Alena Rohlíková, zdravotně-sociální pracovnice* v Chrudimské nemocnici, působí v oboru „teprve“ od roku 2016. Přesto byla letos nominována a oceněna cenou MPSV Gratias, sociální pracovník roku 2020, v oblasti sociální práce ve zdravotnických zařízeních. V rozhovoru, který přinášíme, se dělí o své různorodé pracovní zkušenosti se sociální prací v nemocnici, vč. tématu perinatální paliativní péče, které do Chrudimské nemocnice vstoupilo díky ní.
* Zdravotně-sociální pracovník je specifická profese, která spadá mezi nelékařská zdravotnická povolání (dle zák. č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních). Na rozdíl od sociálního pracovníka pracuje ve zdravotnickém zařízení samostatně (bez odborného dohledu) a má přístup do zdravotnické dokumentace. Studium tohoto oboru zahrnuje studium sociální práce ve standardním rozsahu (a absolvent je kvalifikovaný sociální pracovník dle zák. 108/2006 Sb., o sociálních službách), navíc však obsahuje celou řadu zdravotnických předmětů a student během tříletého studia vykoná nejméně 1000 hod. praxe.
Co Vás přimělo ke studiu oboru zdravotně-sociální pracovník? Věděla jste tehdy, o jakou profesi jde?
Vždy jsem se viděla někde, kde budu v kontaktu s lidmi, kde bych mohla lidem pomáhat. Studovala jsem obor Sociální péče na Střední zdravotnické a sociální škole v Chrudimi, kde jsem získala základ. Na střední škole mne inspirovala jedna učitelka, která pracovala (a stále pracuje) na pozici sociální pracovnice v zařízení, kde jsem působila skoro pět let jako dobrovolník u klientů s těžkým mentálním a kombinovaným postižením. Obor Zdravotně-sociální péče jsem vystudovala na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Studium nebylo lehké, praxe náročná, ale právě praxe mi ukázala, že chci být sociálním pracovníkem ve zdravotnictví. O profesi jsem základní povědomí měla. Když jsme se na střední škole rozhodovali, kam dát přihlášku na VŠ, poměrně hodně jsme o tom mluvili v rámci třídy, ale i s učiteli. Přijímací zkoušky jsem úspěšně zvládla i na FF UPCE, obor Sociální antropologie, ale nikdy jsem nelitovala, že jsem se rozhodla pro obor Zdravotně-sociální pracovník. Práce v nemocnici, prakticky se všemi věkovými skupinami, je různorodá, žádný životní příběh není stejný. Je to náročná profese…
Pojďme se ještě chvíli u této profese zdržet. Pro běžného člověka jde často o profesi neznámou, neumí si pod ní, na rozdíl třeba od profese sestřičky, nic moc představit. Jak se s tím vypořádáváte a jak často se setkáváte s nepochopením? A máme se snažit vstoupit do povědomí veřejnosti více?
Mnoho lidí skutečně netuší, co zdravotně-sociální pracovnice dělá, někdo mi třeba řekl, že jsem to já, kdo odebírá děti, a tak podobně. Dále jsem se setkala s poznatkem, že sociální pracovník v nemocnici je tam jen od toho, aby s pacientem vyplnil žádost do domova pro seniory… Tak to ale vůbec není! To jsou zažité mýty, které je třeba vyvracet, aby i laická veřejnost věděla… A jak se s tím vypořádávám? Trpělivě vysvětluji, informuji o tom, co může zdravotně-sociální pracovník dělat.
S jakými tématy se ve své praxi nejčastěji potkáváte? Která jsou nejnáročnější? Stojí před námi nějaké nové výzvy (např. témata, která dřív nebyla nebo byla opomíjena)?
Náročných témat je celá řada: domácí násilí, úmrtí dítěte, porod mrtvého miminka a poskytování sociálního poradenství a psychosociální podpory těmto rodinám, nezájem rodiny o pacienta, osamělí senioři… Pak jsou ale i témata, která mnohdy nemají řešení nebo je řešení velmi komplikované: obecně nedostatek míst v pobytových sociálních zařízeních, nemožnost přijmout klienta do pobytového zařízení, když má např. bezlepkovou dietu, zajištění pobytové sociální služby pro osobu bez přístřeší (taková osoba nemá většinou dostatek příjmů, aby si službu zaplatila ‒ zpravidla pobírá jen dávky hmotné nouze). Zajistit léčbu alkoholové závislosti pacientovi, který se pohybuje na invalidním vozíku… to je běh na dlouhou trať…
Častým steskem sociálních pracovníků v různých sférách jejich působení je nefunkční multidisciplinární spolupráce. Jakou zkušenost máte Vy? Zaznamenala jste za dobu svého působení nějaký posun?
U nás v nemocnici nemůže být o nefunkčním multidisciplinárním týmu řeč. Jsem velmi ráda, že zdravotně-sociální pracovník je v týmu vnímán jako důležitá složka v péči o pacienta. V organizaci, kde působím, jsme dvě. Dle mého názoru tu máme postavení velmi dobré, spolupráce se všemi odděleními funguje. Funguje i proto, že v nemocnici (nejen zde) se snažím sociální práci prezentovat jako disciplínu, která je naprosto rovnocenná ostatním pomáhajícím profesím. Není to nějaká popelka vedle ošetřovatelství nebo lékařství.
Můžete se s námi podělit o něco, co se vám během vaší praxe opravdu povedlo nebo opakovaně daří? Takový malý příklad dobré praxe…
Myslím si, že se nám daří pacienty propouštět tak, aby byli zabezpečeni terénními službami (pečovatelskou službou, domácí ošetřovatelskou službou, osobní asistencí apod.). Pokud je pacient v terminálním stadiu onemocnění, tak v takovém případě zajišťuji s jeho souhlasem buď překlad do kamenného hospice, nebo ve spolupráci s ošetřujícím lékařem mobilní hospicovou péči. To se nám daří a jsem velmi vděčná za spolupráci s organizacemi v našem okrese, protože to funguje skvěle a mám z toho radost.
V praxi působíte poměrně krátce, ocenění Gratias tak nelze rozhodně vnímat jako odměnu za „celoživotní přínos“. Čeho si kolegyně cení na Vaší práci a Vašem přístupu nejvíce? Co bylo impulzem pro Vaši nominaci?
V letošním roce byla oceněna za celoživotní přínos PhDr. Jiřina Šiklová, CSc. Tedy, ocenění za celoživotní přínos je jedna z disciplín. Ocenění uděluje Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky vybraným sociálním pracovníkům za kvalitně odváděnou práci. Já v praxi působím od roku 2016, tedy skoro 5 let. Osobně jsem byla nominací hodně překvapená, vůbec jsem to nečekala. Moje nadřízená mi vysvětlila, že si mé práce cení, že i z oddělení v nemocnici jsou pozitivní reakce. V organizaci, kde nyní působím, například nebyla dobře nastavena spolupráce s dětským a novorozeneckým oddělením či porodnicko-gynekologickým oddělením. I zde na těchto odděleních má zdravotně-sociální pracovnice svoje místo, proto jsem spolupráci navázala. Přístupu všech svých kolegů si cením, protože mi je jasné, že ne všude je funkční tým standardní.
A úplně na závěr. Co byste si pro naši profesi přála?
Přála bych si, aby se o sociální práci mluvilo jako o rovnocenné disciplíně. Přála bych si, aby všude pracovali empatiční sociální pracovníci a sociální pracovnice.
I. Svobodová, A. Michková, A. Součková,
referentka, vedoucí a odborná asistentka Univerzity Pardubice
