Předkládaný text přibližuje téma síťování v kontextu lokálního a regionálního prostředí. Představuje síťování jako nástroj, který pomáhá maximalizovat pomoc v náročných životních situacích. Přibližuje základní kroky, které je nezbytné dodržet při vytváření sítí a jejich udržení. Zároveň jsou představeny i příklady dobré praxe, které jsou inspirací.
Úvod
Pomoc při zvládání náročných životních situací je doménou sociální práce, sociálních služeb a dalších pomáhajících oborů. Klasické pojetí sociální práce v řešení náročných životních okamžiků zcela neodpovídá aktuálním potřebám. Řešení mnohdy vyžaduje komplexní přístup postavený na multidisciplinárním základě.
Síťování je účinnou cestou, jak maximalizovat pomoc v oblasti sociální práce a sociálních služeb a spojit odborníky s potřebnou odborností. Zároveň vytváří dostatečnou kapacitu pro řešení náročných životních situací klientů. Právě síťování umožňuje uchopit klienta či problém v celé šíři sociálních a vztahových souvislostí, které s klientem úzce souvisí (Ludewig, 1994). Je to forma sociálního kapitálu, který v jisté míře člověka ovlivňuje pozitivně či negativně.
Síť může mít mnoho forem a podob ‒ lze ji vytvářet formálně či neformálně. Je tvořena jednotlivci, skupinami a institucemi různého druhu. Všechny aktéry spojuje společné téma, cíle či okruh problémů. Mezi aktéry dochází na základě vzájemných vztahů ke sdílení různých zdrojů. Každý člen sítě může přispět k řešení problémů či uspokojování potřeb (Hardcastle, Powers, Wenocur, 2004). Síť může být i nositelem inovativního řešení či přístupu.
Předností sítí je jejich flexibilita a dynamika. Je více pravděpodobné, že dobře vytvořená a stabilní síť dokáže vnímat měnící se podmínky a nové podoby náročných životních situací lépe než jedna pomáhající instituce nebo jednotlivec.
Jak takovou síť vytvořit
Na počátku vytvoření sítě musí existovat iniciativa, která bývá založena na potřebě řešit nějaký okruh problémů či potřeb. Vzniká tak prostor pro roli iniciátora či hybatele, který takovou síť pomáhá tvořit, udržovat a také případně i měnit.
Mapování aktérů všech potenciálních členů takové sítě vyžaduje také jejich znalost. Musí dojít i k identifikaci jejich potřeb, problémů, témat a cílů. Při tvorbě sítě je nezbytné počítat s dynamikou při vzájemném poznávání a sdílení.
Představa o podmínkách spolupráce by se měla utvářet v jejím průběhu a zpřesňovat na základě společného konsenzu členů sítě. Nastavení podmínek spolupráce ovlivňuje její velikost, hustota a míra stability, která je potřeba (Hardcastle, Powers, Wenocur, 2004).
Vytvořením sítě proces ale nekončí. Je to neustále probíhající systém, který se upravuje, nastavuje podle měnících se podmínek na lokální, regionální nebo i národní úrovni. Je ovlivňován různými vlivy od finančních podmínek až po některá rozhodnutí klíčových úředníků nebo politiků.
Síť vyžaduje koordinaci, která také podporuje vzájemnou výměnu. Koordinace je závislá na obdobných faktorech ovlivňujících nastavení celkových podmínek pro spolupráci členů sítě.
Vnímání možností a limitů sítě do značné míry ovlivňuje její udržitelnost. Iniciátor takové sítě musí stabilně udržovat kontakt všech členů a udržovat podmínky umožňující vzájemnou výměnu a sdílení zdrojů bez ohledu na její velikost a členitost.
Konkrétní příklady vytvořených funkčních sítí
Odbor pro sociální začleňování (Agentura) Ministerstva pro místní rozvoj má zkušenosti s tvořením sítě na základě principu lokálního partnerství při procesu sociálního začleňování v obci. Při zahájení spolupráce s obcí vzniká platforma z klíčových aktérů (zaměstnanců Agentury, obce, policie státní i městské, škol, nevládních neziskových organizací, úřadu práce atd.), kteří se pravidelně setkávají. Členové vytvořené sítě se setkávají na pravidelných jednáních několikrát ročně (případně v tematických pracovních skupinách) a společně připravují strategické plány a konkrétní projekty, činnosti a aktivity pro podporu sociálního začleňování. Síť je podporována Koordinovaným přístupem k sociálně vyloučeným lokalitám. Jedná se o nástroj, jehož prostřednictvím je koordinována odborná i finanční podpora při řešení začleňování sociálně vyloučených obyvatel anebo je jeho cílem působit preventivně proti vzniku či prohloubení sociálního vyloučení. Předmětem koordinace jsou zejména finanční prostředky ze tří operačních programů (Evropských strukturálních a investičních fondů) Integrovaný regionální operační program (IROP), zaměstnanost (OPZ) a výzkum, věda a vzdělávání (OP VVV). Primárním cílem koordinovaného přístupu je podporovat vznik a rozvoj sítě na úrovni obcí, jejich svazků (např. mikroregion) nebo místní akční skupiny, která svými aktivitami, výměnou zkušeností a poskytováním pomoci ovlivňuje pozitivně sociální vyloučení na konkrétním území. Obsah spolupráce je vždy individualizován a postaven na silných a slabých stránkách v daném území. V tomto ohledu je výraznou pomocí, že je na počátku spolupráce a tvorby sítě provedena situační analýza, která pomáhá objektivizovat informace o situaci sociálního vyloučení. [1]
Dalším příkladem z praxe Agentury, zejména neformálního typu sítě, je tzv. dluhová platforma realizovaná v Ostravě. Dluhová platforma Ostrava slouží k posilování kvality a efektivity dluhového poradenství. Cílem dluhové platformy je poskytování příležitostí pro další vzdělávání, sdílení dosavadních zkušeností a otázek, na které hledají účastníci platformy otázky.
Zajímavý je také přístup k tvoření sítí z pohledu adiktologických služeb. Konkrétním příkladem je výstup projektu „Podpora procesů v sociálních službách Prostor plus, o. p. s., a síťování drogových služeb ve Středočeském kraji“, realizovaný Prostor plus, o. p. s. Jedním z výstupů byl Manuál síťování drogových služeb s konkrétními příklady dobré praxe, 2018. Manuál vznikl jako reakce na tehdejší situaci v oblasti spolupráce jednotlivých poskytovatelů adiktologických služeb na území Středočeského kraje. Inspirativním příkladem je tvoření sítí v rámci úspěšně realizovaného projektu „Systémový rozvoj a podpora nástrojů sociálně-právní ochrany dětí“, realizovaného MPSV.
David Beňák,
ředitel Odboru pro sociální začleňování (Agentury), Ministerstvo pro místní rozvoj
PhDr. David Beňák, Ph.D., DiS., vystudoval na vyšší odborné škole sociální práci. Dále pokračoval ve studiu v oboru pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se sociálním začleňováním, migrací, sociálně-právní ochranou dětí a výchovou a vzděláváním. V současné době je ředitelem Odboru pro sociální začleňování (Agentury) Ministerstva pro místní rozvoj a přednáší na Katedře pedagogiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Použitá literatura a zdroje:
HARDCASTLE, D., WENOCUR, S., POWERS. P. Community practice: Theories and skills for social workers. New York: Oxford Univ. Press, 2004.
LUDEWIG, K. Systemická terapie: základy klinické teorie a praxe. Praha: Pallata, 1994.
SCHURINGA, L. Komunitní práce a inkluze Romů. Ostrava: Radovan Goj, 2007.
[1] Více informací na https://www.socialni-zaclenovani.cz
