5/2025 – Sociální práce a moc

On:
In: Ediční plán

Číslo vychází 30. 09. 2025.

Anotace

Sociální práce a moc

Číslo 5/2024 bude o moci v sociální práci (SPR). Moc je součástí vztahů mezi všemožnými aktéry SPR (sociálními pracovníky a dalšími pomáhajícími, klienty, účastníky jejich životních situací, manažery, politiky, veřejností, redaktory, lidmi na tzv. sociálních sítích atd.) a lze ji nahlížet z různých úhlů. Odhalují se tak různorodá témata. Na některá z nich upozorníme v naději, že o nich či o dalších tématech s chutí napíšete.

Se slovem moc se často pojí negativní podtóny. Interakce mezi aktéry SPR ovšem mohou zahrnovat různé charakteristiky, od důvěry až po manipulaci. V tomto spektru lze nacházet i konstruktivní potenciál moci, která může působit různými směry. Může být silou destruktivní, ale i prosociální. Totéž působení moci se může zastáncům různých zájmů jevit tak, a jiným onak.

Moc je možné chápat jako soupeřivou interakci typu „buď ty – nebo já“ nebo jako moc spolupráce provázenou oboustranným benefitem podle principu „ty i já“. Z hlediska tohoto principu můžeme mezi aktéry sociální práce najít i snahy o symetrizaci vztahu, pokusy o dohodu, kompromis nebo shodu.

Z perspektivy soupeření například zjistíme, že sociální pracovník má moc nad klientem, pokud ví, jak pomoci klientovi, a pokud klient věří, že mu sociální pracovník pomůže. Klient má nad sociálním pracovníkem moc mj. proto, že sociální pracovník si nemůže všechno dovolit a že potřebuje svou prací dostát tomu, co po něm chtějí nadřízení. Manažeři mají moc nad sociálními pracovníky, protože mají k dispozici zdroje a mohou o nich rozhodovat. Sociální pracovníci mají moc nad manažery, pokud manažeři věří, že bez nich nesvedou udělat to, co po nich chtějí jejich nadřízení. Redaktoři a lidé na tzv. sociálních sítích mají moc nad manažery a sociálními pracovníky, protože proti pomluvě se nedá bránit a mnozí věří, že to, co je v médiích, je pravda. Manažeři mají moc nad redaktory a lidmi na sítích, protože tito lidé věří, že manažeři mají vlivné známé, kteří jsou jim něčím zavázáni… atp.

Skutečnost, že jedni nad druhými mají v něčem moc, neznamená, že spolu všichni navzájem donekonečna soupeří. Lidé totiž vzájemné působení vyvažují: Mezi klienty a sociálními pracovníky, nebo dalšími dvojicemi aktérů sociální práce se obvykle ustálí nějaký vzorec (zvyklost, stereotyp, nepsaná dohoda…), podle něhož jedni a druzí mezi sebou mocensky jednají. Součástí takového vzorce je někdy přesvědčení jedněch, že moc těch druhých je oprávněná. Některé vzorce mají podobu „já na bráchu, brácha na mě“: oba důvěřují, že jeden ustoupí a něco poskytne druhému za to, že ten druhý ustoupí v něčem jiném a poskytne něco jiného. Sociální pracovník např. vždy vyplní tabulky v počítači, aby ho nadřízený nechal při práci s klienty dělat to, co uzná za vhodné. Manažer díky tomu může vzorně vykázat plnění svých povinností, a navíc tuší, že sociální pracovník ví, jak to s klientem zařídit, aby nebyla ostuda na sítích nebo v televizi. Popis vzorců, podle nichž jedni i druzí opakovaně v něčem uplatňují svou moc a v něčem respektují moc těch druhých, umožňuje lépe pochopit, jakou úlohu sehrává moc v sociální práci.

Mezi cíle sociální práce patří zmocnění (empowerment), uschopňování, posilování a emancipace, cesta od závislosti a pomoci ke svépomoci a nezávislosti. Záměrná práce s mocí je proto důležitou součástí pomáhání. Dialog, expertiza člověka v obtížné situaci, samostatnost, vyžadují určitý styl práce, např. flexibilní uplatňování osobní, poziční či expertní moci.

Specifickým druhem moci je nadosobní moc institucí, práva, hodnot, váhy vztahu, vzoru či sociální skupiny. Nezanedbatelný je vliv vůdcovství, skupinové loajality, konformity, identifikace se členy skupiny. Sociální prostředí, organizační kultura, rituály, tradice, formální, neformální i nevyslovené normy skupiny ovlivňují každého, bez ohledu na to, že jde o pomáhajícího, nebo klienta, odborníka, nebo laika. Vhled do nadosobních mocenských fenoménů poskytuje při koncipovaní a vedení pomáhajícího procesu celou řadu možností.

Aspekty moci jsou autorita a kontrola. „Moc“ je schopnost člověka dosáhnout, aby jiní lidé jednali v souladu s jeho záměry. „Autorita“ spočívá v uznání, že někdo může oprávněně uplatňovat moc. „Kontrola“ spočívá ve schopnosti měnit nebo bránit změně jednání někoho bez ohledu na to, zda si to dotyčný přeje, či nikoliv. Psát o moci v sociální práci tedy také znamená psát o tom, jak se aktéři sociální práce staví k moci těch druhých nebo jak někdo uplatňuje moc, aniž se ptá, zda ten druhý považuje jeho vliv či nátlak za oprávněný. Např. v kontextu tzv. „manažerismu“ se opakovaně řeší otázka, kdy a jak nadřízení prosazují své cíle bez ohledu na to, zda to v očích sociálního pracovníka pomáhá klientům.

Zásadní také je porozumět, jak sociální pracovníci, klienti nebo další aktéři SPR vzájemné uplatňování moci vnitřně prožívají. Jaká dilemata před nimi během jednání a rozhodování v rámci ustálených nebo měnících se vzorců vzájemného uplatňování moci vyvstávají a jak tato dilemata zvládají. Zda moc svou nebo moc těch druhých prožívají jako oprávněnou nebo problematickou. Bazálním dilematem SPR je, zda člověk vykonávající sociální práci má být prodlouženou rukou státní, veřejné či ekonomické moci, nebo má být tvůrcem a svobodným aktérem (po)moci a partnerem. aj.

Pokud máte k dispozici poznatky a argumenty, které se týkají kteréhokoliv z výše zmíněných, i námi opomenutých (např. jsme nezmínili odpor) aspektů moci v sociální práci, Vaše texty rádi uvítáme.

Libor Musil,
Vladimír Labáth,
editoři čísla

Podobné články: