Reflexe tématu využití psychoterapie v sociální praxi vychází z mých zkušeností sociálního pracovníka, psychologa a psychoterapeuta, z největší části pracuji s lidmi se závažným duševním onemocněním a rodinami. Zároveň jsem součástí týmu, kde pracují jak psychologové, sociální pracovníci, psychiatrické sestry a lidé se zkušeností duševní nemoci. Svůj text jsem postavil na této zkušenosti, kdy se v naší práci ukazuje, že výhodnější je mít v týmu lidi s různým profesním a životním zázemím, které obohacuje práci každého člena týmu.
Proč je někdy užitečnější sociální pracovník než terapeut?
Metody sociální práce zvyšují šanci pro to, aby forma podpory dosáhla k lidem, kteří vzhledem ke své povaze nebo povaze problému by za psychoterapeutem nikdy nepřišli. Podpora ve vlastním bydlení, podpora při hledání zaměstnání, dluhové poradenství, doprovody na úřad a mnoho dalších jsou formy podpory zasahující systematicky do praktického života klienta prostřednictvím přímého působení na změnu chování.
Zároveň mohou někdy využít efektivnější intervenci. Zatímco psychoterapeut by zkoušel u klienta odstranit spouštěče stresu při panických úzkostech jízdou autobusem, sociální pracovník s ním cestu absolvuje, což může být rychlejší řešení dané situace. Zároveň dosáhne efektu přímého působení na rozvoj zvládacích strategií klienta. Umožní klientovi zažít nový pocit zvládnutí situace a tak mu pomůže rozvinout potřebné zdroje pro další zvládání situace. To však samozřejmě někdy nemusí stačit a klient si může zafixovat substituční způsob zvládnutí situace prostřednictvím pracovníka. A pak může vzniknout potřeba vtáhnout do spolupráce psychoterapeuta, aby pracoval s klientem na vytvoření jeho vlastních zdrojů.
Schopný sociální pracovník umí také lépe koordinovat činnost mezi dalšími subjekty v širším celku, stráví více času „kolem případu“ než psychoterapeut, který se bude více soustřeďovat na změnu vnitřního nastavení klienta, případně změnu rodinného systému.
Proč je někdy výhodnější psychoterapie než sociální práce?
Psychoterapeut se dokáže specificky zaměřit na změnu v prožívání a chování druhého člověka prostřednictvím vzdělání v teorii psychoterapie a dovednostem získaným ve výcviku. Díky tomu si může všimnout více rozměrů v klientově uvažování a vysvětlit je, přijít s nějakou dobrou teorií pro pochopení klientova chování a reflektovat vztah s klientem, pracovat s ním a také s reflexí celé situace včetně prožívání pracovníků zaangažovaných do podpory. Je schopen vést dialog způsobem aktivizujícím rozvoj myšlenek, prožívání a změnu chování klienta, více se zabývá „vnitřkem“ klienta, případně jím jako součástí rodinného systému. Psychoterapeut však není jen člověk, který dokáže „sáhnout hloub“. Pokud se také zabýval postmoderními myšlenkami v psychoterapii, tak je schopen uvažovat o klientovi a jeho situaci jako součástech sociálního kontextu, všímá si jeho pozice v rámci socioekonomických poměrů nebo jako součásti vztahů mezi minoritou a majoritou společnosti. Schopný psychoterapeut dokáže také uchopit příběh klienta s větší citlivostí, probarvit jej, aby vyvstaly potřebné prvky pro nasměrování dalších intervencí.
Prolínání psychoterapie a sociální práce
Při uvědomění výhod prolínání obou způsobů práce je potřeba samozřejmě zmínit také možné nevýhody. Sociální pracovník, který absorboval myšlenku, že bez psychoterapie se v sociální práci neobejde, naroubuje určitý druh terapie na svou práci a pak se může stát, že při snaze využít svůj kognitivně behaviorální výcvik si zapomene všimnout vzrůstajícího hromadění věcí v bytě nebo při čekání na aktualizující tendence druhého člověka opomene pracovat na vyřízení invalidního důchodu. Psychoterapeuta může při práci s člověkem ve velmi špatné životní situaci napadnout, že psychoterapie nemá v tomto případě místo, že je určena pro lidi, kteří… a teď si uvědomí spoustu podmínek, které ho napadnou, aby si klient terapii „zasloužil“. Psychoterapeut musí samozřejmě také věřit, že jsou jeho intervence při práci s lidmi z jeho cílové skupiny efektivní. Pokud nenachází oporu pro svou práci v příslušném směru, ke kterému se cítí přitahován, tak může snížit význam své práce.
V týmu, kde jsou obsazeny různé pozice (psycholog, sociální pracovník), dochází ke snadnějšímu chápání významu jednotlivých profesních rolí a vstřebávání různých postupů. Psychoterapeut, který navštíví klienta doma nebo ho doprovodí k lékaři, může obohatit svůj pohled na klienta o zkušenost s ním v jeho běžném prostředí. Bez terapeutických teorií, kterými vysvětluje psychoterapeut další směr svojí práce před týmem, může zůstat opomenuto důležité téma vývojových úkolů spojených s psychosociálním dozráváním klienta, nebo může být zanedbána reflexe vztahové vazby, kterou se klient vztahuje k druhým a ke světu.
Jak vypadá využití psychoterapeutického přístupu v praxi v oblasti práce s lidmi s duševním onemocněním
Pro dokreslení využívání psychoterapie při práci s lidmi se závažným duševním onemocněním na různých úrovních bych zkusil uvést pár příkladů:
a) využívání různých terapeutických konceptů u jednoho přístupu (např. v psychosociální rehabilitaci např. psychodynamických hypotéz při vysvětlení stadií vývoje vztahu klienta s pracovníkem, rozvoj smyslu a významu života u klienta jako důležitou oblast práce rehabilitace, akcent podpory znovuobnovení sociálních rolí atp.)
b) psychoterapie je součástí intervencí vedle sociální práce v rámci jednoho systému péče (např. přístup „časné intervence“ (early intervention) u lidí s první atakou duševní nemoci obsahuje psychoterapeutické intervence, sociální práci a zdravotnické intervence jako jednotlivé součásti souboru uplatňovaných strategií)
c) jeden terapeutický koncept ovlivňující organizaci celého systému péče (např. otevřený dialog, který je jak způsobem organizace péče celého systému na jednom území, tak i má psychoterapii jako hlavní způsob vedení práce s člověkem s duševním onemocněním)
Jsou terapeutické koncepty dobré pro formulaci případu, nebo je ještě lepší, když nabízí reflexivní praxi, a proč?
Sociální práce je svébytný způsob práce se situací druhého člověka, který se rozvíjí v souvislosti s rozvojem postmoderních myšlenek, a je užitečné, že hledá způsoby obohacení o to, co funguje. Byla by obrovská škoda, kdyby psychoterapie zůstala rigidně ohraničeným výkonem indikovaným pouze pro skleník nemocničního prostředí, jak tomu v současné době hrozí. V sociální práci ji potřebujeme. Psychoterapie obohacuje výkon sociální práce o rozměr porozumění motivacím, prožívání, chování a koření způsob vedení rozhovoru s klientem. Zvláště reflexivní praxe obohacuje sociální práci prostřednictvím rozvíjení schopnosti pracovníka reflektovat situaci a umožňuje mu uvědomit si vlastní pozici v případu, což může přinést potřebné podněty pro další posun pracovníka a celého týmu.
Týmová práce jako přirozené prostředí pro prolínání přístupů
Mít více různých pozic v týmu je užitečné, pokud se zároveň dbá o prostor pro diskusi a hledání způsobu, jak si zkoušet „pohled z roli kolegy“. Týmové prostředí se tak prosycuje myšlenkami zvýrazňující hodnotu dialogu a hledá se, jak každý způsob může být užitečný pro dosažení cílů společně s klientem.
