Téma moci a bezmoci při práci s klienty rezonuje v každodenní práci sociálních pracovnic a pracovníků v mnoha oblastech. Ať již při vlastní přímé práci s lidmi, koncepčních a metodických činnostech, v řídících aktech vedoucích nebo v rámci dalšího vzdělávání či při neformálním setkávání po práci. Zajímavý pohled a zahraniční zkušenost s problematikou moci a bezmoci může nabídnout Gabriela Nytra, která během doktorského studia sociální práce na Ostravské univerzitě absolvovala roční pobyt v Komunitě Archa ve Velké Británii. V současné době se věnuje tématu sociální práce s pozůstalými, k němuž se dostala při výkonu dobrovolnických aktivit v paliativní péči, kdy mj. působila jako koordinátorka dobrovolníků v paliativní péči v Dobrovolnickém centru ADRA Ostrava.
Pracovala jste v komunitě ve Velké Británii. Mohla byste upřesnit, o jakou práci šlo a kdo byl vaším zaměstnavatelem?
Mým zaměstnavatelem byla Komunita Archa (L’Arche Community) ve Velké Británii, která byla původně založena ve Francii a dnes je rozšířená celosvětově. Působení v komunitě je pro mě obtížné nazvat prací, alespoň ne v podobě pouhého zaměstnání. Má činnost spočívala ve společném žití a sdílení každodenního života s lidmi s mentálním postižením. Reálně to znamenalo, že jsem pracovala na pozici tzv. „live-in“ asistenta. Prakticky můj život a práce vypadaly tak, že jsem žila v rodinném domě společně s pěti lidmi s mentálním postižením a šesti dalšími asistenty. Nebyl to jen dům jako budova, ale byl to náš domov, náš společný domov, který jsme společně vytvářeli a ve kterém jsme společně žili. Konkrétním úkolem „live-in“ asistentů bylo podporovat lidi s mentálním postižením a pomáhat jim, žít jejich běžný každodenní život a doprovázet je v průběhu jednotlivých denních činností.
Co bylo smyslem vaší práce?
Jak jsem se už zmínila, má pozice se nazývala live-in asistent, což znamenalo, že jsem byla v přímém a každodenním kontaktu s našimi klienty, se kterými jsem zároveň bydlela. Měla jsem pokoj přímo vedle jednoho z klientů a běžně jsme se potkávali i mimo mou „pracovní dobu“. Během své služby jsem byla zodpovědná za všechny klienty v našem domě, podávání léků, bezpečnost klientů, dodržování jejich denního režimu podle plánu a za vedení deníků jednotlivých klientů. Krom toho jsem byla i klíčovým pracovníkem jednoho z klientů. Mimo odpovědnosti klíčového pracovníka má každý asistent své vlastní úkoly a zodpovědnosti v domě. Jde například o objednávání léků, starost o peníze pro chod domu, péče o auta, nástěnky, atd. Mým úkolem bylo zajišťování nákupu potravin pro náš dům, což pro představu znamenalo zajistit nákup vždy na jeden týden pro dvanáctičlennou domácnost. Při tom bylo nutné dodržet finanční limit a samozřejmě jsem na nákup nebyla sama, nýbrž v doprovodu jednoho z mých klientů, čímž se tato aktivita stala o to dobrodružnější.
Kdo přesně byl vaším klientem?
Mými klienty byli dospělí lidé s lehkým až středním mentálním postižením. V našem domě bylo věkové rozpětí klientů od 32 do 65 let. Musím ale upozornit na jednu důležitou skutečnost. Komunita Archa, to není jen sociální služba, to je současně i komunita. Pojmenování „klient“ jsme uvnitř komunity nikdy nepoužívali. Je velmi zvláštní nazývat někoho, s kým společně žijeme v jednom domě, „klientem“. Když už jsme byli nuceni spoluobyvatele domu nějak označovat, užívali jsme „uživatel služby“ a používali jsme ho pouze v komunikaci s jinými organizacemi nebo institucemi. Šlo například o lékaře či pracovníky spolupracujících sociálních služeb.
Jaká je organizace Komunity Archa?
Naše komunita měla v dané oblasti celkem tři rodinné domy. Každý z těchto domů měl svého vedoucího a ten byl můj přímý nadřízený. Vedoucí nežije společně s lidmi v domě, je přítomen pouze ve své pracovní době. V hierarchii komunity jsem pak měla ještě další tři nadřízené; vzestupně po mém přímém vedoucím následoval koordinátor asistentů, nad ním byl vedoucí sociální služby a na úplném vrcholu pomyslné pyramidy byl vedoucí celé místní komunity.
Jaký systém spolupráce s kolegy jste v komunitě měli nastavený?
Jako kolegové jsme si všichni byli rovní, většinou jsme byli dva až tři asistenti na službě. Museli jsme být zkoordinovaní a vzájemně si pomáhat a komunikovat mezi sebou, protože jsme ve výsledku měli stejnou a společnou zodpovědnost během naší služby. Nebylo dáno, kdo bude dělat jakou činnost. Byly dány úkoly a ty jsme museli společnými silami zvládnout. Výhodou v angličtině je způsob oslovování. Automaticky odpadá otázka vykání nebo tykání si s kolegou. Všichni jsme se oslovovali křestním jménem bez rozdílu a myslím, že pro vzájemnou spolupráci to bylo prospěšné.
„Komunita má svůj život a dynamiku.“
V čem se liší pojetí práce v komunitě od pojetí sociálních služeb, jak je známe u nás v ČR?
Komunita jako taková není pouze sociální službou, lidé v ní sdílí společné hodnoty, sdílí svůj život. Určitým způsobem jsou si lidé v komunitě rovni, ať se již jedná o asistenta, klienta, dobrovolníka či člena řídícího týmu. Komunita má svůj život a dynamiku. Společně slavíme narozeniny, Vánoce, společně truchlíme, když některý z členů zemře… Zároveň komunita dává možnost rozvíjet vlohy, talenty či potenciál jednotlivých členů – ať už asistentů nebo komunity.
Samozřejmě komunita je zároveň sociální službou, a tak musí splňovat podmínky dané země. V Anglii je při práci s lidmi s mentálním postižením kladen velký důraz na možnost rozhodování o jejich vlastním životě, a to v každé situaci, která to umožňuje. Příkladem může být příprava snídaně, kdy si klient sám rozhodne, na co má chuť a co by rád snídal. Nebo si klient sám rozhoduje, jaké si vybere oblečení v daný den, na jakou barvu trika má náladu… Úkolem asistenta je dopomoci klientovi k vlastnímu rozhodnutí, a ne rozhodovat za něj. Asistent klientovi nabízí možnosti a v případě nutnosti volí alternativní způsoby komunikace, což znamená, že může použít obrázků a podobně.
Takže je kladen důraz na samostatnost…
… ano, na samostatnost a co nejmenší závislost. Asistent pouze dopomáhá a podporuje klienta v jednotlivých aktivitách, ale nevykonává je místo něj. Když se vrátím k příkladu se snídaní, tak klient je maximálně podporován, aby si ji nachystal samostatně. Vyžaduje-li tento proces více času, je potřeba, aby tento čas klient dostal, a asistent může napomáhat tím, že mu připomíná jednotlivý postup k přípravě snídaně, případně přizpůsobuje podmínky k tomu, aby se třeba klient nezranil nožem.
Tento přístup samozřejmě znamená větší náročnost na počet personálu. My jsme v komunitě většinou pracovali v počtu tří asistentů na pět klientů, abychom zabezpečili individuální přístup. Rozhodně jsme nikdy neuplatňovali direktivní přístup a klientům jsme nemohli nařizovat, jak mají jednat. Jejich rozhodnutí jsme museli respektovat i v případě „špatného“ rozhodnutí. Příkladem může být klientka, která se rozhodla zakoupit si drahý šperk. V tomto rozhodnutí jsme klientce bránit nemohli. Pouze jsme jí mohli vysvětlit možná rizika, co se může stát a co to znamená utratit větší částku peněz a jaké to pro ni může mít důsledky. Nicméně klientka si vybraný šperk zakoupila a později svého rozhodnutí litovala. Přesto v tomto případě (nejedná-li se o ohrožení života) klienti mají právo rozhodovat o svém životě.
To se velmi podobá rodinnému způsobu života…
Lidem s mentálním postižením komunitní život nahrazuje rodinu, což je jedna z velkých výhod. Jejich život se tak neodehrává v prostředí, které by připomínalo ústavní zařízení či sociální službu. Myslím si, že v rámci komunity mají autentičtější pocit domova, který je především utvářen vztahy a možností rozhodovat o sobě a prostoru. Zároveň se klienti učí brát ohledy na druhé lidi kolem sebe. Hezkým příkladem může být klient, se kterým jsme byli sousedé. Každé ráno mě zdravil, vždycky se mě ptal, jak jsem se vyspala, a přál mi hezký den.
To zní téměř idylicky. Život v komunitě však může přinášet i obtíže, nemyslíte?
Samozřejmě, ze spolužití s ostatními lidmi plynou pro jedince mnohá omezení. Člověk se musí přizpůsobit i ve chvíli, kdy mu to není příjemné a jeho osobní prostor je velmi omezený. Myslím si, že komunita není vhodná pro všechny typy lidí s mentálním postižením a také ne každý potenciální zájemce o pozici live-in asistenta je schopen a ochoten žít v komunitě.
„Klient může přebírat moc nad situací.“
Když se řekne „moc a bezmoc“, co se vám při uvažování nad prací v komunitě vybaví?
Vybaví se mi moc a bezmoc ve vztahu asistent–klient nebo asistent – struktura komunity. V prvním případě – asistent a klient – je to dáno především tím, že ve Velké Británii jsou posilněna práva uživatelů sociálních služeb a je umocněna jejich individualita, přání a osobní potřeby. Toto někdy způsobuje bezmoc asistentů, kteří naopak mohou mít velmi omezené možnosti zasahovat do situace a jedním z mála nástrojů, který asistent může používat při práci s klientem, je nedirektivní rozhovor. Toto někdy způsobuje, že klient může přebírat moc nad situací a dostávat asistenta do pozice bezmoci.
Napadá vás nějaký konkrétní příklad?
Příkladem může být klient, který kdykoliv, když vidí nafukovací balonek, si bez ohledu na situaci balonek vezme. Jedinou možností asistenta je snažit se klientovi vysvětlit, že není slušné vzít balonek cizímu dítěti, ale je lépe si balonek koupit. Tento způsob rozhovoru ale většinou nefunguje. Asistent nesmí klientovi balonek vzít, nesmí se ke klientovi chovat jako k dítěti a může pouze čekat, jak se klient rozhodne. Zároveň ale také stojí před rodiči a dítětem, kteří samozřejmě netolerují, že klient jim balonek vzal.
To zní jako dosti bezvýchodná situace. Jak jste ji nakonec řešila?
Snažila jsem se této či podobným situacím předcházet. Než jsme kamkoliv vyrazili, dohodli jsme se s klientem na účelu naší cesty, proč a za čím jdeme. Pokud v ten den nebylo cílem vyrazit na nákup, řekla jsem klientovi, který nejbližší den jej čeká nákup a může si případně balonek koupit. Dále jsem se snažila po cestě vyhýbat místům, kde bychom se s případnými balonky mohli setkat. Při chůzi jsem se snažila, abychom s klientem vždy kráčeli vedle sebe, aby se nestalo, že by za mými zády nevědomky zmizel. A v neposlední řadě jsem se snažila být pořád ve střehu, sledovat okolí a zároveň jsem se snažila stále komunikovat s klientem, abych jeho mysl zaměstnala a dala mu jiné podněty.
V čem vás toto řešení obohatilo pro další podobné situace?
Myslím, že mě to naučilo promýšlet věci předem, zvažovat různá rizika a hledat alternativy či případné preventivní opatření a být kreativní a pohotový, protože i když člověk předem něco promyslí, často přijde do cesty situace, která původní plán změní a je potřeba pohotově zareagovat.
… a pohled asistent – struktura komunity?
V případě asistent a struktura komunity je možné pociťovat moc a bezmoc v rozhodování o situacích či změnách v komunitě. Komunita, ve které jsem byla, má v podstatě čtyři až pět hierarchických pater a mnohdy se stalo, že pokud bylo učiněno rozhodnutí či navržena změna, nedostala se tato informace přes všechna patra anebo se původní informace podivně interpretovala. To komplikovalo hladkost průběhu řešení a předávání informací. Asistent se tak dostával do bezmocné situace, protože způsoby komunikace a řešení situací, které mu komunita umožňuje, selhávaly.
Napadá vás nějaký konkrétní ilustrativní příklad?
Příkladem může být situace, kdy se nám v komunitě uvolnilo jedno místo. Bylo nám řečeno, že v brzké době přijde nový klient, načež se měsíc nic nedělo, tak jsme se rozhodli, že volný pokoj využijeme a přestavíme ho na další obývací pokoj, který bude sloužit jako místnost na sledování televize. Vedoucí komunity ale najednou přišel zjišťovat, jaký pokoj můžeme nabídnout novému klientovi. Začalo se uvažovat o ložnici jednoho z asistentů, pokoj se začal již vyměřovat a plánovat úprava, nicméně asistent informován nebyl. A ve výsledku jsme v domě měli úplně jiné informace o tom, kdy a jaký nový klient přijde a v jakém pokoji bude ubytovaný, náš vedoucí pracovník nás uklidňoval, že zatím nic v plánu není a na druhou stranu lidé z komunitní kanceláře neustále chodili do našeho domu dělat přípravy na přijetí nového klienta.
Jak jste tuto situaci řešili a k čemu toto řešení v rámci komunity přispělo?
Požádali jsme našeho vedoucího pracovníka o to, abychom dostali jasné informace, což vedlo k setkání týmu i s lidmi z vedení komunity a s lidmi zajištující administrativu, abychom všichni společně dostali stejné informace.
„Byla jsem jediná, kdo měl privilegium.“
A kdy jste se naopak cítila mocná?
V komunitě to většinou funguje tak, že pokud má někdo nějaká privilegia, stává se díky nim mocným vůči ostatním. Tuto potenciální moc ostatní členové vnímají a reagují na ni. Moje moc například spočívala v mém úkolu nakupování zásob pro celý dům na období celého týdne. Byla jsem jediná, kdo měl toto privilegium a kdo dělal rozhodnutí, co bude koupeno a co ostatních jedenáct lidí – jak klientů, tak asistentů – bude v průběhu celého týdne jíst. Současně jsem byla ta, kdo zodpovídal za finanční limit a jeho plnění. Myslím, že nakupování potravin a určování jídelníčku pro obyvatele domu bylo jedním z důležitých mocenských témat v životě komunity.
Jak jste se touto mocí vyrovnávali?
Zpočátku jsem tento úkol nevnímala jako mocenské téma, pochopila jsem to až později podle reakcí ostatních členů. Došlo mi, že mám moc, kterou bych mohla využít ve svůj prospěch. Nicméně zpočátku jsem byla z tohoto svého úkolu nadšená, postupně nadšení opadalo, čím víc jsem byla konfrontována s nátlakem ze strany ostatních členů. Myslím, že mi pomohlo, když se stanovila jasnější pravidla ohledně nakupování, když jsme si dohodli finanční limity např. na sladkosti a tak podobně. Mou potenciální moc to oslabilo a nátlak ze strany ostatních členů vůči mně pak také.
Jaké strategie členové komunity realizovali pro získání podílu na moci?
Jak jsem už zmínila, jedna z možností bylo mít nějaké privilegium – úkol, v rámci kterého je nutné rozhodovat za ostatní. Další variantou k získání moci byla doba strávená v komunitě. Čím déle někdo žil v komunitě, tím mohl mít větší podíl na moci. V komunitě byla totiž velká fluktuace. Především live-in asistenti se střídali většinou po roce, takže většinou byli stále nováčci. Pokud některý z live-in asistentů zůstal déle než jeden rok, stal se prakticky nejzkušenějším, ke kterému se všichni obraceli pro radu a učili se od něj, což byl samozřejmě potenciál moci.
Cítila jste se ve vaší práci někdy bezmocná?
Ano, zrovna u již zmíněného nakupování, které mi paradoxně dávalo určitou moc. Bylo náročné před ostatními kolegy ustát odpovědnost za tuto moc. Můj pocit bezmoci začal ve chvíli, kdy ostatní asistenti chtěli využít mou moc rozhodovat o nakupování ve svůj prospěch a snažili se, abych porušovala pravidla ohledně nakupování, která jsem dostala od svého nadřízeného.
K čemu tato situace vedla?
U mě osobně to vedlo k tomu, že jsem neměla chuť v tomto úkolu dále pokračovat. Požádala jsem svého vedoucího o supervizi a následně jsme toto téma diskutovali na poradě. Následovalo jasnější vymezení pravidel ohledně nakupování.
Když odhlédneme od rozhodování o jídelníčku, napadá vás jiný příklad?
Podávání léků. Například bezmoc při podávání léků klientce, která léky odmítla, na což má dle stanovených pravidel právo. Nadřízený v komunitě ale nebyl rád, pokud klienti léky odmítli, protože pak nastal složitý proces, kdy jsme museli tuto skutečnost hlásit obvodnímu lékaři, vyhotovit mnoho zápisů a hlásit mnoha dalším institucím. Neformálně byl tedy na nás vyvíjen tlak k ovlivnění situací tak, aby klienti léky neodmítali. Nicméně jediný nástroj asistenta byl opět pouze a jenom nedirektivní rozhovor. Jako asistentka jsem mohla ke klientce pouze přistoupit a lék jí nabídnout. Nemohla jsem žádným jiným způsobem lék aplikovat.
To vypadá na dost zamotanou situaci. K čemu vedla a jak jste ji řešili?
Vedlo to k napětí ve vztahu mezi asistenty a vedoucím pracovníkem. Řešili jsme to tak, že jsme se snažili najít všechny možné dostupné způsoby, jak lék nabídnout. Většinou jsme zvolili taktiku střídání asistentů, kteří podávají léky. Nejprve zkusil lék nabídnout jeden asistent, pokud proces neproběhl zdárně, po určitém časovém intervalu vyzkoušel tento proces znovu jiný asistent. S vedoucím pracovníkem jsme se nakonec dohodli, že proces vždy vyzkoušíme třikrát. Pokud se podání léků nevydařilo ani napotřetí, museli jsme vyhotovit záznam a informovat příslušné instituce.
Pomohlo toto řešení k odstranění vašeho pocitu bezmoci?
Myslím, že pravidlo trochu pomohlo ulevit od bezmoci, protože to dalo situaci nějaké mantinely. Nicméně způsob podávání léků nikterak pozměněn nebyl, opět vše spočívalo na vyjednávání a vysvětlování klientovi, proč by lék měl užít.
Ve studiu se mocenským tématům nevěnuje dost pozornosti.
Jsou podle vás sociální pracovnice a pracovníci ve své profesní přípravě (vzdělávání) dostatečně připravováni na problémy a dilemata spojená s mocí a bezmocí při práci s klienty?
To je těžká otázka, z vlastní zkušenosti si nemyslím, že by tomuto tématu byla věnována velká pozornost v průběhu studia. Také se domnívám, že záleží na tom, jak je výuka či příprava na budoucí profesi sociální práce realizována. Zda jsou studenti vedeni „pouze“ k tomu, aby se naučili nějaké teoretické základy, anebo zda jsou vedeni k reflexivnímu myšlení. Bohužel jsem se setkávala s tím, že nově příchozí do praxe přejímají vzorce typu „takto se to tady dělá“ od svých zkušenějších kolegů bez sebemenšího zamyšlení.
Měl by se změnit způsob vzdělávání? Co by tedy mělo být jinak?
Myslím si, že by mohlo prospět, kdyby studenti během své přípravy na povolání sociálního pracovníka byli vedeni více k propojování teorie a praxe. Kdyby se učili své nové teoretické poznatky aplikovat na příkladech z praxe a místo memorování aby studium bylo spíše o přemýšlení.
Co byste doporučila kolegům a kolegyním čelícím moci a bezmoci při práci s klienty?
Myslím si, že pokud narazí na téma tohoto typu, bylo by dobré přinést ho do supervize, případně i na setkání týmu.