Jako doma je nezisková organizace, která se věnuje ženskému bezdomovectví. Naším cílem je společnost, kde má každý možnost důstojně bydlet a kde nejsou sociální, genderové a další nerovnosti. Hodnoty a principy, ze kterých vycházíme, jsou: partnerství, participace, empowerment (posílení), vytváření bezpečného prostředí, genderová citlivost a spolupráce lidí s domovem a bez domova. Ženy bez domova se snažíme zapojovat do spoluutváření Jako doma a rozhodování. Například společně s nimi se psal etický kodex, účastnily se strategického plánování, nebo pokud jsme někam zvány, abychom mluvily o ženském bezdomovectví, vždy se snažíme, aby byl zastoupen i jejich hlas a mohly tak samy za sebe mluvit o své zkušenosti.
Proč je důležité věnovat se ženám bez domova? Protože ženské bezdomovectví má svá specifika. Je často spojeno se zažitým násilím, fyzickým, psychickým i sexuálním, v partnerském vztahu, ale i ze strany veřejnosti, institucí, policie atd. Násilí může být právě jedním z důvodů, proč ženy ztratily domov. Ženy bez domova jsou také často neviditelné, pohybují se v zóně skrytého bezdomovectví z různých důvodů (například se některé ženy necítí bezpečně ve službách sdílených s muži, jsou nuceny hlídat obydlí, přespávají u známých). Více informací o ženském bezdomovectví se lze dočíst ve výzkumné zprávě Zpátky ze dna: zaostřeno na ženy (Hetmánková, 2013). Obecně se uvádí, že poměr žen bez domova mezi lidmi bez domova činí mezi 20‒30 % (například ČSÚ, 2011), v Praze jich podle odhadů žije přes 2300 (Vyhodnocení průzkumu řešení bezdomovectví, 2016). Tato čísla, která znamenají lidské životy, nejsou zanedbatelná.
Jako doma kromě Jídelny kuchařek bez domova[1] provozuje komunitní centrum pro ženy a trans lidi bez domova, v němž pracují peer pracovnice (se zkušeností s bezdomovectvím). Nápad a motivace pomáhat ostatním ženám, které se ocitají v nelehké situaci, přišel od samotných žen bez domova, které se s podporou pracovníků/ic organizace později staly peer pracovnicemi. V současnosti v komunitním centru pracuje šest peer pracovnic, starají se o běžný provoz centra (rozdávají potravinovou pomoc, starají se o poskytování základních služeb, jako je možnost praní, uschování si věcí, uvařit si kávu, koordinují kreativní aktivity apod.), a zároveň ženám navštěvujícím komunitní centrum nabízí podporu, vyslechnutí, přijetí a pomoc v oblastech hledání práce, bydlení a dalších, nebo doprovod, kam potřebují. Peer pracovnice považuji za své rovnocenné kolegyně a učím se z jejich znalosti a zkušenosti, kterou nemám. Některé prošly kurzem pracovníka/ice v sociálních službách a většina z nich tzv. Školou ulice ‒ kurzem pro peer pracovnice, který pořádá Jako doma ve spolupráci s externími lektorkami a lektory (zatím proběhly tři běhy), kde se seznámily s tématy základů sociální práce, etiky, krizové intervence, sociální práce s různými cílovými skupinami (užívající drogy, Romové/ky, migranti/ky atd.), práce s vlastní zkušeností atd. Snažíme se nyní o akreditaci kurzu, stále však narážíme na hodnocení míry expertnosti na základě vzdělání. Do lektorování některých témat kurzu jsou totiž zapojeny peer pracovnice, protože jsou samy expertkami díky své zkušenosti. Stejně tak i účastnice kurzu považuji za expertky, které by mohly své zkušenosti předávat zase odborníkům a odbornicím na poli sociální práce, kteří a které nedisponují žitou zkušeností bezdomovectví, závislosti apod. Domnívám se, že by bylo příjemným a velmi užitečným osvěžením, kdyby se do výuky sociální práce i na vysokých školách zařadilo více takových expertů a expertek. Dokud totiž nebude docházet k vzájemnému dialogu a předávání znalostí a zkušeností, nemůžeme rozvíjet své myšlení, rozšiřovat možnosti a zlepšovat se v tom, jak dělat kvalitně sociální práci.
Koncept peer práce je jedna z možností, jak podporovat participaci, tedy podílení se na rozhodování, v rámci organizace. Proces vzdělávání je zase jedním z předpokladů pro umožnění rozvoje participace. Protože vzdělání znamená vědění a určitou moc. Kromě toho také rozšíření možností a posílení schopností. Jako organizace se snažíme fungovat na principu participace, chceme umožnit ženám bez domova vzdělávat se, růst, dělat, co je baví, a podílet se tak na utváření určité změny.
Lada Hajdíková,
sociální pracovnice, Jako doma
Organizace Jako Doma je jedna z prvních organizací, která svoji práci zakládá především na participaci, posílení jedince a ve svých projektech využívá hlavně tzv. peer práce. Ráda bych napsala o tom, jak tyto principy práce upoutaly a ovlivnily mě samotnou. Nejdříve jsem začala pracovat v projektu kuchařek bez domova v roce 2013, kdy kuchařky vznikly. Tenkrát to bylo z finančních důvodů. Avšak když jsem začala poznávat ducha projektu, začalo se mi v organizaci líbit. Nejenom že se mi začalo posilovat sebevědomí, ale nacházela jsem nové přátele. Spousta z nás se prolínala v jistých částech svých životů, které jsme spolu sdílely na různých setkáních, výletech a zároveň jsme mohly, již tenkrát, přinášet do fungování organizace své nápady. Nejen že tak vznikla společná myšlenka komunitního centra, bezpečného místa pro ženy bez domova, a terénu od lidí bydlících a žen v sociální tísni, ale zároveň jsem měla pocit, že mezi těmito dvěma skupinami se konečně začínají bourat bariéry a mizet stereotypy o lidech bez domova. Díky inspiraci ze zahraničí vznikla i společná myšlenka Školy ulice, kurzu pro peer pracovnice, která má být součástí tzv. recovery college.
V komunitním centru jsou také spousty aktivit, jako je jóga, divadlo utlačovaných, sebeobrana, různé svépomocné dílny, kdy se dále výrobky prodávají na dni otevřených dveří či vánočních a velikonočních jarmarcích. Máme tam i kurzy počítačů, AJ či se můžeme připojit do D-zóny na kurz romštiny. Zanedlouho začíná kurz malování pro lidi bydlící i v sociální nouzi.
Vzdělávání či jiné kurzy jsou určitě pro některé lidi z ulice na začátku náročnější a nezvyklé, obzvláště pro mladé, kteří na ulici tráví svůj čas třeba už od 18 let, ale o to více je to cesta ke snazší socializaci a integraci zpět do běžného života. Obzvláště když se vzdělávají s lidmi, kteří mají podobnou osobní životní situaci za sebou. Pro starší to může být návrat ke svým koníčkům, kteří by si je díky své neuspokojivé finanční situaci nemohli dovolit.
O tom, co se bude v komunitním centru dít, učit a vzdělávat, se snažíme rozhodovat všichni. Člověk se cítí být zase užitečným, smí se podílet a rozhodovat ve věcech, které ho baví, zajímají a také se ho třeba týkají.
Jak už jsem psala, společné vzdělávání odstraňuje bariéry mezi lidmi, ničí stereotypy, získáváte nové přátele a vzděláváte se navzájem. Zážitky se odžijí a osobní zkušenost je zkušenost, ale vzdělání se dá vždy doplnit a je fajn se k němu dostat, i když člověk nemá někdy finance, někdy možnosti, někdy odvahu.
Když propojíte zkušenost a vzdělání, dosáhnete něčeho vzácného, co posílí vás a zároveň můžete následně pomáhat dalším lidem.
Zuzana Kříčková,
peer pracovnice, Jako doma
Literatura
ČSÚ. 2011. Výsledky sčítání bezdomovců [online]. Praha: ČSÚ. [17. 4. 2019]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/sldb/vysledky_scitani_bezdomovcu
HETMÁNKOVÁ, Rad. 2013. Zpátky ze dna: zaostřeno na ženy. Výzkumná zpráva. Praha: Jako doma.
MPSV. 2016.Vyhodnocení průzkumu řešení bezdomovectví v obcích
s rozšířenou působností [online]. Praha: MPSV. [17. 4. 2019]. Dostupné z:
Poznámky
[1] Více o Jídelně kuchařek bez domova zde: http://jakodoma.org/kucharky-bez-domova-2/.
