Dovolte mi podělit se s vámi o zkušenost, která zásadním způsobem ovlivnila můj přístup k práci s klienty bez domova a obecně přístup k sociální práci.
Byl jsem týden na „ulici“ v Brně. Do kůže osoby bez přístřeší jsem se převtělil v rámci sběru dat ke své bakalářské práci. Ta se zabývá studiem adaptačních mechanismů u lidí bez domova. Nenapadlo mě nic jiného, než tento fenomén studovat zakotvenou teorií a experimentem v podobě zúčastněného pozorování v podobě pobytu na ulici. Pracuji jako terénní sociální pracovník v Armádě spásy v Praze s osobami bez domova druhým rokem. Experiment jsem se rozhodl udělat ve městě, které neznám a kde nepracuji jako sociální pracovník, abych se jako výzkumník nedostal do konfliktů rolí. Dále jsem vybral období na přelomu zimy a jara z důvodu náročnosti v tomto období. Následující text se bude zabývat tím, co pobyt na ulici přinesl mně po profesionální stránce, tedy jako sociálnímu pracovníkovi.
Hned první den jsem si uvědomil, že osoby bez domova vnímají čas naprosto odlišným tempem. Vycházím z poznámek, které jsem si udělal během několika hodin po příjezdu do Brna. Uvědomil jsem si, že jako člověk bez domova nemám moc možností smysluplným způsobem naplňovat svůj čas, protože nemám finance a díky svému stigmatu musím pobývat venku. V tu chvíli jsem měl hodně času, ale neměl jsem činnost, kterou bych tento čas mohl vyplnit. Došlo mi, že lidé bez domova berou časový rámec, který vnímáme my, zrychleně. Na příkladu: půl hodina pro nás znamená, že stihneme někam dojet a něco vyřídit, pro klienty dle mé zkušenosti půl hodina v rámci celého dne a volného času v něm neznamená takřka nic. Několikrát jsem se měl dostavit na jednu ze sociálních služeb, která poskytuje výdej stravy v konkrétní čas, a nikdy jsem se včas nedostavil. Je to přesně z důvodu, že jsem měl hodně času, který jsem nedokázal smysluplně uchopit. Nyní budu díky těmto zkušenostem sám více trpělivý ke klientům a nějaké zdržení či nedostavení ze strany klientů hned netrestat.
Další zkušeností, o kterou bych se rád podělil, je seznámení s bezdomovcem, který byl na ulici také krátce, asi 14 dní přede mnou. Potkali jsme se už třetí den mého experimentu a strávili jsme poté spolu zbytek mého experimentu. V rámci experimentu jsem se dokonale nedokázal dostat v některých situacích z role sociálního pracovníka. Proto i přes mou snahu jsem na svého „kolegu“ určitým způsobem působil jako sociální pracovník. Díky tomu jsem si na základě tohoto setkání uvědomil, že když sociální pracovník na klienta působí tak, že bere jeho individualitu jako důležitou součást jeho osobnosti, něco důležité se stane. Stalo se totiž to, že se mezi námi zbořily jisté příkopy a mohli jsme navázat silnější vztah. Kvůli tomu si myslím, že individuální práce, individuální přístup ke klientům a uznání jejich vlastní identity a osobnosti je obrovsky důležitou součástí v kontaktu s naší cílovou skupinou. Lidově řečeno, vědět, že klient je taky člověk, který je individuum a má svou jedinečnost, je základem sociální práce. Díky tomuto intenzivnímu setkání s člověkem bez domova budu ke svým klientům přistupovat mnohem více jako k lidem a budu je podporovat v tom, co chtějí oni.
V praxi se totiž velice často stává, že cíle sociálního pracovníka a cíle klienta jsou jen v malém procentu v průniku. Proto si myslím, že když zájem sociálního pracovníka je dostat klienta tam, kam by se objektivně měl dostat, aby zlepšil svou sociální situaci, může být v nesouladu s jeho zakázkami a potřebami. Klient se totiž logicky neřídí a ani nemůže řídit obecně platnými postupy sociální práce, protože jsou pro klienta z nějakého důvodu nepochopitelné. Pokud by systému resocializace klient rozuměl, mohl by se ze své vůle rozhodnout změnit svou sociální situaci. U mnoha klientů, i když vědí, co mají dělat, resocializační proces nezafunguje, protože klienti nemají určitou schopnost. Proto klienta tlačit do řešení jeho sociální situace jen poradenstvím nemůže fungovat, protože tomu klient prostě nerozumí. Proto je důležité se na problém koukat jeho očima ze strany klienta. Toho můžeme dosáhnout, pokud akceptujeme celou klientovu osobnost. Za druhé riziko, kdy s klientem nemáme vytvořený vztah, vidím v tom, že může být sociální práce ve výsledku kontraproduktivní. Je to proto, že na základě nutnosti vztahu s klientem, který je pro naši práci nezbytný, se tento vztah přerušuje právě proto, že sociální pracovník neplní zakázky klienta, ale obecné zakázky sociální práce (například zlepšování sociální situace), anebo naplňuje svoje osobní poslání.
Jedna z dalších důležitých věcí je fenomén určitého „bezpravidlí“. Především tento fenomén vidí sociální pracovníci jako problematický. Ulici jsem vnímal jako prostředí plné „bezpravidlí“. Vnitřní pravidla, která si s sebou člověk nese na ulici, se stávají stále slabší a nemám na mysli jen nedostavení se v termínu na schůzku. Nedodržování pravidel stanovených sociálními pracovníky není z důvodu pohrdání sociální prací ani sociálními pracovníky. Je to z toho důvodu, že člověk bez domova žije v úplně odlišném prostředí. Je pak pro klienty těžké se v absolutním chaosu a „bezpravidlí“ vyznat a dodržovat jakákoliv pravidla. Sociální pracovníci by podle mého názoru neměli klienty vychovávat, protože k tomu nemají kompetence a šanci klienta převychovat. V rámci streetworku, kde pracuji, je to samozřejmě jednodušší, protože od klientů žádné dodržování pravidel nevyžadujeme, ale mám na mysli sociální pracovníky na pobytových nebo ambulantních službách, kde se určitá pravidla využívají proto, aby služby fungovaly. Rozhodně nelze nedodržovat žádná pravidla a mělo by se na určitý rámec pravidel dbát, ale určitě budu méně trestat za porušování těchto pravidel, když vím, že většina těchto porušení je zapříčiněna neschopností se jim přizpůsobit, než by se tato pravidla porušovala kvůli pohrdání službami.
I když jsem byl na ulici jen týden, cítil jsem se stigmatizován jako osoba bez domova. Stigmatizace není v tom, že by člověk měl pocit, že se k němu okolí chová nepřívětivě, ale v tom, že okolí osoby bez domova přehlíží. Bavil jsem se o tom s několika bezdomovci v Brně a ti mi tuto hypotézu potvrdili. „Prostě vůbec neexistuješ a to je na tom to nejhorší,“ řekl mi jeden klient. Příkladem je, že jsem spal asi 20 metrů od zastávky a nikdo si mě ani nevšiml. Spal jsem do 11 dopoledne. Nikdo se mě nezeptal, jestli žiji, ale ani mě z místa nevyhodil. Principem, jakým bychom měli se stigmatizací pracovat, je ve zmiňovaném uznání individuality. Díky tomu se lidé, kteří jsou stigmatizovaní na základě své sociální situace, mohou cítit jako jedni z nás. Díky tomu může vzniknout jejich větší sebehodnota a na základě této sebehodnoty lepší pocit ze sebe sama a poté se na základě svého rozhodnutí začít zapojovat do společnosti, protože já tak chci, ne proto, že mi to říká sociální pracovník.
V experimentu jsem zjistil na sobě jeden důležitý fakt, že se člověk snaží chovat nejdůstojněji, jak jen mu to situace umožňuje. Nepozoroval jsem to jen na sobě, ale i na ostatních lidech bez domova v našich rozhovorech. Člověk si automaticky a vlastně podprahově snaží vytvořit situaci, která nenechá jeho subjektivní pocit důstojnosti ztratit. Jako příklad bych uvedl to, že pokud budu mít možnost alespoň základní hygieny, tak ji budu udržovat. Já osobně jsem si například za vyžebrané peníze koupil jako první kartáček a pastu proto, abych měl možnost si čistit zuby. Zuby jsem se poté snažil čistit každý den i proto, že to mou důstojnost udržovalo na určité hladině. Vím totiž, že kdybych se tohoto rituálu zbavil, má sebehodnota by dále klesla a pravděpodobně by klesala dále. I lidé, které jsem za svůj experiment potkal, měli určité rituály, přes které nešli. Buď to byla ranní hygiena, kterou někteří klienti vykonávali alespoň jednou za dva dny, nebo to byl čistě morální základ, jako „nikdy nekrást“ atd. Jako sociálnímu pracovníkovi to přineslo to, že jsem si uvědomil, že zvyšování důstojnosti v jednotlivých případech je důležité, protože člověk získává svoje vnitřní přesvědčení, že je pánem svého života a nemusí být vláčen okolnostmi, které jednotlivci život neustále přináší.
Poslední jednotlivostí, kterou bych chtěl zmínit, jsou služby, které jsem díky své zkušenosti navštívil, a výstupy, které bych rád sdělil. V Brně jsem byl na „charitě“ dvakrát. Jednou šlo o to, že se můj „spolubezdomovec“, o kterém jsem mluvil dříve, potřeboval vysprchovat. Stalo se tedy to, že jsem čekal v nízkoprahovém denním centru a pochopil jsem, že tyto služby jsou kapacitně poddimenzované a nemohou pobrat všechny, a tím do jisté míry nízkoprahové nejsou. Tyto služby jsou jen pro určité klienty. Například v Armádě spásy v Brně je klientela, která si vytváří svou vlastní skupinu, do jejíhož středu jiné osoby jen stěží pouští. Mluvím tím o skupinové dynamice. Přístup klientů přímo v Armádě spásy ke mně, jako k nováčkovi nebyl vlastně žádný. Dost mě to překvapilo, protože jsem si myslel, že jsem schopen celkem dobře navazovat kontakty. Zde jsem ale nebyl schopen kontakty navázat, protože mě mezi sebe tato klientela nepustila. Cítil jsem se stejně, jako venku na veřejnosti. Tak, že tam vlastně nepatřím. Jako druhou zkušenost bych chtěl uvést případ, kdy jsem od jiných bezdomovců zjistil, že se rozdává bageta a teplá polévka večer na jednom nejmenovaném brněnském náměstí. Pocit, který jsem z této zkušenosti měl, mě samotného zpětně překvapil. Celý průběh výdeje byl možná nejvíce ponižující věc, kterou jsem zažil. Tento akt mou důstojnost „srazil na kolena“. 15 minut jsem čekal s ostatními letitými bezdomovci ve frontě, která se velice pomalu hýbala. Protože jsem měl pocit, že jsem ještě jaksi nestálý bezdomovec, nechtěl jsem být s touto subkulturou spojován. Došlo však k tomu, že jsem se členem této subkultury nechtěně stal, alespoň v očích sociálních pracovníků. Ocitl jsem se tedy v jakémsi prázdném meziprostoru, kdy jsem se necítil být součástí bezdomovecké kultury ani součástí většinové společnosti.
Hodnotu své osobnosti často lidé bez domova vidí někde jinde než sociální pracovníci. Sociální pracovníci uznávají hodnoty jako bydlení a práce, ale pro člověka bez domova může být hodnotou i to, že nemusí potupně čekat na jídlo, i když má času, jak jsem zmiňoval, více než dost. Sociálním pracovníkům bych chtěl říci, že věnování času klientům, který se zdá být zbytečný, může být zásadní pomoc a možná pro klienty důležitější, než kdybyste jim sehnali práci. Tím, že věnujete svůj čas klientovi, zvyšujete jeho sebehodnotu, ať už v kolektivu, anebo ve vztahu k sobě samému. Nakonec se totiž může ukázat, že když do vztahu s klientem investujeme čas „jen tak“, může se obrátit ve prospěch naplňování vašich společných cílů klienta.
Závěrem bych tedy chtěl dodat, že to hlavní, co jsem si uvědomil, je to, že musíme být individuálně přívětiví k našim klientům, protože jedině tak, podle mého názoru, můžeme dospět ke zvyšování jejich individuální sebehodnoty, a tím pádem i k trvalé změně, ke které se klienti rozhodnou ze své vlastní vůle. Nemůžeme klienty do ničeho tlačit, pokud sami nebudou chtít. Proto je důležité podporovat jejich subjektivní prožívání a snažit se zlepšovat obraz jich samých. Dále si myslím, že minimálně v obdobném ražení by si sociální pracovníci, kteří pracují s osobami bez domova, měli podobnou zkušeností, alespoň na chvilku, projít v kůži člověka bez domova. Možná přijdete na jiné informace než já, ale každopádně mě tato zkušenost osobně i pracovně výrazně posunula.
Filip Jiřík,
sociální pracovník Armády spásy v Praze
