Freeman (1979) nahlíží na profesionalizaci jako na proces, během něhož určité zaměstnání nebo pracovní role, které až dosud neplatily za profesi, získávají tento atribut.
Již v dřívějších letech přestalo být profesní osvědčení zárukou perfektního zvládnutí oboru. Vznikala častá diskrepance mezi formálním osvědčením, případným zastávaným pracovním místem a skutečnou profesionalitou vykonávané práce. Neobjevovalo se hnutí za profesionalizaci, ale volání po hodnocení výkonu bez ohledu na profesionální osvědčení. [1]
Z našeho úhlu pohledu vnímáme v obecné rovině profesionalizaci jako proces, ve kterém se v průběhu života získávají schopnosti a dovednosti. Tyto předpoklady k výkonu pozice sociálního pracovníka se nabývají nejen studiem a dosaženým vzděláním, ale právě dlouholetou praxí a zkušenostmi v daném oboru, spoluprací s odborníky či s kolegy, kteří pracují v oboru řadu let. Každé studium je ukončeno např. osvědčením či diplomem, nic z toho však nezaručuje profesionalitu práce. Dalo by se říct, že je to vstupenka k tomu, aby se člověk stal odborníkem v dané profesi, kde se propojí získaná teorie s praxí. Důležitá je však vize každého člověka – „vím, co chci“, víra v to, co dělám – „vím, proč to dělám“, chuť a pozitivní energie, se kterou ke své profesi přistupuji.
Sociální práce je popisována mnoha odbornými definicemi, které si všímají několika hledisek. Všechny tyto definice mají společný základ, a to pomoc či podporu jednotlivci, rodině, skupině či komunitě lidí, jejichž potřeby a zájmy jsou omezeny či ohroženy sociálním vyloučením.
Neustále stojíme na prahu uvědomění si, zda je sociální práce chápána jako profese, či zaměstnání. Z naší zkušenosti víme, že pohledy na sociální práci jsou odlišné. Sociální pracovníci naší organizace vnímají svou profesi jako samostatnou a vysoce kvalifikovanou. Musejí si umět poradit s náročnými situacemi nejen v rámci poradenství, ale musejí nad to umět komunikovat s žadateli, klienty, rodinami, odborníky a dalšími poskytovateli. Důležitá je také znalost zákona, metod a postupů, se kterými sociální práce souvisí. Pro širokou veřejnost to je víceméně „normální“ zaměstnání, kde se pomáhá lidem. Ono to ale zase tak „normální“ zaměstnání není. Průběžné vzdělávání je totiž nezbytné pro profesní rozvoj, růst a seznamování se s novými přístupy, které reflektují specifika dané doby, toto vše je možné označit za základ výkonu sociální práce profesionálním způsobem – její profesionalizaci. Dle zkušeností z praxe se domníváme, že povědomí ze strany veřejnosti o sociální práci a její náročnosti je pořád velmi malé a v pozadí oproti jiným profesím, přestože je sociální práce a její kvalita pro společnost velmi důležitá. Jen málokdo z nás si dovede připustit, že zdraví není samozřejmostí a život člověka se může z minuty na minutu změnit, a na koho se lidé budou obracet? Primárně na zdravotní péči, ale vzápětí i na péči sociální, která jde se zdravotní péčí, jak se říká, „ruku v ruce“.
„Málokdo tuší, že by sociální pracovníci mohli v souladu s tradicemi svého oboru společnosti nabídnout něco, čemu ostatní – psychologové, právníci, ošetřovatelky, organizátoři volného času, ochránci lidských práv atd. – většinou nevěnují pozornost, protože to nepovažují za náplň své práce.“ (Musil, 2008.)
Sociální pracovníci jsou osoby, které se každý den setkávají, komunikují a spolupracují s lidmi, kteří patří do různých cílových skupin. Poskytují jim sociální poradenství, řeší jejich nepříznivou sociální situaci, preferují individuální přístup při mapování potřeb tak, aby jim mohli co nejdříve pomoci s řešením jejich obtížné životní situace. Práce sociálních pracovníků je velmi náročná, proto přístup každého sociálního pracovníka ke své pracovní pozici můžeme vnímat nejen jako zaměstnání, ale také jako poslání.
Profesionalita sociálních pracovníků roste získáváním zkušeností, seberealizací, vzděláváním, zvyšováním a rozvojem vlastního potenciálu. Rostoucí profesionalitou v profesi sociálních pracovníků se zvyšuje jak kvalita poskytování sociálních služeb, tak i sociální práce.
V sociálních službách je cíleno na udržení kvality sociální práce a zvýšení prestiže sociální práce převážně za pomoci Standardů kvality sociálních služeb a Etického kodexu, díky kterým se vzdělávají i ostatní pracovníci služeb. Standardy kvality sociálních služeb, které upravuje prováděcí vyhláška č. 505/2006 Sb., v platném znění, k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, napomohly ke zvýšení kvality poskytované péče v rámci sociálních služeb a rovněž kvality sociální práce. Vyhláška stanovuje jednotlivé standardy kvality, které mají svá kritéria, která by měla být sociálními službami zpracována dle specifik daných sociálních služeb a následně naplňována v souladu s praxí.
Dle Ministerstva práce a sociálních věcí ČR [2] pak standardy kvality služeb obsahují cíle a poslání organizace, cílovou skupinu, pracovní postupy zajišťující řádný průběh poskytovaných služeb, kritéria pro jednání se zájemcem o služby, kritéria pro příjem nových klientů, individuální plánování, dokumentace, stížnosti, návaznost služeb na dostupné zdroje, personální a organizační strukturu poskytovatele a s ním spojené podmínky pro výkon jednotlivých pracovních pozic.
Můžeme tedy konstatovat, že standardy kvality popisují a řeší situace z oblasti etické, procesní, provozní a personální.
Standardy kvality mohou být vnímány z vícera pohledů. Například jako základ a nedílná součást sociální práce v rámci sociálních služeb. Jelikož vypovídají o službě, zahrnují postupy, pravidla, dle kterých se pracovníci řídí a zároveň jsou jimi chráněni. Tím, že je každý pracovník zná, vzniká předpoklad, že zůstane zajištěna kvalita sociální práce. Na tvorbě standardů by se měl podílet celý pracovní tým, jelikož je žádoucí, aby vycházely z praxe. Mohou být vnímány ale také druhým pohledem, jako „něco, co přidělává lidem práci“. Většinou se tento způsob vnímání objevuje v případě, že není dostatečně dobře vysvětlen jejich smysl. Jsou potom vytvářeny pouze z důvodu nutnosti. Špatné uchopení standardů a jejich zpracování, vznikající z pocitu „nutnosti“ a bez podílení se celého týmu, nevychází ani z praxe, a tudíž neodráží realitu, mají za následek snížení kvality poskytovaných služeb a sociální práce, jelikož je v procesech nejednotnost (Krutilová, 2008).
Standardy kvality jsou „živý“ materiál, který se průběžně mění na základě provozních, procesních a personálních změn, které vznikají jak v průběhu sociálního poradenství, sociální péče a sociální prevence, tak i v rámci sociální práce, nebo v rámci změn potřebných v organizaci. Jejich součástí je řada příloh, které jsou tvořeny z postupů, vzorů a dokumentů. Jeden z důležitých dokumentů, který je praktickým návodem stanovujícím hodnoty a zásady, jak se mají k sobě zaměstnanci navzájem chovat, jak mají přistupovat ke své profesi, zaměstnavateli, organizaci a ke klientům, je Etický kodex. Mezi základní zásady, které vycházejí z hodnot sociální práce, patří např. důstojnost, rovnost, mlčenlivost, diskrétnost, individualita, kolegialita, které by měla sociální práce odrážet.
Je nutné podotknout, že profesionální přístup není pouze o dodržování vnitřních pravidel stanovených poskytovatelem, dodržování zákonů a Etického kodexu, ale o individuálním a lidském přístupu pracovníků ke své profesi.
Sociální práce by měla být neustále zkvalitňována, a to nejen na základě sledování změn v zákonech, vyhláškách a doporučeních, ale i zlepšováním metod a technik sociální práce, které jsou následně aplikovány v praxi. Měl by být podporován potenciál pracovníků, kteří se na sociální práci v organizaci podílejí a tím vytvářejí a posunují svoji profesi kupředu. Tímto způsobem se totiž podílejí na samotném zvýšení kvality služeb, které jsou koncovým klientům zajišťovány.
Pokud se spojí lidskost a profesionalita, je to základní předpoklad pro PROFESIONALIZACI v sociální práci. Sociální práce prošla a bez pochyby bude i nadále procházet řadou změn, protože jak se říká: „Pořád je co zlepšovat!“
„Skutečná profesionalita potřebuje své základy získat ještě před potřebným vzděláním. Vzdělání už jen kompletuje nástroje. Vrcholná profesionalita pak znamená vykazovat tytéž výsledky za jakýchkoli podmínek.“
Zdeněk Hanka
Alena Mazurová,
regionální ředitelka pro Moravu, Včelka, sociální služby, o. p. s.
a
tým sociálních pracovnic střediska z Moravy,
Včelka, sociální služby, o. p. s.
Použitá literatura a zdroje
[1] https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Profesionalizace
[2] Standardy kvality sociálních služeb doporučované MPSV od roku 2002 se staly právním předpisem závazným od 1. 1. 2007. Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky MPSV č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění.
FREEMAN, R. 1979. The Overeducated American. In: PETRUSEK, Miloslav, MAŘÍKOVÁ, Hana a Alena VODÁKOVÁ. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. ISBN 80-7184-311-3.
KRUTILOVÁ, Dagmar, ČÁMSKÝ, Pavel a Jan SEMBDNER. 2008. Sociální služby: tvorba a zavádění Standardů kvality poskytovaných sociálních služeb. Tábor: ABENA. ISBN 978-80-254-3427-7.
MUSIL, Libor. 2008. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce“. Sociální práce / Sociálna práca 8, 2/2008, s. 60‒79. Brno: ASVSP. ISSN 1213-6204.
