbytky se také nacházejí spíše na okraji. To souvisí jednak s prostorovým rozložením, jednak s obecnou snahou samospráv, aby se tito lidé nezdržovali v centru měst. Pro nás to pak nese celkově horší dosažitelnost cílové skupiny. Vzhledem k časové dotaci na přímou práci je obtížné stíhat objíždět periferie ve srovnání s předchozími lety, kdy se injekční uživatelé drželi pohromadě na menším prostoru v centru.
Novým fenoménem je vyjednávání se správci ubytoven, kteří jsou v roli někoho, kdo má velkou moc a rádi ji také demonstrují. Například těžko může jít klientka ze zahraničí požádat o přechodný pobyt, když nemá smlouvu o ubytování, protože správce seznal, že ji nepotřebuje. Má to vliv i na náš vstup na ubytovny, někdy nám tam správci zakazují přístup, protože jsou přesvědčeni, že kvůli nám pak lidé drogy na ubytovně užívají (bez ohledu na to, že například oni sami jsou uživatelé drog).
Narůstá tak nejen latentní bezdomovectví, kdy lidé pendlují po známých a střídají krátkodobé ubytování, ale zvyšuje se i bezdomovectví zjevné. Například vypisování žádanek na jídlo a ošacení do charity se stalo vloni v našem výkaznictví nejčastějším výkonem sociální práce.
Se zvyšováním bezdomovectví mezi klienty programu se setkáváme i v menších městech jako Klatovy nebo Rokycany, kam také jako služba dojíždíme. Největším problémem se v těchto menších městech ukazuje nemožnost odkázat klienta do navazujících služeb. Některé potřebné služby zde vůbec nejsou, například chybí jakási nízkoprahová denní centra, kde by klienti mohli vykonat základní hygienické potřeby, kde by se mohli umýt, vyprat si a pečovat o svůj zevnějšek. U těchto lidí přetrvávají četné kožní problémy, které jsou spojeny se špatnou dostupností hygienických zařízení. Absence těchto služeb se pak negativním způsobem podepisuje na zdraví lidí bez domova a tím pádem i na jejich možném návratu ke konvenčnímu bydlení a způsobu života. A pokud tato zařízení již existují, jsou často pro tento typ klientely příliš vysokoprahová. Například noclehárny vyžadují abstinenci a mají nulovou toleranci k užívání alkoholu. Pokud takový člověk do noclehárny přijde, přespat ho zde nenechají. Vzhledem k tomu, jaký typ klientů noclehárny využívá, považujeme nulovou toleranci vůči alkoholu za kontraproduktivní. Za noclehárny se také platí, takže například pro klienty, kteří nemají stabilnější finanční příjem (nepracují a jsou vyřazeni z Úřadu práce), je tato služba nedostupná.
Podle dostupných informací se obce, ve kterých působíme, nechystají vydat v režimu „housing first“. A pokud se již mluví o sociálním bydlení, s naší cílovou skupinou se nepočítá. Upřednostňují se jiné cílové skupiny, než lidé užívající alkohol (a další drogy) v rizikové míře, což je u nich často propojeno i se ztrátou formálního bydlení. Dostupnost sociálního bydlení je podmíněna principem zásluhovosti, který u uživatelů naší služby znamená nastoupit nejdříve do léčby a následně abstinovat, popřípadě nejdříve splatit dluhy vůči městu. Zdá se, že ve společnosti stále převažuje pocit, že do těchto problémů se člověk dostal vlastní vinou, a kdyby jen trochu chtěl, svoji situaci změní. Není to vnímáno stejně jako například situace člověka, který se narodil s tělesným postižením.
Někdy ale ani určitá míra zásluh není dostatečná. Vzpomínám na situaci klientky, která mnoho let užívala injekčně různé opioidy a prodávala sexuální služby na ulici. Během spolupráce se podařilo, aby nastoupila do substituční léčby, přestala se věnovat prostituci a získala zpět do péče tři dcery. Při žádosti o městský byt ale neuspěla, protože se objevily dluhy za pokuty z předchozích let. V Plzni je městskou vyhláškou zakázána pouliční prostituce, ženám je při jejím porušení (byť domnělém) vystavena bloková pokuta většinou ve výši 1000 Kč. Klientka v době předchozího způsobu života tyto pokuty neplatila, a když chtěla začít znova, dostihlo ji to. Represivní přístup k prostituci tak nezpůsobuje jen problémy ženám, které se jí aktuálně věnují, ale i těm, které se z ní po letech snaží vystoupit.
Další změnou, která má vliv na naši práci, je nárůst migrantů a migrantek mezi klientelou programu. Ekonomický rozvoj České republiky přispěl k tomu, že k nám přijíždí hledat práci stále více lidí ze zahraničí, většinou se jedná o méně kvalifikované dělnické profese. Pokud o práci přijdou či už dále nechtějí snášet prekérní pracovní podmínky a návrat do země původu není jejich priorita, stávají se někteří z nich klienty našeho programu. Někteří užívali drogy již v zemi původu, ale v nemálo případech jsou mezi klienty lidé, kteří začali až v ČR právě díky prostředí ubytoven nebo aby zvládali požadované pracovní nasazení. Obdobné je to v případě prostituce, kdy je potřeba získat hotovost v době finanční tísně (a to včetně zabezpečení svých dětí). V posledních letech tak tvoří migranti a migrantky zhruba 10 % naší klientely.
Ve většině případů jsou klienti ze zahraničí v ČR se statusem turisty, svůj pobyt zde nijak neformalizovali. Nejsou zaevidovaní na Úřadu práce, nemají smlouvu o ubytování, nemají přístup do veřejného zdravotního pojištění, někdy nemají žádné doklady. Nutno podotknout, že vzhledem k praxi některých pracovních (pseudo)agentur určitá část klientů nedosáhla na veřejné zdravotní pojištění ani v době, kdy pracovali. Začít pracovat na zlepšení situace za těchto podmínek je velmi obtížné jak pro klienty, tak sociální pracovníky.
Značná část lidí z této skupiny klientů je v problematické situaci s ohledem na péči o své zdraví, někdy i zdraví svých dětí. Soukromé zdravotní pojištění nevyužívají, protože to je nad rámec jejich finančních možností. Člověk, který se stal závislým, je nemocný a jako takový by měl dosáhnout na adekvátní léčbu. Na tu však migranti, kteří nemají veřejné zdravotní pojištění, dosáhnou jen zřídka.
Vrcholem bezmoci byla asi situace, kdy slovenské klientce, která se věnovala pouliční prostituci, vyšel reaktivní screeningový test na syfilis. Následující den jsme ji doprovodili do nemocnice na Dermatovenerologickou kliniku, aby jí byl proveden konfirmační test. Klientka neměla žádné doklady, z nemocnice nás tedy poslali na cizineckou policii kvůli ztotožnění. Testy jí ale stejně odmítli udělat, protože neměla hotovost na uhrazení. Fakturu odmítli vydat s přesvědčením, že klientka je nesolventní. Poslali nás domů s tím, ať si paní nejdříve vydělá peníze a pak ať přijde. Přestože jejím jediným zdrojem příjmu je prodej sexuálních služeb na ulici. Ochrana zdraví jedince, potažmo ochrana veřejného zdraví, byla tak upozaděna na úkor finanční jistoty nemocnice.
Vyřizovat zakázky pro tuto skupinu klientů je pro nás stále náročnější. Například nalézt pro dítě klientky z této skupiny dětského lékaře je téměř nemožné. A to i přes institut výpomocné zdravotní pojišťovny. Tito klienti začali díky své situaci přicházet s novým druhem zakázek, než na který jsme byli do té doby zvyklí. Neslo to tedy nároky na vzdělávání pracovníků v dané oblasti a na hledání nových pracovních postupů. Naučili jsme se dobře spolupracovat se slovenskými zdravotními pojišťovnami kvůli vyřizování kartičky pojištěnce nebo s matričními úřady jednotlivých měst kvůli vystavení duplikátu rodného listu.
Na závěr bych zmínil ještě jednu sféru proměny společnosti, a to její technický pokrok. S rozvojem internetu a na něj navázaných technologií dochází i k proměně samotného streetworku, respektive vyhledávání potenciální klientely. Erotické kluby ubývají, většina služeb se přesouvá na priváty. Dříve jsme kupovali inzertní noviny a podle nich obvolávali jednotlivé priváty a nabízeli své služby. Dnes je potřeba znát ty správné internetové stránky, být zde zaregistrován a čas trávit projížděním zdejšího obsahu a následně se snažit kontaktovat potenciální zájemkyně o službu. I ženy, které nabízejí služby na ulici, využívají vymožeností chytrých telefonů a mnoho kšeftů si domlouvají skrze ně a nemusí na samotné trase trávit tolik času čekáním.
Obdobně se situace mění v malých regionálních městech, kde jsme klientům k dispozici přes Facebook. Vzhledem k větší snaze klientů udržet diskrétnost na malých městech a menšímu pohybu na ulici je Facebook dobrým nástrojem, jak dát o sobě vědět, jak být v kontaktu s klienty a jak navázat nové kontakty. Nabitý telefon s daty a signálem se stává stejně důležitým jako znalosti místní drogové scény, které si člověk budoval léty zkušeností.
Jiří Frýbert,
sociální pracovník v Ulice Plzeň
