Několik lidí vycházelo z pražského promítání Hranic práce, trochu s podivem komentovali situaci těch, o kterých film mluvil. Příběhy nízkých mezd za náročnou práci, zadlužení, stresu a nejistoty příjmů, chudoby – skutečně to je život více lidí v naší zemi?
Jednoduché vysvětlením pro neviditelnost podobných příběhů je, že statisticky si Česko v měření, které hodnotí ekonomickou situaci obyvatel, stojí skvěle. Při podrobnějším zkoumání statistik ale zjistíte, že sociální a ekonomická situace řady Čechů není tak růžová, jak tato data tvrdí. A přesto o situaci lidí, kteří na tom nejsou finančně nejlépe, v Česku téměř nemluvíme. Naopak sociální systém charakterizuje postupné omezování podpory pro domácnosti s nízkými příjmy. Čím to je a k čemu to vede?
Česko – země sociálních snů?
Chudoba není velké společenské téma – nemáme data, která by červeně varovala, že jde o zásadní problém. Naopak. Podle údajů zveřejněných Eurostatem v létě 2017 má Česko druhou nejnižší úroveň ohrožení chudobou nebo sociálním vyloučením (indikátoru AROPE.) Chudoba se dotýká necelých 14 % obyvatel, evropský průměr máte 24 %. Není to jen Eurostat, ale i sofistikovanější nástroje, které říkají, že se máme skvěle. Například Social Scoreboard, publikovaný Evropskou komisí v listopadu 2017, hodnotí 14 kritérií vázaných na Evropský pilíř sociálních práv. Podle těchto kritérií je sociální situace v Česku čtvrtá nejlepší hned za skandinávskými státy.
Dobré postavení Česka je výsledkem kombinace vysoké zaměstnanosti a nízké příjmové nerovnosti, které tyto indikátory kombinují. Dimenze, které jsou u indikátorů komparace chudoby na mezinárodní úrovni sledovány, dobrým výsledkům Česka jednoduše nahrávají. Podívejme se na ně detailněji.
První z nich je míra zaměstnanosti. U Evropského pilíře sociálních práv ovlivňuje hned tři indikátorů[1] právě zaměstnanost, respektive pracovní intenzita je také částí indikátoru AROPE používaného Eurostatem. V tomto ohledu si Česko stojí velmi dobře – v porovnání s jinými státy EU máme nejen nízkou míru nezaměstnanosti, ale také nízký podíl atypických úvazků.
Dále je klíčovou dimenzí míra ohrožení příjmovou chudobou. Sleduje počet domácností, které se pohybují pod 60% hranicí mediánu takzvaného ekvalizovaného příjmu. S tím zároveň souvisí největší limit tohoto ukazatele – ukazuje především rozložení příjmů ve společnosti, tedy odráží míru nerovností. I ti, kteří obtížně pokrývají své náklady na živobytí, se mohou dostat nad hranici chudoby jednoduše tím, že jsou v dané společnosti obecně nízké příjmy. A to je přesně případ České republiky, která na tom byla v roce 2015 s necelými 10 % nejlépe v celé EU (Eurostat, 2018a).
Tyto výsledky ovlivňují jak ukazatele AROPE, tak i řadu indikátorů Evropského pilíře sociálních práv. Třetí dimenzí je takzvaná materiální deprivace. Ta hodnotí domácnosti podle toho, co si mohou dovolit pořídit. V případě tohoto (aktuálně přehodnocovaného) indikátoru se Česko pohybuje na průměru EU (Eurostat, 2018b) – nicméně protože jde jen o jednu ze složek, Česko vychází v mezinárodních komparacích, které tyto indikátory kombinují, velmi dobře.
Z těchto dat je možné říct, že míra zaměstnanosti a pracovní intenzity je vysoká, česká společnost není silně polarizovaná a omezující chudoba se nedotýká zřejmě široké skupiny obyvatel – ovšem nelze z nich vyvozovat výsledky o ekonomické situaci domácností. Vzhledem k celkově nízké hladině příjmů se i domácnosti, které by byly v jiných evropských zemích označeny za chudé, dostávají nad hranici chudoby.
Do nedávného zvyšování byla česká minimální mzda v porovnání se zbytkem EU také téměř nejnižší, a to jak v absolutních, tak v i relativních hodnotách (Eurostat, 2019a). Nejde však jen o mzdu minimální, která se týká relativně malé skupiny obyvatel. Nízké mzdy se dotýkají i zaměstnanců s průměrnými příjmy. Pokud porovnáme paritní kupní sílu mediánu (tedy to, co je možné si za danou mzdu koupit), ocitne se Česko rázem mezi chudšími státy EU – na úrovni Pobaltí, za Polskem i Slovenskem (Eurostat, 2019b). A když se podíváme podrobněji na dostupná data, vystupuje z nich, že určitá míra ekonomické nejistoty se dotýká široké skupiny obyvatel Česka.
Nízké a příjmy a ekonomická nejistota
V roce 2016 nebyla schopna více jak třetina českých domácností zaplatit nečekaný výdaj ve výši asi deseti tisíc korun, v Ústeckém kraji se to týkalo téměř poloviny domácností (ČSÚ, 2017). Podobný počet lidí neušetří na týdenní dovolenou. V současnosti (2019) budou čísla o něco nižší, v době ekonomické krize ovšem naopak výrazně stoupla. Regiony s vyšším podílem osob, které nejsou schopny platit nečekané výdaje, kopírují regiony s vyšší mírou nezaměstnanosti, situace ovšem dopadá na daleko širší okruh osob než jen na nezaměstnané.
Ekonomickou situaci řady domácností dále výrazně ovlivňují dluhy a exekuce, s nimiž se ve statistikách o chudobě nepracuje. Exekuce se dotýkají desetiny domácností v Česku, opět s vysokou regionální variabilitou, v některých větších městech je v exekuci i více než pětina osob. V posledních dvou letech výrazně vzrostlo povědomí o rozsahu předlužení, v debatách o chudobě se nicméně jen minimálně zohledňují jejich ekonomické důsledky. Statistiky pracují s příjmy „před exekucí“. Nepočítají tedy se srážkami, po kterých dlužníkovi ze mzdy nebo jiného příjmu zůstává jen nezabavitelné měsíční minimum, pohybující se u řady domácností pod hranicí chudoby (SPOT 2018). Podle nedávné analýzy Mediánu (2018) se po započtení srážek z příjmu do příjmové chudoby propadne 78 % domácností se zkušeností s exekucemi.
Výše popsaná data ukazují na silné regionální rozdíly a nahrávají tak představě, která spojuje horší sociální situaci s periferními, hlavně bývalými sudetskými regiony. Nízkými příjmy jsou nicméně ohroženy i domácnosti v ekonomicky silnějších regionech / větších městech, kde jsou náklady na život, zejména na bydlení, vyšší. Především u nízko-kvalifikovaných zaměstnání není rozdíl ve mzdách odpovídající (Holý, 2018). Ve statistikách chudoby, které srovnávají příjmy vůči celorepublikovému průměru, ovšem tyto skupiny nejsou vidět – projevují se ve výzkumech, které měří subjektivní vnímání chudoby, z nichž např. Praha vychází hůř než řada jiných krajů (Večerník, Mysíková, 2015). S rostoucími náklady na bydlení jsou ve velkých městech specificky ohroženi také senioři s průměrnými důchody, především pak ženy, které mají důchody nižší.
Jeden z největších rozdílů v odměňování mužů a žen v Evropě však nevede jen k vyššímu ohrožení chudobou u starších žen, ale také ovlivňuje to, že chudobou jsou podstatně více ohroženi jednotlivci, kteří se sami starají o děti, povětšinou právě ženy. Třetina z nich (a při některých měřeních dokonce polovina) má příjem pod hranicí příjmové chudoby (Korychová, 2018). Nízko stanovené nezabavitelné částky na další vyživované osoby také vedou k tomu, že samoživitelům, kteří jsou v exekuci, zůstávají extrémně nízké částky (Trlifajová, Fejfar, Pospíšil, 2019).
Při pohledu na tato data lze říci, že třetina, v některých regionech téměř polovina obyvatel je v různých ohledech v nejisté ekonomické situaci. Nemusí jít nutně o situace chudoby ve smyslu nemožnosti pokrýt zcela základní potřeby, důležitá je spíše dlouhodobá situace nejistoty a stresu z ní plynoucího. Do komparativních statistik chudoby se ale nevejdou a kromě několika reportáží není ve veřejné (a zejména pak politické) debatě jejich situace příliš tematizována. Proč tomu tak je?
Nízká legitimita a distanc od systému ochrany chudých
Zaměřme se nejprve na ty skupiny, které jsou vnímané jako chudé nebo ohrožené chudobou z perspektivy státních politik. V porovnání s podílem osob, které se nacházejí v nejisté ekonomické situaci, podporu od státu prostřednictvím sociálních dávek získává jen malý segment populace (byť pro řadu z nich jsou klíčové například ve vztahu k dostupnosti bydlení).
Ambici kompenzovat nízké nebo nedostatečné příjmy má systém nepojistných sociálních dávek. Ten má dva hlavní pilíře, z nichž jeden má sloužit k prevenci (státní sociální podpora ve vztahu k nízkým příjmům, zejména příspěvek na bydlení a přídavky na děti) a další k řešení chudoby (dávky v hmotné nouzi).
Příjemci těchto dávek tvoří jednotky procent obyvatel, jde tedy o zlomek těch, kteří nejsou schopni pokrývat nečekané výdaje nebo jsou v exekuci, tedy z nějakého důvodu se nacházejí v ekonomicky nejisté situaci. Nejde přitom jen o samotné vyplácené dávky. Na to, zda se člověk kvalifikuje jako příjemce dávek, jsou navázány i některé další formy podpory, jako je možnost požádat o pomoc s nečekanými výdaji (prostřednictvím tzv. mimořádné okamžité pomoci), regulační poplatky spojené se zdravotní péčí nebo například možnost požádat o zlevněné nebo nedávno (2018) velmi diskutované bezplatné obědy pro děti.
Vysoká míra zacílení podpory jen na nejchudší skupiny jde ovšem ruku v ruce s její nízkou legitimitou. Ve výzkumech s lidmi s nízkými příjmy nebo státními a někdy i sociálními pracovníky, kteří s dávkovými systémy pracují, se často setkáváme s pocitem nespravedlnosti systému, který nepodpoří ty, již si podporu „zaslouží“ a „potřebují ji“. Příjemci sociálních dávek jsou často označováni jako „nemakačenka“ a „nepřizpůsobiví“. Nízká legitimita se projevuje i ve výzkumech veřejného mínění (viz např. Tuček, 2015a, 2015b).
Silnou roli zde samozřejmě hrají etnické předsudky a rasismus, namířený zejména vůči Romům. Z řady strukturálních důvodů, jako je diskriminace na trhu práce, bydlení a vzdělání, jsou mezi příjemci dávek (především dávek v hmotné nouzi) v některých regionech Romové nadreprezentováni. Vnímání Romů jako primárních příjemců dávek však do značné přispívají média a někteří političtí reprezentanti. Vnímání a v důsledku i nastavení systému dávek je tak podobně jako na Slovensku a v dalších středoevropských zemích silně ovlivněno negativními stereotypními představami o Romech jakožto těch, kdo nechtějí pracovat a systém jen využívají, což výrazně přispívá k rozšiřování kontrolních prvků, omezování a podmíněnosti dávek (Van Baar, 2011).
Pocit nespravedlnosti systému a s ním spojené negativní postoje vůči „chudým“ příjemcům dávek samozřejmě nelze redukovat pouze na anti-romské nálady. Naopak, má velmi reálné ekonomické základy. Domácnosti s příjmy, které nejsou o mnoho vyšší než minimální mzda, mají teoreticky nárok na některé sociální dávky – v praxi o ně ovšem mnohdy nežádají, ať už kvůli náročnosti často ponižujícího byrokratického procesu, specifickým podmínkám, které vylučují některé pracující domácnosti [2], stigmatizaci s žádostí o dávky spojené nebo jen kvůli neznalosti systému a nízké dostupnosti informací (Mareš, 2001, Trlifajová a kol., 2015). V některých našich výzkumech se ukazuje, že osobám, které na dávky měly ze zákona nárok, bylo na příslušném úřadě práce řečeno, že mají příliš vysoké příjmy (Trlifajová a kol., 2015).
Může tak docházet k situaci, kdy příjem domácností osob, které pracují na nízko hodnocených pozicích, je téměř stejný jako u domácností příjemců sociálních dávek bez zaměstnání. Pokud je domácnost v exekuci, může mít v případě zaměstnání příjmy i nižší než příjemci dávek, kteří nejsou formálně zaměstnáni (Trlifajová, Fejfar, Pospíšil, 2019). Na dávky přitom nemusí vzniknout nárok, protože je počítáno s příjmem před exekucemi. Nejde přitom jen o dávky, ale i další zmiňované formy pomoci, jako jsou pomoc s nečekanými výdaji nebo s obědy. Pak už celkem nezáleží na tom, že ani lidem v hmotné nouzi tato podpora velmi často není přiznána – pocit, že stát nepodporuje ty, kteří „se snaží“ a „pracují“, je velmi silný.
Specifickou skupinou, která toto silně pociťuje, jsou pak sociální pracovníci nebo řadoví zaměstnanci Úřadu práce, kteří sice mnohdy vnímají, že výše částek, která jedincům v hmotné nouzi zůstává, není vysoká. Sami ale mají na svých výplatních páskách méně než to, co některým domácnostem vyplácejí na dávkách – byť jde často o důsledek předražených nájmů, pocit „nespravedlnosti“ nastavení systému to silně ovlivňuje.
Důsledky – bludný kruh delegitimizace a stigmatizace tématu chudoby
Protože získávat podporu od státu je spojeno se silným stigmatem, je u domácností, které mají nízké příjmy, patrná snaha se od příjemců sociálních dávek a obecněji od označení jako „chudí“ distancovat než poptávat rozšíření podpory. Domácnosti s nízkými nebo nejistými příjmy nechtějí být vnímány jako chudé, protože chudoba je spojena se silným stigmatem a redukována na příjemce sociálních dávek. Lidé v ekonomicky nejisté situaci nejsou těmi, kteří by vítali rozšíření podpory pro chudé nebo nízko-příjmové domácnosti, naopak, pocit nespravedlnosti současného nastavení vyvolává poptávku po omezování a podmiňování podpory.
Důsledkem je, že na podporu dosahuje jen malý segment osob, které jsou v nejisté ekonomické situaci, nevzniká společenský ani politický tlak nebo poptávka na její rozšíření. Naopak, pokud se podíváme na politická opatření v posledních letech, obvykle není jejich cílem rozšíření dostupnosti sociální ochrany, ale naopak snižování reálné hodnoty dávek (absence nebo velmi pomalá valorizace, rozšiřování skupin, které mají dávky snížené na existenční minimum), které putují do nejchudších domácností. Tam, kde podpora výjimečně bývá zvyšována, je obvykle podmiňována příjmem ze zaměstnání (zvýšení přídavků pro děti jen pro ekonomicky aktivní domácnosti).
Systém sociálních dávek od 90. let směřuje k čím dál větší rezidualitě – tedy podpoře malé skupiny těch, kteří projdou stále tvrdším sítem kritérií. Zároveň roste počet opatření, která spíše než ke zlepšení situace chudých domácností slouží k jejich větší kontrole a často mají spíše kontraproduktivní výsledky – příkladem je například nedávno zavedený systém vyplácení dávek v hmotné nouzi poukázkami nebo ambivalentní zkušenost s veřejnou službou (Veřejný ochránce práv, 2017).
Právě redukce sociálního systému v Česku na záchrannou síť pro nejchudší paradoxně přispívá k jeho delegitimizaci. Nejedná se o specificky český trend. Na to, že omezenější a podmíněnější sociální systém má nižší legitimitu, poukazuje i řada zahraničních výzkumů. Složitý systém kritérií přispívá k dojmu, že podporu dostávají ti, kteří si ji nezaslouží, a vytváří tak tlak na jeho další omezování (Rothstein, 2001). Pokud je toto spojeno navíc s etnickou menšinou, je tento proces ještě výraznější (Gilens, 2009), a to nezávisle na tom, že velká část sociální podpory jde jiným skupinám obyvatel.
Ke zúžení debaty o chudobě na příjemce sociálních dávek nebo „osoby ohrožené sociálním vyloučením“ přitom bohužel často dochází i v rámci debat veřejných a nevládních institucí.[3] Souvisí to i s tím, že o tomto segmentu populace máme podstatně více dat z různých výzkumů a analýz. Ke zúžení podpory na specifické / silně marginalizované skupiny obyvatel dochází často i v rámci řady grantových schémat ESF. I když v posledních letech roste povědomí o tématech, jako je pracující chudoba, dluhy nebo absence dostupného/sociálního bydlení, jsou často otevírána z perspektivy aktérů[4], kteří se dlouhodobě věnují nejchudším a z různých důvodů stigmatizovaným skupinám (Romové, lidé bez domova, lidé po výkonu trestu, aj.) – a zpětně jsou opět k této skupině přiřazovány, byť se často týkají širší skupiny obyvatel.
Nízké příjmy a ekonomická nejistota tak často zůstávají ve veřejné a politické debatě stále marginální.
Jaká je odpověď?
Debata o chudobě se bohužel příliš často točí okolo otázky nastavení systému dávek jako potenciálně zneužitelného (nebo zneužívaného) systému, což zpětně stigmatizuje skupiny, které jsou jejich příjemci. Pocit, že stát podporuje ty, kteří si pomoc nezaslouží, pak ještě násobí pocit nespravedlnosti a frustrace, který toto vyvolává, a v důsledku delegitimizuje stát a veřejné instituce jako takové.
Namísto toho, abychom vedli debatu o tom, zda jsou nastaveny sociální systémy sloužící k řešení problému chudoby ve vztahu ke kontrole a aktivizaci jejich příjemců, je třeba vést debatu o faktorech, které ke vzniku chudoby a sociální nejistoty přispívají, a které byť jsou u nejchudších obyvatel nejviditelnější, zasahují daleko širší skupiny. Vystoupit z logiky zásluhovosti a více, na konkrétních případech, mluvit o sociálních právech, důstojnosti příjmu, životních nebo pracovních podmínek.
Je třeba systematicky poukazovat na to, že finančně výhodné a motivující zaměstnání není takové, které umožní o málo vyšší příjem, než má jedinec na dávkách, ale které lidem, již pracují, umožní pokrýt náklady na důstojný život, aniž by byli – jako tomu mnohdy u nízkopříjmových domácností je – nuceni dopokrývát příjmy dalším zaměstnáním, neformálními brigádami, půjčkami nebo dávkami.
Je třeba mluvit o prekérních zaměstnání, nejistých příjmech, nízkých mzdách a jejich dopadech, a to jak u lidí, kteří se pohybují na hranici chudoby, tak i u sociálních pracovníků a úředníků, kteří v sociální oblasti působí. Je nutné znát jak ekonomické dopady, tak i ty psychologické a sociální, zkušenost dlouhodobého stresu, nejistoty, aj.
Bylo by prospěšné vést debatu o dluzích a exekucích, která nebude sledovat jen perspektivu osobní odpovědnosti a splácení dluhů, ale bude klást otázky na sociální práva a ochranu příjmů osob, jimž dlužné částky narostly do mnohdy nesplatitelné výše.
Lucie Trlifajová,
Centrum pro společenské otázky
Katedra veřejné a sociální politiky FSV UK
Lucie Trlifajová je antropoložka. Studovala etnologii
na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Během
studia strávila dva semestry na Université de Toulouse ve Francii. Navštěvovala cyklus zimních škol o migraci v institutu REMESO, Švédsko. Pracuje jako výzkumnice a editorka portálu migraceonline.cz v Multikulturním
centru Praha.
Od roku 2011 působí také v Centru pro společenské otázky – SPOT. Je také součástí týmu Katedry veřejné a sociální politiky FSV UK.
Literatura
Van Baar, H. 2011. The European Roma: minority representation, memory, and the limits of transnational governmentality. Universiteit van Amsterdam.
ČSÚ. 2017. Příjmy a životní podmínky domácností [online]. Praha: ČSÚ. [5. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/prijmy-a-zivotni-podminky-domacnosti-2016
Eurostat. 2019a. Statistika minimálních mezd [online]. Luxembourg: Eurostat. [5. 2. 2018]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=Minimum_wage_statistics/cs
Eurostat. 2019b. Mzdy a náklady práce [online]. Luxembourg: Eurostat. [5. 2. 2018]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=Wages_and_labour_costs/cs
Eurostat. 2018a. Statistiky příjmové chudoby [online]. Luxembourg: Eurostat. [5. 2. 2018]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=Income_distribution_statistics/cs&oldid=146287
Eurostat. 2018b. Severe material deprivation rate [online]. Luxembourg: Eurostat. [5. 2. 2018]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=File:Severe_material_deprivation_rate,_2015_and_2016_(%25)_YB18.png
Gilens, M. 2009. Why Americans hate welfare: Race, media, and the politics of antipoverty policy. University of Chicago Press.
Holý, D. 2017. Praha přitahuje vzdělané. Berou tu více [online]. Praha: Statistika a my 11-12/2017. [5. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.statistikaamy.cz/2017/12/praha-pritahuje-vzdelane-berou-tu-vice/
Korychová, M. 2018. Kdo je v Česku ohrožen příjmovou chudobou? [online]. Praha: Statistika a my 6/2018. [5. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.statistikaamy.cz/2018/06/kdo-je-v-cesku-ohrozen-prijmovou-chudobou/
Hábl, R. 2018. Mapa exekucí [online]. Praha: Mapa exekucí. [28. 8. 2018]. Dostupné z: http://mapaexekuci.cz
Mareš, P. 2001. Problém nečerpání sociálních dávek [online]. Praha: VUPSV. [28. 8. 2018]. Dostupné z: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/Mares.pdf
Median. 2018. Exekuce v Česku: Zkušenosti poloviny chudých Čechů a dopady exekucí [online]. Praha: Median. [5. 2. 2018]. Dostupné z: http://a2larm.cz/wp-content/uploads/2018/12/Chudoba_a_exekuce.pdf
Rothstein, B. 2001. The Universal Welfare State as a Social Dilemma. Rationality and Society, 14 (2), 190–214. DOI: 10.1177/104346301013002004.
SPOT. 2018. Proč je nutné změnit nezabavitelnou částku a jak na to [online]. Praha: SPOT. [5. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.pracevobci.cz/upload/studies/3/SPOT-Proc-je-nutne-zmenit-nezabavitelnou-castku-a-jak-na-to-analyza.pdf
Trlifajová, L., Fejfar, J., Pospíšil F. 2018. Práce jako finanční a existenční riziko. [online]. Praha: SPOT. [5. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.pracevobci.cz/upload/studies/2/SPOT-Prace-jako-financni-a-existencni-riziko.pdf
Trlifajová, L., Hurrle, J., Musil, P., Kovářová, L. 2015. Mezi dávkami a prací, která není? Analýza motivací k zaměstnání u osob, které se pohybují na hraně mezi dávkovým systémem a přijetím nízce-hodnoceného zaměstnání [online]. Praha: SPOT. [5. 2. 2018]. Dostupné z: http://centrumspot.cz/wp-content/uploads/2015/07/Mezi-davkami-a-praci.pdf
Tuček M. 2015a. Názory české veřejnosti na sociální zabezpečení – listopad 2015 [online]. Praha: Centrum pro výzkum veřejného mínění. [28. 8. 2017]. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/ekonomicke/socialni-politika/1958-nazory-ceske-verejnosti-na-socialni-zabezpeceni-listopad-2015
Tuček M. 2015b. Jaké chování je pro nás morálně přijatelné? – březen 2015 [online]. Praha: Centrum pro výzkum veřejného mínění. [28. 8. 2017]. Dostupné z: https://cvvm.soc.cas.cz/cz/tiskove-zpravy/ostatni/vztahy-a-zivotni-postoje/1876-jake-chovani-je-pro-nas-moralne-prijatelne-brezen-2015
Večerník, J., M. Mysíková. 2015. Chudoba v České republice. Kritický pohled na evropské ukazatele [online]. Praha: Sociologický ústav AV ČR. [5. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/vecernik-mysikova-chudoba_v_ceske_republice-kriticky_pohled_na_evropske_ukazatele.pdf
Veřejný ochránce práv. 2017. Výhrady veřejné ochránkyně práv k nové právní úpravě veřejné služby[online]. Brno: Odborné sympozium „Sociální pomoc na rozcestí?“ [5. 2. 2018].
Dostupné z: https://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/projekt_ESF/01_01_
MIMOPROJEKTOVE/10_19_a_20_JH/Vyhrady_verejne_ochrankyne_prav_k_nove_pravni_uprave
_verejne_sluzby.pdf
Poznámky:
[1] Míru zaměstnanosti, míru nezaměstnanosti a specificky míru nezaměstnanosti mladých.
[2] Např. povinnost využití úpor a spoření pro pokrytí nákladů jako podmínka pro pobírání dávek v hmotné nouzi po dobu delší než 6 měsíců.
[3] Příkladem může být třeba setkání Síť proti chudobě v roce 2017, kde byl blok věnovaný pracující chudobě – příspěvky, které zde zazněly, se věnovaly změnám v systému dávek v hmotné nouzi a zaměstnanosti osob ze sociálně vyloučených lokalit (v roce 2018 už ovšem došlo k výraznému rozšíření směrem k tématům dluhů nebo důstojného odměňování).
[4] Například Agentura pro sociální začleňování vstupuje (respektive vstupovala) aktivně do řady témat, která se týkají ekonomické nejistoty nebo dluhů, její formální zaměření primárně na vyloučené (romské) lokality v lecčem tuto logiku replikují.
Článek vznikl s podporou projektu Grantové agentury Univerzity Karlovy (projekt č. 376216) a projektu Specifického vysokoškolského výzkumu (projekt č. 260462).
