Migrace a integrace imigrantů na území České republiky jsou v současné době témata, o kterých se hovoří a píše. Kontexty hovorů a textů jsou různé. Významnou roli při informování odborné i laické veřejnosti hrají odborníci a odbornice, kteří se problematikou migrace a integrace imigrantů dlouhodobě zabývají. Jejich znalosti a zkušenosti jsou významným prvkem podílejícím se na konstrukci obrazu migrační situace v ČR. I my jsme v rámci tématu Sociální práce, aktér sociální politiky oslovili doktorku Helenu Dluhošovou, vedoucí oddělení integrace a informací Odboru azylové a migrační politiky MVČR a zeptali jsme se jí, jaké změny přináší aktualizované politiky integrace cizinců, jak integraci ovlivňuje tzv. migrační krize v Evropě a co si MVČR jako koordinátor integrace slibuje od zavedení terénní sociální práce.
Koncepce integrace cizinců na území ČR se za poslední rok proměnila. Co dobrého mohou podle Vás tyto koncepční změny přinést?
Jelikož se změnila situace jak ve složení, tak v počtu migrantů (především těch, kteří tu pobývají nebo hodlají pobývat dlouhodobě) a vzhledem k tomu, že od poslední koncepce uběhlo již 5 let, měli jsme potřebu ji aktualizovat. Nejvýznamnější změny se týkají rozšíření cílové skupiny. Dosud jsme tam zahrnovali pouze cizince z třetích zemí a výjimečně i občany z EU, kteří se ocitli v krizové situaci. Nově zahrnujeme i ty, kteří již získali mezinárodní ochranu, tzn. azyl nebo doplňkovou ochranu. Ti mohou absolvovat státní integrační program (SIP), který jim zajišťuje pomoc při hledání bydlení a zaměstnání, sociální asistenci a 400 hodin výuky češtiny. Tito cizinci, ať již SIP absolvovali nebo ne, mají i další potřebu integrace – například sociální poradenství či další výuku češtiny, i když již mají trvalý pobyt, a stávají se také cílovou skupinou integrace. V rámci koncepce se nově také snažíme více se zaměřovat na regionální, a především lokální úroveň. Ministerstvo vnitra má dotační program pro projekty obcí a právě tam se snažíme spektrum zainteresovaných obcí rozšířit. Letos poskytuje tento komplexní integrační program 14 obcí a městských částí. Hlavní výhody projektů obcí jsou zaprvé, že ho musí poskytovat samospráva, která tak nastavuje svoji integrační strategii a dává najevo, že se o cizince a soužití s nimi chce starat. Druhou výhodou je, že se do programu musejí zapojit pokud možno všichni, kteří v daném místě mohou k integraci přispět, tzn. školy, kluby, úřady, policie, apod. Opatření programu jsou zaměřena nejen na cizince, ale i na majoritu, aby byla schopna komunikovat s cizinci, a aby její představitelé měli ty základní potřebné interkulturní dovednosti. Dále jsme se v koncepci zaměřili na informovanost jak cizinců, tak majority.
“Je tady velká masa lidí, kteří jsou ochotní, připravení pomáhat a zachovávají zdravý rozum.”
Zvlášť teď, v období přílivu migrantů do Evropy, se ukázalo, že veřejnost podléhá různým předsudkům, nedorozuměním a poplašným zprávám, protože si nedovede představit, zda stát dokáže případný příliv migrantů zvládnout. Je důležité nepodléhat panice a získat co nejvíce informací. Měli bychom si uvědomit, když čteme v médiích o těch nejvýraznějších událostech, které na sebe poutají tolik pozornosti (různá extremistická politická či pouliční vystoupení), že je do nich zapojen pořád jenom naprostý zlomek veřejnosti. Neměli bychom se nechat strhnout a zmást pocitem, že všechno je špatně a bude hůř. Naopak je tady velká masa lidí, kteří jsou ochotní, připraveni pomáhat a zachovávají zdravý rozum. Upozornit na integraci je proto hodně důležité. Ministerstvo vnitra má cíl vytvořit PR integrace, aby veřejnost viděla, že víme, jak pomoci migrantům začlenit se do společnosti, a že jsme připraveni integrovat i mnohem větší počet příchozích migrantů. Cílem integrační strategie, kterou jsme vypracovali a už ji schválila vláda, je zvýšit informovanost a důvěru veřejnosti v integraci – ujistit ji, že jsme otevřeni, že férově informujeme o všem, co se děje v oblasti migrace a jak jsme na to připraveni. Součástí nové komunikační strategie je informační kampaň, která již probíhá ve všech krajích – postupně na vysokých školách, sezeních s veřejností a veřejnou správou.
Jak se vám daří realizovat první kroky v komunikační strategii a jaké jsou dosavadní odezvy, co se týče komunikace s veřejností?
Ačkoliv byla koncepce integrace přijata v lednu tohoto roku, komunikaci s veřejností posilujeme už od podzimu. Předpokládám, že postupně určíme speciální pracovníky, kteří se tématu budou věnovat. Komunikační semináře dosud proběhly už na 6 vysokých školách, protože studenti se o téma velmi intenzivně zajímají a zanedlouho budou těmi, kdo budou o těchto věcech rozhodovat nebo je plnit. Kromě toho se snažíme informovat všechny naše partnery, takže pořádáme setkání i s lidmi s resortů, z integračních center, z nestátních neziskových organizací a samospráv. Vedeme otevřenou diskusi, kde zjišťujeme, že koluje spousta nepřesných informací, a naši partneři s povděkem přijímají, že můžeme o klíčových tématech mluvit otevřeně a konkrétně. Integrace se nyní řeší v celé Evropě. Pravidelně monitorujeme i zprávy tisku i evropských organizací a institucí informující o migraci a integraci. Nejdříve jsme zpracovávali přehledy migračních aktualit jen pro interní potřebu, ale pak jsme si uvědomili, že by mohly zajímat minimálně i odbornou veřejnost. Proto migrační aktuality už dáváme i na web Evropské migrační sítě a naším cílem je distribuovat informace mnohem širšímu spektru zájemců. Je důležité, aby mohli vidět, že problémy, které tu řešíme, se týkají skoro všech zemí EU, a aby se podívali i na to, jak ostatní země tyto problémy řeší. Jsme členy mezinárodní pracovní skupiny Evropské komise pro integraci (NCPI), kde se informace a postupy sdílejí.
Když mluvíte o integraci, tak máte na mysli plánované rozvíjení kompetencí těch lidí, co zde chtějí žít, ale zároveň i působení na společnost, která zde již žije, a měla by být nějakým způsobem přívětivější vůči cizincům, lze to takto říct?
Určitě, většinová společnost je součástí integračního procesu. Jde o to, aby lidé byli nejen přívětivější, ale aby byli připraveni s cizinci jednat a pomáhali jim nejen ve veřejných službách, ale také v každodenním soužití v komunitách. Bezprostřední osobní kontakt může někdy vyřešit problémy, které, ač se majoritě mohou zdát v řešení jednoduché, pro cizince jsou zásadními překážkami. Důležitá je proto podpora vzájemnosti, a právě to je klíčové i pro novou koncepci. Předchozí koncepce měla v názvu “vzájemné soužití”, teď máme v podtitulu “ve vzájemném respektu”. Tím podtitulem dáváme najevo, co považujeme v tuto chvíli za hodně důležité. Uvědomujeme si, že právě respekt k odlišnosti a úcta k lidské bytosti musí být klíčovou zásadou integrace.
“Když někdo neumí dobře mluvit naším jazykem, tak nepůsobí příliš inteligentně a máme tendenci ho vnímat s despektem.”
Můžeme tedy říct, že vzájemný respekt je to, co zde chybí a co by se u nás mělo rozvinout?
Mluvíme tady o respektu k odlišnosti. O přijetí toho, že někdo je jiný, chová se jinak a umí jiné věci, než umíme my. Potřebujeme pochopit, co toho člověka vede k jinému jednání a jaké má zkušenosti, z jakého prostředí přichází, a zároveň mu musíme pomoci porozumět, jak se žije u nás a jaké jsou naše hodnoty. Cizincům je potřeba dát příležitost předvést, v čem jsou dobří. Jazyková bariéra může ovlivňovat, jak daného člověka vnímáme. Když někdo neumí dobře náš jazyk, není schopen se dorozumět, tak nepůsobí příliš inteligentně, a máme tendenci ho vnímat s despektem. To je ale zdání, ti lidé naopak přinášejí spoustu životních zkušeností a je potřeba s nimi pracovat s pochopením a vstřícností, pomoci jim, abychom si byli navzájem přínosem.
Jaké vnímáte zásadní problémy týkající se integrace v kontextu získání vzájemného respektu a vzájemnosti soužití?
Problémy vnímám na obou stranách. U cizinců je problémem malý zájem o integraci. Často nemají důvěru ke státním institucím nebo neziskovým organizacím a obecně nemají důvěru ke službám, které jsou poskytovány bezplatně. Spíše hledají pomoc ve vlastní rodině a komunitě, ale rady, které tam dostanou, mohou být nekvalitní a zastaralé. Chtěli bychom je motivovat k většímu zájmu a účasti na integraci a podporovat jejich znalost češtiny, protože se ukazuje, že neznalost jazyka je jednou z největších bariér integrace. Pokud cizinci nerozumí česky, nemohou se začlenit do společnosti. U majority bývá problémem obava z cizinců, nepochopení nebo ostych. Proto podporujeme komunitní akce a příležitosti stýkat se neformálně. Na straně pomáhajících organizací a úřadů je problémem malá připravenost pracovníků na kontakt s odlišnou kulturou a neznalost práv a povinností cizinců vzhledem k určitému typu pobytu. Kulturní specifika a odlišné chování mohou někdy lidi zaskočit a ti si je pak vykládají jako neschopnost nebo nevůli, ale tak tomu není. Z těchto důvodů velmi podporujeme vzdělávání v interkulturních dovednostech pracovníků veřejné správy i úřadů.
“Integrace není cíl, ale nikdy nekončící proces.“
Jak podporujete rozvoj dalšího vzdělávání pracovníků pomáhajících organizací a úřadů v této problematice?
Koncepce se zaměřuje na zvyšování interkulturních kompetencí, tedy schopností s porozuměním jednat s lidmi odlišné kultury, pro sociální pracovníky, pedagogy, zdravotníky a v neposlední řadě i pro pracovníky odboru azylové a migrační politiky MV. Zvláště ti pracovníci, kteří jsou v přímém kontaktu s cizinci na pracovištích pobytu, mají dvoustupňové školení pro to, aby byli schopni jednat efektivně a dostatečně zdvořile a vnímavě.
Ministerstvo vnitra školí vlastní pracovníky, a školení ve zvyšování interkulturních kompetencí klade jako podmínku pro projekty obcí i pro integrační centra. V koncepci mají všechny resorty za úkol, aby toto školení pro své pracovníky zajistili.
Co děláte pro to, abyste ten systém integrační strategie nastavili tak, jak si myslíte, že je optimální?
Integrace není cíl, ale nikdy nekončící proces. Nemůžeme říct, že integrace je teď optimální. Jednak se mění složení cizinců a jejich potřeby a hlavně nejsme vševědoucí. Nicméně když zpracováváme koncepci nebo dotační výběrová řízení, vždy vycházíme z velké řady zdrojů. Koncepcí integrace se nezabývá jen MVČR – máme své resortní úkoly, ale jsme zároveň koordinátory. Další resorty plní zase své úkoly a z jejich zpětné vazby pak při tvorbě koncepce vycházíme.
Informace získáváme z monitoringu integračních center, která monitorují situaci a postavení cizinců i předpokládaný vývoj v daném kraji, podněty získáváme ze zpráv z projektů nevládních neziskových organizací. Také z řady výzkumů, postavených také na názorech cizinců. Snažíme se získávat nové informace z mnoha zdrojů domácích i zahraničních, abychom se v problematice orientovali. Konzultujeme také s výborem pro práva cizinců, kde jsme si vyžádali návrhy od členských neziskových organizací, abychom věděli, jakou mají představu o tom, co by se v koncepci mělo doplnit či změnit.
Tyto návrhy jsou pro nás důležité, a pokud je to jen trochu možné, tak je respektujeme.
Role MVČR jako koordinátora integrace musí být poměrně náročná, jak se ji daří naplňovat?
Systém funguje tak, že v každém resortu je ministrem jmenován resortní koordinátor s rozhodovací pravomocí na úrovni ředitele nebo náměstka. Problematické ale je, že resorty, ve kterých se integrace týká více oddělení, postrádají vnitřně provázanou koordinaci, a tak často si navzájem nepředávají informace. Tento informační deficit pak doplňujeme bilaterálními jednáními s ministerstvy, ale je třeba říct, že ne všechna ministerstva se do integrace zapojují v potřebné míře. Je to možná i tím, že integrace je pro mnoho lidí stále ještě trochu nepředstavitelnou záležitostí a nevědí, co by pro ni v rámci svého resortu mohli udělat.
“Nevládní organizace jsou pro nás klíčovým nástrojem přímé práce s cizinci.“
Kdo je kromě ministerstev a orgánů státní správy dalším aktérem v procesu integrace a v čem je jejich činnost důležitá?
Klíčovými aktéry jsou Centra pro integraci cizinců neziskové nestátní organizace a obce. Centra pracují ve 13 krajích na základě projektů, a poskytují plné spektrum integračních služeb. Momentálně řešíme to, jak zajistit trvalou udržitelnost Center, která už mají cenné zkušenosti, kontakty, důvěru cizinců – klientů i veřejné správy. Co se týče neziskových organizací, jak jsem už zmiňovala, jejich podněty a zprávy z jednotlivých projektů co nejvíce zapracováváme do koncepce.
V koncepci pak můžeme nastavovat rámec toho, co považujeme za důležité a podle toho zadávat dílčí úkoly pro resorty, které pak mohou zase dále pověřovat realizací nevládní organizace. Nevládní organizace jsou pro nás klíčovým nástrojem přímé práce s cizinci. Velice přínosné je nejen jejich sociální a právní poradenství a poskytování informací, ale i např. jejich činnost ve vzdělávání interkulturních asistentů a komunitních tlumočníků. Jedná se o lidi, kteří se pohybují v komunitách cizinců nebo z nich přímo pocházejí, znají jejich jazyk a mají zvýšenou citlivost pro kulturní a etnické odlišnosti, takže mohou být výbornými zprostředkovateli informací cizincům a komunikace s nimi.
To mohou být potenciálně klíčoví pracovníci, kteří budou moci vstupovat do aktivit veřejné správy. Například ve vztahu k cizincům jako pomocníci v jednání s institucemi při řešení rutinních věcí běžného života (vyřízení povolení pobytu, bydlení apod.). Uvažujete o tom, že se tento koncept asistentů nebo tlumočníků rozšíří celorepublikově, nebo je to zatím jen doména Prahy?
Domnívám se, že využití interkulturních asistentů je tak široké, že jich nikdy nebude dost. Jsou to pracovníci nevládních organizací a myslím, že například v té osobní asistenci jsou jejich role velmi důležité. Postupně vzniká databáze interkulturních pracovníků a komunitních tlumočníků, aby si je úřady, samospráva nebo školy a další subjekty mohly najímat. Je to projekt, který zahájila o. s. Inbáze s dalšími organizacemi a postupně z toho vznikla Asociace interkulturní práce, která zažádala o akreditaci této profese na MPSV. Zatím je v databázi, pokud vím, asi20 interkulturních pracovníků a teď je klíčové, aby se tato profese co nejvíce propagovala a využívala, a to po celém území ČR. Stejně důležití jsou asistenti pedagoga, kteří mají do jisté míry podobnou činnost tím, že komunikují nejen jazykové, ale i kulturní rozdíly mezi žáky, rodiči a školou.
V Koncepci integrace cizinců operujete také s terénní prací, co si od tohoto nástroje slibujete?
Terénní práci si představujeme vlastně jako předmostí práce ambulantní. Výzkumy ukázaly, že mnoho cizinců neví, kde hledat pomoc. Je potřeba cizince informovat a podporovat v jejich přirozeném prostředí, tam kde žijí, pracují a studují. Terénní pracovník naváže s daným člověkem kontakt a zjistí rámcově jeho problémy, a pokud je nelze řešit na místě, pak ho nasměruje na ambulantní sociální poradny nevládních neziskových organizací, integračních center nebo na veřejnou službu.
Měli jsme v úmyslu zpracovat metodiku terénní práce s cizinci, ale ukázalo se, že je to náročná profese, vyžadující dlouhodobý výcvik. Streetwork zatím není příliš cílen přímo do komunit cizinců, i když některé organizace zachytávají cizince s vážnějšími problémy jako je drogová problematika, bezdomovectví, obchod s lidmi apod. Při terénní práci opět narážíme na problém jazykové bariéry. Organizace, které jdou pomáhat přímo do terénu, zpravidla využívají pomoci komunitních tlumočníků, kteří jsou v komunitě přijímáni s větší důvěrou. Myslíme si, že streetwork je velmi důležitá sociální služba. Je to také zdroj informací o potřebách cizinců, kteří nenavštěvují institucionální zařízení, i důležitá zpětná vazba, abychom věděli, jak systém integrace nebo výzvy k dotacím nastavit.
“Začalo se mluvit o integraci a o tom, že je potřebná a nezbytná.“
Dnešní veřejný diskurs asi příliš nenapomáhá tomu procesu integrace. V médiích se programově jitří vášně a pracovníci v organizacích jsou pod poměrně velkým tlakem. To může dost ovlivňovat proces integrace. Jak se na to díváte z vaší koordinační role?
Já myslím, že ta diskuse kolem možného příchodu většího počtu migrantů (do České republiky jich zatím nepřichází víc než dříve) má jeden velmi pozitivní efekt. Začalo se mluvit o integraci a o tom, že je potřebná a nezbytná. Nedávno při jednání se zástupci krajů na poradní skupině, zabývající se péčí o cizince, zazněl takový zvláštní názor, že když teď ti uprchlíci nepřijdou ve velké vlně, tak už se nemusíme o integraci starat a vše je zatím v pořádku. Mnozí si neuvědomují, že to, že cizince, kteří zde žijí, nevnímáme jako problém a umíme s nimi soužít v pohodě, je výsledkem patnáctileté práce na systému integrace v ČR. Kdyby zde péče o integraci nebyla, tak by situace už teď byla patrně mnohem horší.
Mám trochu obavu, aby panika z možného příchodu uprchlíků nezakryla fakt, že v integraci cizinců zde žijících musíme pokračovat. Potvrzuje se také to, co říkáme už několik let, že migrace nemůže být úspěšná pro cizince ani pro ostatní občany, pokud není přímo propojená s integrací, migrace a integrace jsou spojené nádoby. Teprve integrace nám umožňuje migračního proudu využít a pomoci cizincům se tady zabydlet. Není třeba se bát, že neumíme cizince začlenit do společnosti, tedy integrovat je. S dosavadními nástroji a postupy a s dlouholetou zkušeností s integrací jistě zvládneme integrovat i větší počet lidí.
Roman Baláž,
Tereza Vlčková
