Cílem příspěvku je analyzovat vybrané části zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Vzhledem k rozsahu článku se jedná o rozbor několika vybraných oblastí. Autorka vychází především ze svých zkušeností z kontextu sociálních služeb a vzdělávání sociálních pracovníků. Dílčím cílem příspěvku je zamyšlení nad přínosem a možnými limity zákona o sociálních službách.
Předmět úpravy a příspěvek na péči
V roce 2006 vstoupil v platnost zákon o sociálních službách, který dle mého názoru přinesl přelom v poskytování sociálních služeb. Již v § 2 jsou uvedeny zásady, že má pomoc vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit aktivně, podporovat rozvoj samostatnosti. Osoby, klienti by neměli dlouhodobě setrvávat v nepříznivé sociální situaci. Cílem je, aby člověk využívající sociální služby žil ve svém přirozeném prostředí, čímž je myšlena rodina a blízké osoby, ke kterým je poután sociální vazbou.
Člověk, který nemůže nebo nechce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pobývat doma, nebo ve svém přirozeném prostředí a potřebuje využít pomoci jiné osoby či sociální služby, může požádat o příspěvek na péči. Podmínky nároku na příspěvek na péči jsou upraveny ve druhé části zákona o sociálních službách. Náklady na tento příspěvek se hradí ze státního rozpočtu a jeho příjemce, tedy osoba závislá na pomoci jiné fyzické osoby, se může rozhodnout, zda využije pomoci této osoby, terénní sociální služby, či příspěvek použije na úhradu péče ve službě pobytové. V případě pobytových služeb se vyplácená částka příspěvku na péči liší a v celé své výši pokrývá poskytnutí péče v sociální službě.
Vede tato skutečnost k aktivizaci a rozvoji samostatnosti klientů pobytových služeb, či se spíše podílí na rozvoji vztahu poskytovatel služeb a zákazník, který očekává službu v maximální možné kvalitě, a i v oblastech, které by si byl schopen zajistit sám?
Při posuzování stupně závislosti (příspěvek je vyplácen ve čtyřech stupních), se hodnotí schopnost zvládat základní životní potřeby. Žadatel je v procesu před přiznáním příspěvku na péči v kontaktu se sociálním pracovníkem, který provádí sociální šetření. Zároveň dokládá zprávu o vyšetření zdravotního stavu od lékaře plnícího úkoly okresní správy sociálního zabezpečení, případně zprávy o vyšetření u dalších lékařů. Po přiznání příspěvku na péči je nezbytné nadále komunikovat s krajskou pobočkou Úřadu práce a do osmi dnů hlásit změny podstatné pro výplatu příspěvku (změna poskytovatele sociální služby, hospitalizace ve zdravotnickém zařízení apod.). Hlava VII zákona o sociálních službách nadále upravuje řízení o příspěvku, v Hlavě VIII nalezneme informace o kontrole využívání příspěvku.
Sociální služby
Nedílnou součástí zákona o sociálních službách jsou specifika druhů sociálních služeb a úhrada nákladů za poskytování sociálních služeb. Sociální služby zahrnují sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Rozsah úkonů poskytovaných v rámci základních činností u jednotlivých druhů sociálních služeb a maximální výši úhrad za poskytování některých sociálních služeb upravuje Vyhláška 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.
Dle mého názoru byl vymezením činností, které jsou v jednotlivých službách poskytovány, posílen zákaznický model péče. Klient v pozici zákazníka přichází, uzavírá smlouvu o poskytnutí sociální služby, je mu transparentně sděleno, jaké služby může koupit, a kromě jiného si může vybrat z tzv. služeb fakultativních. Tyto služby si může u poskytovatele sociální služby objednat, tvoří jakousi nadstavbu poskytované péče, ale nejsou upraveny v daných dokumentech.
Tento model dle mého názoru posiluje postavení žadatele o sociální službu. Žadatel je nasměrován přesně do takové služby, která je mu určena. Je posílena individualizace péče o klienta. Na druhou stranu toto vše může být na úkor „intuitivního“, „lidského“ přístupu.
Sociální služby se poskytují jako služby pobytové, ambulantní nebo terénní. Velkou výhodou je možnost jednotlivé služby kombinovat, možnost odebírat služby od více poskytovatelů. Zde je však nezbytné podotknout, že závisí na finančních možnostech klienta či jeho rodiny. V některých případech výše příspěvku na péči nepokryje náklady na veškeré služby, které klient odebírá. V pobytových službách je možné, ne však povinné, aby se v případě nižšího příjmu klienta spolupodílela na úhradě pobytu i jeho rodina.
V Díle 5 je upravena úhrada nákladů za sociální služby, nalezneme zde výčet sociálních služeb poskytovaných bez úhrady. Jedná se např. o sociální poradenství, krizovou pomoc, sociálně aktivizační služby po rodiny s dětmi, seniory a osoby se zdravotním postižením apod. V pobytových službách klienti hradí ubytování, stravu a péči (ta je hrazena příspěvkem na péči). Maximální výše úhrady je upravena ve Vyhlášce 505/2006 Sb. V pobytových službách musí klientovi po úhradě ubytování a stravy zůstat alespoň 15 % z jeho příjmu, v týdenním stacionáři alespoň 25 % příjmu. Za poskytování osobní asistence, pečovatelské služby, tísňové péče, průvodcovských a předčitatelských služeb, podpory samostatného bydlení, odlehčovacích služeb, služeb v centrech denní služeb, služeb v denních stacionářích, v centrech rehabilitačních služeb a služeb v chráněném bydlení je úhrada za základní činnosti upravena ve Smlouvě mezi poskytovatelem a klientem. Zde si můžeme všimnout tendence k individualizaci péče. Na druhé straně je ale poněkud komplikované určit předem úhradu za to, co klient ve službě odebere. Některé pečovatelské služby řeší tuto situaci tzv. čtečkami (každá služba má svůj čárový kód, který pečovatelka po provedení péče načte do systému). Případně se odebrané služby v průběhu dne zaznamenávají jiným způsobem. V prvním způsobu vidím paralelu s nákupem zboží v obchodě, druhý přináší zátěž pro personál.
Podmínky poskytování sociálních služeb
V následujícím odstavci se krátce zastavíme u další části zákona o sociálních službách, kterou je úprava podmínek poskytování sociálních služeb. Sociální služby jsou poskytovány na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb. Oprávnění vznikne jejich registrací. Pro účely příspěvku se věnujeme pouze sociálním službám, které byly registrovány. Žadatelé mohou využívat i jiné typy služeb (neregistrované), ty však nepodléhají mechanismu kontroly kvality služeb. O registraci rozhoduje krajský úřad příslušný podle místa trvalého či hlášeného pobytu fyzické či právnické osoby. Žadatel dokládá svou bezúhonnost, odbornou způsobilost. V žádosti jsou uvedeny údaje o poskytovaných sociálních službách (např. popis realizace poskytování sociálních služeb, časový rozsah poskytování služeb, kapacita apod.). Každá sociální služba, která projde registračním procesem, získá vlastní identifikátor (číselné označení služby) a je uveden okruh osob, kterým bude poskytována. Údaje o této službě se objeví v Registru poskytovatelů sociálních služeb.
Jako kladné vnímám to, že sociální služby mají svůj vymezený cíl, své poslání, vymezen okruh osob, kterým mohou být poskytovány. Bohužel v některých případech nejsou takto jasně profilovány životní situace klientů. Jako příklad mohu uvést klienta užívajícího služeb azylového domu, kterému se zhoršil zdravotní stav. Toto zhoršení nevyžadovalo hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, nicméně klient neměl finanční prostředky na nákup pečovatelské služby, která by zajistila některé oblasti jeho života. Nebo příklad klienta domova pro seniory, jehož manželka onemocněla Alzheimerovou chorobou, a bylo nutné poskytnout jí služby v domově se zvláštním režimem. Oba do této doby žili v domově pro seniory, který neposkytoval služby klientům s tímto onemocněním.
Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni zpracovat vnitřní pravidla zajištění poskytované sociální služby, plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopnosti osob, kterým službu poskytují (vést individuální plány), vést individuální záznamy, hodnotit průběh poskytování služby za přítomnosti klienta, dodržovat standardy kvality apod. V § 88 nalezneme širší výčet povinností. Vzhledem k rozsahu příspěvku zde pouze odkáži na Standardy kvality sociálních služeb (MPSV, 2019). Pro sociální služby bylo tématem především Individuální plánování služby. Ve své praxi jsem jej vnímala jako nosné například v azylovém domě, kde ve spolupráci s klientem docházelo k plánování toho, jak nejlépe řešit jeho sociální situaci, naplňovat jeho osobní cíle. Poněkud náročnější bylo naplnit povinnost individuálně plánovat v domově pro seniory. Samozřejmě, senioři též mají své osobní plány, především ale mít zajištěnou péči, jistotu toho, že jim poskytovatel zajistí pomoc a podporu tam, kde to bude potřeba.
Sociální služby jsou poskytovány na bázi smluvního vztahu čímž byla posílena transparentnost poskytování služby, ale také zákaznický přístup ke klientům. Za účelem kontroly poskytování sociálních služeb je v části čtvrté zákona o sociálních službách upravena činnost inspekcí sociálních služeb. Kvalita sociálních služeb se ověřuje pomocí standardů kvality sociálních služeb (viz výše).
Povolání sociálního pracovníka
V závěrečné části příspěvku se budeme věnovat předpokladům pro výkon povolání sociálního pracovníka a okruhu pracovníků, kteří mohou v sociálních službách vykonávat odbornou činnost. Dle §110 poskytuje sociální pracovník odbornou činnost jako je například sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti atd. Pohybuje se tedy na mikro, mezo, ale i makro úrovni sociální práce. Předpokladem výkonu činnosti sociálního pracovníka je plná svéprávnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost dle zákona o sociálních službách. Tou je vyšší odborné vzdělání či vysokoškolské vzdělání.
Zároveň se jedná o profesi, která je v nepřetržitém vztahu se společností jako základním celkem. Vzhledem k tomu, že je společnost progresivní komunitou, je sociální pracovník povinen účastnit se celoživotního vzdělávání, aby byl schopen naplnit cíle sociální práce. Sociální pracovníci se mohou v současné době vzdělávat prostřednictvím účasti na kurzech, školicích akcích, vykonávat odborné stáže nebo se účastnit supervizí. Bohužel zde není vymezena povinnost účastnit se dlouhodobějších např. sebezkušenostních výcviků, povinnost docházet v pravidelných intervalech do supervizí. apod. V některých případech narážíme i na to, že kultura organizace, ve které sociální pracovník pracuje, není supervizím otevřena. V ČR stále chybí samostatný profesní zákon sociálních pracovníků. Není tedy dostatečná kontrola výkonu činnosti, ale schází i podpora sociálních pracovníků v jejich profesi. [1] Vedle sociálních pracovníků nalezneme v sociálních službách i pracovníky v sociálních službách. Tento pracovník dokládá svou způsobilost absolvováním kvalifikačního kurzu a stejně jako sociální pracovník i on je povinen se dále vzdělávat (rozsah 24 hodin za kalendářní rok).
Závěr
Cílem příspěvku byl rozbor vybraných oblastí zákona o sociálních službách. Pokud bych na závěr měla shrnout přínosy tohoto zákona, určitě musím zmínit změnu ve filosofii v poskytování sociálních služeb, změnu postavení klienta, jako zákazníka sociálních služeb a zvýraznění role poskytovatele na straně druhé. Rozdělení sociálních služeb na služby sociální péče a prevence je sice na jednu stranu přehledné, jasné, ale na druhé straně nemusí vždy vyhovovat a zapadat do životních situací žadatelů, klientů sociálních služeb a pružně reagovat na změny, které se odehrávají v jejich životech.
Jako pozitivní vnímám, že byla ukotvena profese sociálního pracovníka a pracovníka v sociálních službách. Došlo k legislativnímu vymezení profese, díky povinnosti naplňovat Standardy kvality v sociálních službách (především „Personální a organizační zajištění sociální služby“ a „Profesní rozvoj zaměstnanců“) a naplňovat podmínky dalšího vzdělávání v profesi, dochází k postupné profesionalizaci sociálních pracovníků. Přeci jen ale zákon o sociálních službách „ušel“ už řadu let a profese sociálního pracovníka by zasloužila zvýšit svou prestiž. Myslím, že je nezbytné, aby se zastřešila kritéria vstupu do profese a aby byl nástroj podpory, ale i kontroly sociálních pracovníků. V ČR bohužel neexistuje zákon o sociálních pracovnících a sociální pracovníci se dosud nemohou stát členy profesní komory sociálních pracovníků.
Martina Pižlová,
Jahodovka, Vyšší odborná škola sociálně právní
Použitá literatura a zdroje
[1] V současné době je možné, aby se sociální pracovníci a pracovníci v sociálních službách registrovali do Databáze sociálních pracovníků (a pracovníků v sociálních službách), která je dostupná na webu MPSV (více zde: https://www.mpsv.cz/web/cz/databaze-socialnich-pracovniku-a-pracovniku-v-socialnich-sluzbach-).
MPSV. 2021. Databáze sociálních pracovníků (a pracovníků v sociálních službách) [online]. Praha: MPSV. [21.10.2021]. Dostupné z: https://www.mpsv.cz/web/cz/databaze-socialnich-pracovniku-a-pracovniku-v-socialnich-sluzbach-
MPSV. 2019. Kvalita sociálních služeb – standardy, podpora [online]. Praha: MPSV. [21.10.2021]. Dostupné z: https://www.mpsv.cz/kvalita-socialnich-sluzeb-standardy-podpora
Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
