Pěstounská péče (dále PP) tvoří společně s pěstounskou péčí na přechodnou dobu (PPPD) a osvojením základní kameny snahy státu a společnosti postarat se o ty děti, o které nechtějí, nemohou nebo nedovedou pečovat jejich biologičtí rodiče. Její současná podoba je poměrně nová, byť zákonné vymezení „ochrany dětí v cizí péči a dětí nemanželských“ nalézáme již v právním řádu První republiky a historie péče o děti jinou osobou je mnohem starší a bez nadsázky by se dalo říci, že je stará jako lidstvo samo. Zároveň vnímáme poměrně dynamický názorový vývoj této oblasti lidského konání včetně snahy o adekvátní uchopení z pohledu legislativy, což je patrné na probíhající politické diskuzi související s novelizací zákona č. 359/1999 Sb., (dále jen Zákon o SPOD). I vzhledem k tomu, že se právě v takovéto diskuzi často ztrácejí odborné pohledy a naopak hlasitě zaznívají různé předsudky, nepravdy či polopravdy a pseudoargumenty, je o to potřebnější mít k dispozici jasná a nezpochybnitelná fakta, včetně výsledků výzkumů.
Informace o existenci projektu, představení aktérů – CEPP, Sirius, SocioFactor, informace o skončení výzkumného šetření coby první části projektu
Centrum psychologické pomoci (dále CPP) se intenzivně věnuje náhradní rodinné péči (dále NRP) již mnoho let, v podstatě od svého založení v roce 2003 coby příspěvkové organizace Moravskoslezského kraje (dále MSK). V rámci doprovázení pěstounů, kterému se věnuje od roku 2013, patří s přibližně 400 provázenými rodinami mezi největší organizace nejen v rámci MSK, ale i celorepublikově. CPP provází tzv. zprostředkované pěstouny, což jsou pěstouni, kteří prošli procesy posuzování a přípravy a následně byli vybráni jako nejvhodnější náhradní rodiče pro konkrétní dítě nebo děti. Dále provází pěstouny na přechodnou dobu, kteří se podílejí na akutním řešení situace dítěte či dětí a u nichž může být dítě umístěno maximálně 12 měsíců, a v neposlední řadě tzv. příbuzenské pěstouny, což je skupina pečujících příbuzných dítěte. Naše obsáhlé zkušenosti se zprostředkovanými i příbuzenskými pěstouny a jejich rodinami nám ukazuje, že tzv. příbuzenští pěstouni potřebují a vyžadují poněkud odlišný přístup doprovázejících sociálních pracovníků i dalších odborných pracovníků. Naše každodenní praxe nám ukázala nutnost zjistit potřeby příbuzenských pěstounů a oprostit se od „dobrých rad a doporučení“ odborníků, kteří definují, co vše příbuzenští pěstouni (dále PřP) potřebují. Postupně jsme došli k rozhodnutí zrealizovat výzkum, který by nám mohl odpovědět na otázky vztahující se k provázení příbuzenských pěstounů.
Z řady jednání s Nadací Sirius vyplynula naše žádost o finanční podporu výzkumu a následného vytvoření návodů pro práci v doprovázení PřP. Nadace Sirius se výrazně angažuje v oblasti péče o ohrožené děti, v oblasti náhradní rodinné péče, pomáhá organizacím aktivním v této oblasti, mapuje a prezentuje příklady dobré praxe. Nadaci Sirius záměr CPP zaujal a její správní rada se rozhodla projekt podpořit.
Celý projekt začal v září roku 2019, je naplánován do začátku roku 2023 a sestává z několika etap. První etapa, tedy výzkumné šetření, bylo realizováno v průběhu roku 2020. Výzkumného šetření se zhostila společnost SocioFactor. Je to výzkumná a vzdělávací organizace zaměřená na aplikovaný výzkum s vysokým odborným kreditem. Výstupem první části projektu je závěrečná zpráva z výzkumu, která je k dispozici na https://www.cepp.cz/wp-content/uploads/2021/02/Zaverecna-zprava_Pestounska_pece_pribuznych_analyza_potreb.pdf.
Skupina příbuzenských pěstounů – důvod zaměření na tuto skupinu, důležitost pro systém, zjišťování jejich potřeb od nich samotných
Prvotní otázka, kterou jsme hned na začátku museli zodpovědět, zní: „Proč právě příbuzenská pěstounská péče?“. Fakta a čísla odpověď přinášejí „V ČR je přibližně 12 tisíc pěstounů, přičemž více než 2/3 tohoto počtu tvoří právě příbuzenští pěstouni (většinově prarodiče). Asi čtvrtina pak připadá na zprostředkované dlouhodobé pěstouny a zbytek jsou pěstouni na přechodnou dobu.“. Z této základní informace je tedy zřejmé, že systém náhradní rodinné péče v České republice má v péči příbuzenských pěstounů významnou základnu a těžko by se bez péče příbuzných obešel. Proto by jim měla být věnována odpovídající pozornost, kterou v tuto chvíli postrádáme. Legislativní vymezení pěstounské péče a pěstounů koresponduje spíše s tzv. zprostředkovanou PP, tedy tou, kdy člověk podá na příslušném orgánu sociálně-právní ochrany dětí žádost, projde procesy posuzování a přípravy a následně je krajským úřadem zařazen do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny. Některé jasně definované podmínky u zprostředkované PP jsou u příbuzných pěstounů relativizovány či dále podmíněny. Příkladem je odměna pěstouna, která se přiznává pouze v případech hodných zvláštního zřetele. Rovněž je třeba připomenout, že zde existuje další skupina pečujících příbuzných, kteří nemají statut pěstounů a nesměřuje k nim v podstatě žádná podpora, přestože pečují stejným způsobem (jedná se o tzv. svěření dítěte do péče jiné osoby dle § 953 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Na tyto příbuzné se ale náš výzkum nezaměřoval, byť jsme si této skupiny příbuzných vědomi a vnímáme, že jejich situace by měla být řešena paralelně s příbuzenskými pěstouny.
Předběžná definice skupiny příbuzenských pěstounů – co už známe, co si myslíme o jejich odlišnosti od zprostředkovaných pěstounů, jejich rozhodování, vztahy v rodině apod.
Pokud tvrdíme, že příbuzenští pěstouni a zprostředkovaní pěstouni jsou dvě odlišné skupiny, v čem se tedy liší? V první řadě je to čas, který mají k dispozici na rozhodnutí o tom, zda se stanou pěstouny. Rozhodnutí u zprostředkovaných pěstounů může zrát měsíce i roky, může přijít ve chvíli, kterou si zprostředkovaní pěstouni sami určí, a samozřejmě za okolností, které tito zájemci o zprostředkování pěstounské péče považují za nejvhodnější. Naproti tomu u příbuzenských pěstounů je to tak, že se musí rozhodovat pod časovým tlakem. Mají k dispozici hodiny, dny, možná několik málo týdnů.
Odlišný se jeví i samotný proces postupného přijímání role pěstouna. Žadatelům o zprostředkovanou pěstounskou péči se věnuje tým odborníků na náhradní rodinnou péči – sociální pracovníci, úředníci, lékaři, psychologové. Vysvětlují jim legislativní náležitosti a další pravidla platná v oblasti NRP, odhalují jim jejich předpoklady pro výkon pěstounské péče, silné ale i slabé stránky, možnosti dalšího seberozvoje, připravují je informačně i prožitkově na roli pěstouna, ukazují na typy situací, které mohou v rámci výkonu PP nastat a upozorňují na specifika dětí v NRP. Vše mohou vnímat a vstřebávat v průběhu několika měsíců a postupně si tak vytvářet vědomostní základnu i postojový systém. Mají možnost se opakovaně vracet k tématům, ke kterým se vrátit potřebují. Lidé, kteří se mají stát příbuzenskými pěstouny, mají často k dispozici pouze jednoho sociálního pracovníka na OSPOD a „informační koncentrát“, který je zahltí a ze kterého si zapamatují minimum nutných informací.
Příbuzenští pěstouni musejí rovněž „řešit“ vztahy v biologické rodině a svou roli v nich, často i konflikt rolí, zejména ve vztahu k dítěti – např. doposud babička vs. v nové situaci matka, nebo strýc vs. otec. Musejí si často ujasnit svoje vztahy k biologickým rodičům dítěte, o které pečují nebo budou pečovat. Mohou se zde objevit pocity zklamání, vlastního selhání nebo viny, zlost na systém nebo třeba na osud, někdy pocity studu.
Jako nedostatek je u příbuzenských pěstounů často označován fakt, že neprošli procesy posuzování a zejména přípravy.
Příprava, tedy povinné vzdělávání žadatelů o zprostředkovanou PP, je někdy vnímána jako všeřešící prvek, tedy že pokud se příbuzenským pěstounům dostane procesu přípravy a posouzení, vyřeší to všechny potíže, které lze v oblasti příbuzenské pěstounské péče vnímat v současné době. Výzkumné šetření ale absenci přípravy nepotvrzuje jako významný prvek, resp. výraznou potřebu příbuzenských pěstounů, byť lze konstatovat, že s dostatečnými a adekvátními informacemi tyto potřeby úzce souvisí.
Samotné výzkumné šetření
Samotné výzkumné šetření probíhalo v několika etapách od ledna do srpna 2020. Na počátku proběhla jednak analýza sociodemografických dat, jejichž cílem bylo především definování sociodemografických charakteristik a vytvoření profilu příbuzenského pěstouna, a také rešerše odborných testů (výzkumů, studií, článků), které se tématu příbuzenské pěstounské péče věnovaly. Následovaly polostrukturované rozhovory s příbuzenskými pěstouny, které byly realizovány v několika krocích, setkání Focus group a v rovině kvantitativní pak navázalo dotazníkové šetření. Dotazníky byly administrovány jak v tištěné, tak v elektronické formě. Jejich návratnost byla překvapivě vysoká – více než 93%. Na celém procesu výzkumného šetření participovalo 169 rodin příbuzenských pěstounů. Musíme však zmínit, že se jednalo o rodiny provázené pouze Centrem psychologické pomoci.
Potvrzení předběžné definice a nové informace, které nás překvapily
Výzkumné šetření přineslo několik zásadních poznatků. Část z nich jsme předpokládali a výsledky výzkumu nám je potvrdily, část z nich byla překvapující.
Máme představu o „průměrném“ pečujícím příbuzném, o jeho věku, příbuzenském vztahu, o počtu dětí, o které pečuje, o tom, kde přibližně žije (město vs. venkov) i o důvodech, které vedly k péči o dítě, resp. k tomu, proč o dítě nepečují jeho biologičtí rodiče (jako hlavní důvody uváděli participanti výzkumného šetření užívání alkoholu a drog, nezájem o děti, zanedbávání péče, domácí násilí a další).
Jedním ze základních a velmi zásadních zjištění je skutečnost, že nejnáročnější a nejkrizovější období pro příbuzenské pěstouny je období před samotným začátkem pěstounské péče. Je to období, kdy jsou pod obrovským tlakem, aby přijali dítě do péče, a nedostává se jim téměř žádné podpory. Stěžují si na nedostatek informací, resp. jejich neúplnost či rozporuplnost. Jsou v situaci, kdy jedinou alternativou jejich péče je ústavní zařízení. V tomto směru byla sdělení pěstounů poměrně jednoznačná v tom, že ústavní zařízení pro ně vlastně žádnou alternativou není a nemohli by akceptovat jakýkoliv typ ústavního zařízení. Rovněž je z výpovědí pěstounů patrné, že i přes všechny potíže a překážky, které museli překonat, svého rozhodnutí nelitují a neměnili by ho. Nevnímají také ve většině případů možnost vlastního výchovného selhání (u pečujících prarodičů dítěte ve vztahu k jeho biologickým rodičům) a s tím spojené pocity viny.
Vyrovnat se ale museli a stále musejí s důsledky svého rozhodnutí přijmout dítě do péče. Mezi ně patří často výrazná změna životního stylu, nutnost stanovení nových životních cílů, změny v profesní oblasti, mnohdy ukončení, nebo přerušení zaměstnání, ukončení podnikatelské činnosti, změny v socioekonomické oblasti (často zhoršení finanční situace), změna bydliště a další. V dalším průběhu péče se často objevují potíže se školou, ať už výukové nebo výchovné, potíže spojené s některými vývojovými obdobími dětí, někdy se objevují potíže v kontaktu dětí s biologickými rodiči, ale také v kontaktu samotných pěstounů s biologickými rodiči, a často se objevují obavy o budoucnost dětí ve smyslu očekávaného životního selhávání dětí (dle vzoru biologických rodičů), ale také ve smyslu vlastní schopnosti postarat se a dovést děti do dospělého života (vnímáno zejména prarodiči).
Jako výrazně důležitá se jeví kvalita informací, které se k pěstounům dostávají, jejich úplnost a sourodost, ale také forma. Je pro ně důležité, aby se mohli na informace spolehnout bez ohledu na to, kde je jejich zdroj. Mnozí pěstouni mají pocit, že je kvalita informací výrazně závislá na tom, kdo jim je podává. Mnozí mají zkušenost s tím, že při změně orgánu sociálně-právní ochrany dětí a někdy pouze při změně konkrétního pracovníka došlo i ke změně poskytovaných informací. Mnohdy rozdílně (podle okresu i osobnosti soudce) rozhodují také soudy.
Výzkum rovněž poukázal na výrazný rys heterogenity příbuzenských pěstounů – prarodiče, sourozenci, tety, strýcové (byť prarodiče tvoří většinu, ale jsou zde prarodiče různého věku i ekonomické aktivity a podobně). S tím souvisí různé životní a výchovné zkušenosti, socioekonomický status, sociální a vztahová síť, aktivity pracovní i volnočasové a podobně.
Bez ohledu na platnou legislativu většina příbuzenských pěstounů vnímá své pěstounství jako dlouhodobý, resp. trvalý závazek, byť je pěstounství z pohledu práva koncipováno jako dočasné. Drtivá většina příbuzenských pěstounů nevnímá jako reálný návrat dětí do původní rodiny, resp. k biologickým rodičům. Toto přesvědčení souvisí se znalostí rodinných poměrů, ze kterých dítě přichází.
Interpretace výsledků a další směřování projektu
V rámci interpretace výsledků výzkumného šetření je nutné akcentovat již několikrát zmíněné zjištění, že nejnáročnějším obdobím příbuzenských pěstounů je doba před přijetím dítěte. Je zde vyvíjen enormní tlak časový, morální i informační a zároveň je do tohoto období směřována minimální podpora pro budoucí příbuzenské pěstouny. Na toto období chceme zaměřit i naši další projektovou činnost a vytvořit takové postupy, které pomohou jak pěstounům, tak dětem, které budou přijímat. Jako potřebné rovněž vnímáme individualizované vzdělávání zaměřené na konkrétní potřeby pečujících i dětí, na specifika konkrétní rodiny.
Nutná je podpora ve vztahu ke škole a vzdělávacím aktivitám. Jak ukazuje i současná situace, mnozí prarodiče nedovedou držet s dětmi krok v oblasti technologií a jejich vývoje. Může pro ně být náročné podporovat děti nejen v běžné výuce, ale zcela jistě i v oblasti výuky distanční.
Klíčová bude podpora v náročných vývojových stádiích dítěte, kdy pečující příbuzní již mohou být za vrcholem svých duševních, ale i fyzických sil, které potřebují na zvládnutí například puberty a adolescence.
Mnozí pak potřebují podporu i při zvládnutí možných obav z budoucnosti, kdy lze příbuzným pomoci nejen se samotným zvládnutím konkrétních úzkostí a strachů, ale i s plánováním alternativních scénářů péče o přijaté děti.
V tuto chvíli máme tedy za sebou první etapu projektu. Spojili jsme se s některými dalšími doprovázejícími organizacemi, s orgány sociálně-právní ochrany dětí, se zástupci Moravskoslezského kraje a v neposlední řadě i se zástupci pěstounů, abychom je informovali o dosud získaných poznatcích a zároveň je získali pro další spolupráci. Následovat bude vytvoření a bezprostředně poté pilotní ověření postupů tzv. „Doprovázení před doprovázením“, tedy podpory v době před přijetím dítěte, kdy nelze využít podporu, která se běžně dostává pěstounům od jejich doprovázející organizace po uzavření dohody o výkonu pěstounské péče. Prvními kroky bude tvorba metodiky tohoto Doprovázení před doprovázením, metodiky vzdělávání a tvorba informačních materiálů. Důležitým prvkem, či spíše cílem pilotního ověření budou nejen zjištění ohledně fungování postupů a jejich případné úpravy, ale rovněž získání představy o finanční náročnosti tohoto doprovázení. Po vyhodnocení pilotního ověření v MSK by mělo být realizováno ověření i v dalších krajích, za spolupráce s tamními doprovázejícími organizacemi a krajskou samosprávou.
Závěr
Je výzvou pro legislativu, aby došlo k oddělení pěstounské péče, jak ji známe v současné době, a péče příbuzných, a to i v oblasti užívaného názvosloví. Nutná je přesná definice podmínek výkonu příbuzenské pěstounské péče, aby nedocházelo k nesourodosti přístupu orgánů dle místní či krajové příslušnosti. Jako nutná se jeví edukace odborníků působících v oblasti justice a školství. V oblasti soudnictví by měly, i za dodržení nezávislosti soudů, být nastaveny principy stejného přístupu k projednávaným a rozhodovaným případům při svěřování dětí do péče příbuzných. V oblasti školství se ukazuje zcela nedostatečná znalost oblasti náhradní rodinné péče ze strany mnohých pedagogů, kteří s dětmi v péči příbuzných pracují. Vhodná by byla jak edukace současných pedagogů, tak i studentů pedagogických oborů.
Lze doufat, že se situace v oblasti péče o děti ze strany příbuzných bude postupně zlepšovat, a to i za přispění naší organizace a tohoto projektu.
Hana Kušnírová,
psycholog v poradně Opava
Zdeněk Moldrzyk,
odborný garant a vedoucí projektového týmu
Libor Škoda,
psycholog a vedoucí poradny Karviná,
Centrum psychologické pomoci, příspěvková organizace
