Rodina, ochrana dětí a dilema jednoho ministerstva

V nepravidelných intervalech se objevují politické snahy, že jedno ministerstvo pro rodinu, vyřeší problematiku sociálně právní ochrany dětí a roztříštěnosti pomoci dětem mezi tři rezorty. V současné situaci jsou to Ministerstvo zdravotnictví ČR, které se především stará o děti od narození zpravidla do 3 let; Ministerstvo práce a sociální věcí ČR, které má v dikci osoby s postižením, a náhradní rodinnou péči; Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR, které se stará o děti od 3 let do 18, potažmo 26 let.

Všichni – a ne jen ministerstva, fungujeme podle určitých vnitřních programů a tyto programy mají svůj význam. Ministerské programy jsou v péči o děti v ohrožení velmi podstatnou veličinou.

Ministerstvo zdravotnictví

MZ má docela jasnou představu, jak všechny její organizace mají fungovat. Rychle určit diagnózu, nastavit léčbu, zaléčit, edukovat a vyslat do domácího léčení a s danou diagnózou pokud možno, již klienta nevidět. V rámci péče o děti v ohrožení to znamená, zajistit život dítěte a co nejrychleji najít pro dítě rodinu, která bude schopna jej přijmout, nebo pokusit se sanovat původní rodinu.

Ministerstvo práce a sociálních věcí

MPSV již má diametrálně jiný systém. Jeho princip práce je starat se o lidi od narození do smrti. Smyslem jeho existence je mít osoby, které potřebují pomáhat. V rámci péče o děti v ohrožení tento model je plně naplňován. V dobách minulých platilo, že nás moc nezajímají potřeby klienta, ale jeho potřeby se musí přizpůsobit nabídce, která je poskytovaná v ústavních zařízeních. Dnes se tento model opakuje a to tak, že nás moc nezajímají potřeby dítěte, ale potřeby dítěte se musí přizpůsobit nabídce, která je daná poskytovatelem – biologickou nebo pěstounskou rodinou. Dostáváme se tak do absurdity, že rodiče těžce postiženého dítěte musí přestat chodit do práce, neboť dítě „musí“ být doma.  Dítě, které rodiče doma nechtějí, se musí spokojit s návratem k této rodině. Vysvobodit jej může jen těžké zranění způsobené rodičem (uznávám hraniční stav tohoto přirovnání, leč je realitou).

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy

MŠMT je zaměřeno na přípravu na život, na praktickou dovednost „vědět si rady“. Už z tohoto principu je zaměřeno jen na děti do dospělosti, pak jejich pravomoci končí. V systému péče o děti v ohrožení mají na své straně toho Černého Petra oni. Dítě se podle statistik dostává do jejich péče kolem 10 – 11 roku života. Tedy v době, kdy již má zafixovány návyky ze své biologické rodiny. To, proč vstupuje do péče těchto zařízení, je to, že modely jejich biologické rodiny nefungovaly nebo jej ohrožovaly na zdraví a životě – pozor, tyto modely již má dítě naučené. Pracovníci těchto zařízení vědí, že mají jen krátké časové období, kdy mohou něco změnit. Velmi často jsou zde děti, v jejichž případě selhala i náhradní rodinná péče.

Nové ministerstvo

Ministerstvo pro rodinu by asi vyřešilo roztříštěnost pomoci a sjednotilo sociální práci pro rodinu, ale který z modelů by mělo převzít? Je schopno mít svůj vlastní model? Jaký by měl být tento základní model, když se v ČR více než 50% manželství rozvádí? Co by mělo přinést pro rodiče samoživitele? Jaký by mělo mít ministerstvo pro rodinu model v situaci, kdy podpora rodiny roste s mírou její sociální a pracovní nezařazenosti? Z těchto, státem podporovaných rodin vychází klienti všech těchto tří rezortů.

Optimální řešení zřejmě neexistuje… 

Petr Fabián,
 ředitel Dětského centra Čtyřlístek, p. o.