Mediace jako metoda sociální práce, nebo samostatný vzor jednání?

On:

Lenka Dvořáková, Mirka Nečasová

Medailon autorů:

Mgr. et Mgr. Lenka Dvořáková je postgraduální studentkou oboru sociální práce na Katedře sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Oblastí jejího výzkumného zájmu je institucionalizace mediace a dilemata sociálních pracovníků. Ve spolupráci s Katedrou geografie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a brněnskou pobočkou výzkumného Ústavu geoniky Akademie věd České republiky se jako sociolog věnuje modelům péče o lokality zapsané v seznamu UNESCO a scénářům krizového řízení.
 
PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D., pracuje jako odborná asistentka na Katedře sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kde vyučuje předměty zaměřené na filosofii a etiku v sociální práci, supervizi, vyjednávání a mediaci a kariérové poradenství. Katedru zastupuje v Asociaci vzdělavatelů v sociální práci. Od roku 2008 je mediátorkou Mediačního centra v Brně. Oblastmi jejího výzkumného a vědeckého zájmu jsou etika v sociální práci, supervize, občanské poradenství, vyjednávání a mediace. Spolupracuje s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, kde se věnuje problematice sociální integrace imigrantů v ČR, roli lokálních vlád při řešení problémů sociálního začleňování v České republice, etickým dilematům a proměnám profesních hodnot v sociální práci.

Anotace:

CÍLE: Autorky se v textu věnují problému vztahu mediace a sociální práce, konkrétně se ptají, jaké je místo mediace v sociální práci, zda se jedná o nezávislý samostatný vzor jednání, nebo o specifickou metodu sociální práce. TEORETICKÁ VÝCHODISKA: Na problém je nahlíženo s využitím konceptu vytváření profesní identity z hlediska teoretického zázemí mediace a historické perspektivy uplatňování mediace v české společnosti a specificky v sociální práci. METODY: Cílů výzkumu je dosahováno prostřednictvím analýzy dokumentů, konkrétně akademických textů o mediaci, legislativních textů upravujících výkon mediace v ČR a textů hovořících o využití mediace v praxi sociální práce a dalších oborů. VÝSLEDKY: Bylo třeba rozlišit jednotlivé mediační styly, protože autoři píšící o mediaci často zaměňují mediaci za facilitativní mediační styl. Mediace se v ČR historicky vyvíjela především v rámci profese sociální práce a využití mediace v sociální práci může být pojímáno jako samostatný vzor jednání (především evaluativní a částečně facilitativní mediace) i jako specifická metoda sociální práce (facilitativní mediace, transformativní mediace a mediace narativní). IMPLIKACE PRO SOCIÁLNÍ PRÁCI: V sociální práci panuje nejistota ohledně kompetencí sociálních pracovníků k uplatnění mediace, proto není plně využíván její potenciál na pomoc klientům. Východiskem by mohlo být absolvování dalšího vzdělávání v mediaci tak, aby školený sociální pracovník ‒ mediátor vykonával mediaci v rámci podpory širší škály interakcí, která je v sociální práci běžná.

Klíčová slova:

mediace, identita, mediační styl, metoda sociální práce, profese, zákon o mediaci

s. 70–86

Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.

Zapomněli jste heslo?

Nemáte předplatné? Objednejte si ho.

Chci předplatné