Přesvědčení o nedokonalosti ochrany dětí se stalo společným míněním české veřejnosti. Jen toto přesvědčení ale nezpůsobí řešení problému – doba socialismu, která je považována za hlavní zdroj priority ústavní péče, se vzdaluje, ale problémy zůstávají. Jak potíže, tak žádoucí výkon transformace se popisují prostřednictvím statistických ukazatelů: „zmenšit počet dětí v ústavech a snížit počet zařízení“; anebo opačně: „zvýšit možnost umístění dětí do rodinné péče“. Ale jaký institucionální model dokáže toto uplatnit? Co vyžaduje transformace od účastníků? Jak modifikovat zkušenosti vyspělých zemí s ohledem na moderní české souvislosti?
Abychom našli cestu k hledání odpovědí, musíme definovat, co je účinnou ochranou dětí. Moderní vývoj práce s rodinami a dětmi považuje za klíčovou podmínku účinné ochrany dětí nalezení rovnováhy mezi bezpečím dítěte a autonomií rodiny. Obě hodnoty jsou stejně důležité pro zajištění práv dětí. Pojem bezpečí dítěte zahrnuje stabilitu vývoje, sociální integraci a realizaci veškerých potřeb. Tyto hodnoty spojují námahu veřejnosti, odborníků a osob z rodinného prostředí. Ale potřebuje dítě taky autonomii rodiny, která naopak záleží na udržování hranic zasahování? Bezpochyby, tahle hodnota podporuje nezávislost a citové vazby mezi rodiči a dítětem, které jsou základem lidstva a nemohou se vyvinout v prostředí důsledné kontroly. Ústavní péče považuje za prioritu zajištění bezpečnosti dítěte. Vedle toho efekty z autonomie rodin někdy nezvládnou zaručit bezpečí dítěte, protože moderní požadavky na výchovu dětí jsou stále komplikovanější a vyžadují spolupráci rodičů s pomáhajícími odborníky.
Mnohé země ve svém vývoji minuly éru priority bezpečí dětí, kdy si odborníci všímali rodičů spíše jako rizik než jako partnerů pomoci. Toto období se vyznačovalo monopolem státu v plánování a uskutečňování ochrany dětí. Česká republika prošla érou diktátu bezpečí dítěte ve dvou stadiích: první stadium nastalo počátkem dvacátého století podle scénáře Rakouska-Uherska a Německa; druhé začalo na konci čtyřicátých let v rámci sovětského plánu. V době socialismu dokázaly akademické instituce nejen kritizovat nevyrovnanost systému, ale také podnítit vývoj rodinné péče. Nejspíše tato zkušenost se stala základem dnešní citlivosti odborníků a veřejnosti na konflikt požadavku bezpečí dítěte s autonomií rodin, což příznivě odlišuje české pomáhající pracovníky například od ruských.
Pouze vzácná pozice českých odborníků ale nestačí k implementaci reforem. Moderní stav ochrany dětí v čr se nachází v tranzitu mezi stadiem monopolu státu, prioritou bezpečí, stabilní účastí různých aktérů a pluralitou pohledů. Českému systému chybí návaznost mezi stupni zasahování do rodin a života dítěte. Například pěstounská péče se i přes svoji intenzívní institucionalizaci nestává ani alternativou ústavní péče, ani šancí pro sjednocení biologické rodiny po její terapii. Spíše funguje jako kvazi-adopce, a jedním ze zdrojů záměny účelu pěstounské péče je „stav mizérie“ krizové intervence: právní normy obsahují rozsáhlý seznam opatření rodičovské zodpovědnosti, ale soudní rozhodnutí v soudobé praxi nenavrhují plán, jenž by byl zaměřen na renovaci rodin, a za místo následujícího umístění dítěte soud definuje diagnostický ústav. Tato praxe podstatně snižuje šanci umístění dítěte do náhradní či biologické rodiny. Ignorování potíží krizové intervence zpomaluje i vývoj prevence – ani v legislativě, ani v praxi není v dostatečné míře rozpracováno téma zodpovědnosti sociálních služeb, nejsou definovány pravomoci v různých akutních případech a také není důsledně definováno, jak služby odpovídají za libovolné zasahování či nezasahování.
Nedostatek regulace zodpovědnosti služeb omezuje jejich motivaci k účasti při prevenci. Ochrana dětí vyžaduje reformu postavenou na kombinaci nového vymezení historických zkušeností se zapracováním zkušeností zahraničních. Základním krokem reformy je překonání zjednodušování současného pohledu odborné veřejnosti na ochranu dětí. Toto reformní vykročení je ale možné pouze v duchu společenské shody.