Je tomu téměř 25 let, kdy jsme přivítali „sametový zlom“ v našich českých dějinách, a mnozí z nás se mohli začít věnovat v teoretické i praktické rovině vytváření inklusivní společnosti a tematice zdravotního postižení i práci s jeho nositeli v rámci pomáhajících profesí. K těm mnohým patřím i já a i přes mnohé projevy či postoje, které lidem s postižením a nám, pomáhajícím, neprospívají, jsem se domníval, že je naše cesta akceptována a přináší pozitivní posuny. Text JUDr. M. Mitlöhnera „K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince“ mne však vyvedl z omylu.
Bohužel mne až tak svým laděním i obsahem nepřekvapil (což vysvětlím dále), ale naneštěstí nahrál oněm xenofobně-extremistickým hlasům, jež masírují veřejnost v tom smyslu, že senioři i lidé s postižením (a „cikání, barevní aj. nemakačenkové a paraziti“) jsou přítěží společnosti, žijí na náš úkor a je třeba s nimi podle toho naložit. Dějinně je logické, že xenofobně-extremistické postoje a názory mají kořeny mj. v nacionálně-socialistické ideologii hitlerovského Německa a pseudoteoriích eugeniky či sociálního darwinismu, jež jsou v určitých kruzích stále živé.
Máme demokracii, každý si může myslet a říkat, co chce, ale…
Co mne však opravdu překvapilo je to, že článek JUDr. M. Mitlöhnera vyšel v recenzovaném vědeckém časopise, vydávaném Ústavem státu a práva AV ČR.
Co si asi máme myslet o recenzentech a redakční radě tohoto časopisu? Znamená to, že na textu Dr. M. Mitlöhnera nevidí nic špatného, neetického, nevědeckého? Že se s ním ztotožňují, nebo došlo k politováníhodnému pochybení, protože recenze byla jen formální?
Co si máme myslet o autorovi, jak je možné, že publikoval článek, již publikovaný – navíc z doby ideologicky tolik pochybné? Jak je možné, že neváhal zveřejnit text, který citačně čerpá pouze z překonaných zdrojů (1981 – 1983!) a vůbec nereflektuje škálu současných publikací, jež se věnují zdravotnímu postižení v aktuálním kontextu pomáhajících profesí, etiky, práva, filozofie atd.? Jak může v textu argumentovat zkušenostmi ze zahraničí, když k tomu neuvádí ani jediný publikovaný zdroj, citaci, odkaz.
Jak je možné, že člověk takto smýšlející stojí v čele ústavu, jenž má připravovat sociální pracovníky na práci ve prospěch různých cílových skupin, včetně osob s postižením a pečujících? Jaké má vlastně k této pozici morální a odborné kompetence?
Ano, máme demokracii, každý si může myslet a říkat, co chce. Ale současně musí znát onu hranici, být soudný, vědět, co je a není přijatelné veřejně ventilovat. Že tato soudnost chybí veřejně činnému akademikovi je opravdu na pováženou a jeho projevenou nesoudnost to posouvá k nestoudnosti. Současně však musíme autorovi poděkovat – jasně nám sdělil, jak smýšlí a co můžeme od něho očekávat.
Fyzická zrůdnost prý vylučuje lidské bytí
Mnohé podstatné námitky a poznámky k obsahu článku a jeho terminologii vyjádřil již Roman Baláž ve své reakci Vraždit novorozeňata s těžkým postižením? Tak to jste přestřelil, doktore Mitlöhnere!, s níž naprosto souhlasím a děkuji za ni. Proto připojím jen pár poznámek.
Jedince s těžkými, bizardními fyzickými anomáliemi autor považuje za zrůdy či monstra. Fyzická zrůdnost dle autora vylučuje lidské bytí, tzn. to, že se jedinec stává a je i bude lidskou bytostí. Autor zcela pomíjí holistický koncept člověka, tedy onu bio-psycho-sociální a spirituální jednotu. Jen na základě toho, že těžce postižení jedinci standardně nekomunikují, nevstupují do sociálních vztahů, neprojevují mentální aktivitu a nenaplňují běžná očekávání, jim upírá každému Bohem vtělené lidství a životní perspektivu. A nestydí se za to, vždyť ty vegetující zrůdy nemají právo na život a péče o ně jen vysává peníze z kapes těch „normálních“.
Tím také říká, že jakákoli zdravotně-rehabilitační, sociální, pedagogická aj. péče nemá smysl, čímž znehodnocuje jak úsilí pomáhajících, tak snahu a naději rodičů. Oni naštěstí vědí, že i tito jedinci jsou lidmi, kteří cítí, vnímají, neverbálně sdělují, mají a žijí svůj vnitřní život a těm kolem sebe přinášejí nové pohledy i mnoho radosti. Přesto je Mitlöhnerův postoj vůči úsilí pomáhajících, facilitátorů a pečujících rodičů hrubě necitlivý a nespravedlivý.
Považuji za naprosto nepřijatelné, že autor názorově legalizuje ukončení života vrozeně poškozeného dítěte a to dokonce bez souhlasu jeho rodičů! Kdo má právo posoudit životní perspektivu a naději kohokoliv? Kde je úcta k lidskému životu, kde je úcta k rodičovství? Chce snad autor návrat k rozhodování těch „povolaných“, obdařených mocí?
Skutečná velikost je měřena moudrostí
Celým textem se prolíná různě vyjadřované přesvědčení, že novorozenec, dítě, člověk s těžkým tělesným postižením je postižený i mentálně, protože nefunguje standardně nebo běžné aktivity nemůže realizovat běžným způsobem. To mne v duchu vrací do letošního dubna, kdy jsem přednášel o sebeurčení lidí s tělesným postižením na jedné fakultě. Na závěr, vystoupil docent – speciální pedagog s kategorickým tvrzením, že těžce tělesně postižení mají z 90% i postižení mentální, a že hovořit o autonomii těch 10% lidí s tělesným postižením, kteří (snad) mentální postižení nemají, je nemístné a zbytečné A kupodivu s ním někteří z přítomných akademiků souhlasili. Je náhoda, že autor i onen docent pocházejí z jedné fakulty na UHK? Je náhoda, že oba akcentují to, co je na člověku vidět, to, co považují za patologické, a nevnímají to, co člověk je, čím může být a jak může obohacovat život druhých jako jedinečná a celistvá bytost?
Sám sebou znevážený Dr. Mitlöhnere, jako člověk (byť měl být můj život, dle Vás, v zárodku ukončen), občan této země, otec, člen akademické obce a křesťansky orientovaný sociální pracovník a speciální pedagog se připojuji k výzvě akademické obci a odborné veřejnosti, formulované Romanem Balážem.
Vězte, že „skutečná velikost je měřena moudrostí“. Pokud není a člověk se povyšuje nad ostatní, vzniká zrůdnost a zpozdilost opravdová, totiž duševní.
Libor Novosád
