Služeb pro ohrožené děti a rodiny není v České republice dostatek – jasným důkazem jsou stále vysoké počty dětí odebíraných z péče rodičů a počty dětí v ústavní péči. Nedaří se podporovat rodiny ani v rovině prevence, ještě předtím, než k ohrožení dítěte vůbec dojde. Služby pro děti a rodiny nejsou přesně vymezeny ‒ pokud jde o jejich rozsah a obsah, je nicméně zřejmé, že spadají do gesce minimálně pěti resortů – sociálních věcí, školství, zdravotnictví, justice a bezpečnosti. Zároveň jsou prostředky určené na jakýkoliv typ podpůrných služeb limitované. Pomoc dítěti a rodině i vzhledem k včasnému zachycení ohrožení dítěte bývá nekoordinovaná, aktéři sítě kolem dítěte neznají dostatečně své role a mnohdy domnělé bariéry jim brání v účinné spolupráci. Jak je možné tuto situaci řešit, podpořit děti a rodiny tak, jak v danou chvíli potřebují a pokud možno v jejich přirozeném prostředí?
Ke službám pro děti a rodiny je možné přistoupit různými způsoby[1] Vzhledem ke všem systémovým nedostatkům, které tyto služby provázejí, se vhodným přístupem zdá být odvození a nastavení služeb od individuálních potřeb dítěte a rodiny. Tento přístup vyžaduje jistou míru otevřenosti a kreativity, a zejména pak schopnost odhlédnout od současného nastavení systému služeb. Zároveň ale umožňuje vyhnout se limitům spočívajícím v nedostatku nebo nedostupnosti konvenčních služeb. Podmínkou tohoto přístupu jsou procesy znázorněné ve schématu níže, viz Postup síťování služeb podle individuálních potřeb dítěte a rodiny:
Schéma č. 1: Postup síťování služeb podle individuálních potřeb dítěte a rodiny[2]
Schéma: 1. 2. 3. 4.
Ad 1) Jak potřeby dítěte a rodiny identifikovat?
Situace dětí a rodin, zvláště v případě, že se jedná o děti ohrožené, bývá obvykle složitá. Rodiny se potýkají s vícečetnými problémy, například v oblasti dluhů, nezaměstnanosti, hrozby ztráty bydlení nebo násilí. Péče o děti a jejich potřeby se tak může dostat do pozadí pozornosti rodičů, aniž by to bylo jejich záměrem. Situace se postupně nezřídka vyvine v ohrožení dítěte a následně je velmi obtížné rozpoznat, jaké potřeby dítěte je nutné prioritně naplnit. Vhodným nástrojem pro identifikaci potřeb dítěte a rodiny je například strukturované vyhodnocení situace dítěte a rodiny[3], které realizuje orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD)[4]. Vyhodnocení je zpracováváno za aktivní spolupráce dítěte (jakéhokoliv věku) a rodiny. Jeho cílem je situaci rodiny strukturovat podle jednotlivých oblastí života dítěte a zhodnotit, zda je v některé z oblastí dítě ohroženo (riziky plynoucími ze stavu samotného dítěte, z kompetencí a podmínek péče rodičů nebo ze širšího okolí), zda má v některé z oblastí nenaplněné potřeby a také to, kde je možné nalézt ochranné faktory působící ve prospěch dítěte. Vzájemným srovnáním všech oblastí je možné získat ucelenou představu o potřebách dítěte. Je přitom velmi důležité pojmenovat potřeby ve vztahu k dítěti, například „Pavel potřebuje vyrůstat v bezpečném rodinném prostředí“ nebo „Klára potřebuje podporu pro rozvoj svého vzdělávání“ apod.
Na strukturované vyhodnocení situace dítěte a rodiny navazuje individuální plán ochrany dítěte (dále jen IPOD). Cíle IPOD jsou definovány zásadně ze zjištěných potřeb. Tedy například potřeba bezpečného rodinného prostředí může být realizována jednak prostřednictvím posílení rodičovských kompetencí, jednak cíleným mapováním možností širší rodiny, cíleným vyhledáváním náhradní rodiny nebo uzpůsobením podmínek prostředí, pokud by dítě bylo v péči kolektivní.
| Cíle IPOD by zásadně neměly být odvozeny z podmínek místně dostupných sociálních služeb, tedy např. „Zajištění sociálně-aktivizační služby pro rodiny s dětmi“, neboť podmiňování naplnění potřeby dítěte jediným konkrétním způsobem přináší příliš velké riziko selhání, například z důvodu nedostatečné kapacity nebo kvality služby. |
Aktivně formulované cíle IPOD, tedy to, co dítě skutečně potřebuje, přispívají k nastavení sítě podpůrných služeb.
Ad 2) Známe dobře svou vlastní roli a roli ostatních aktérů?
Zkušenosti z práce s ohroženými dětmi a rodinami[5] ukazují, že mezi jednotlivými aktéry, kteří přichází s dítětem a rodinou do kontaktu, není dobré povědomí o vzájemných rolích, právech a povinnostech. Ukazuje se opakovaně, že klíčoví aktéři, jakými jsou například učitelé, lékaři a pracovníci sociálních služeb, bývají obeznámeni např. se vzájemnou oznamovací povinností vyplývající ze zákona, ale často nevědí, jaký by měl být jejich následný postup.
Typicky škola oznámí OSPOD podezření na zanedbávání dítěte. OSPOD vlivem zákonné mlčenlivosti neinformuje školu o svém dalším postupu, a přestože zahajuje intenzivní práci s rodinou, škola může nabýt dojmu, že OSPOD ve věci nekoná. Je proto nezbytně nutné, aby škola byla informována o možnostech sociálně-právní ochrany dětí, ale také aby byly ze strany školy využity beze zbytku všechny vlastní nástroje podpory dítěte a podpory rodiny. Stejná podmínka platí pro OSPOD a všechny další aktéry.
Na kompetence jednotlivých aktérů je třeba nahlížet pozitivně, optikou otevřených možností, tj. hledat hranice toho, co už daný aktér ve prospěch dítěte udělat nemůže nebo nesmí. Pokud jde o zmíněnou školu, je vhodné ověřit, do jaké míry je zde využita kapacita místní pomoci či dalších nástrojů k podpoře dítěte a rodiny ‒ např. školní sociální pracovník, školní psycholog, sociální pedagog, případové setkání, zprostředkování navazujících služeb apod. Řada aktérů, typicky například navazující služby, jako jsou rodinná nebo mateřská centra nebo různé typy poradenských služeb, je navíc schopna svou nabídku služeb přizpůsobit poptávce – potřebám dětí a rodin.
Optimální formou seznámení se vzájemnými kompetencemi aktérů je tematické setkání, kde je možné představit rozsah vlastní činnosti a také přímo hledat způsoby, jak by bylo možné za stávajících podmínek pokrýt tzv. bílá místa lokální sítě. Podrobnější informace k tématu, včetně praktických ukázek ze síťování a pořádání setkání, lze nalézt v Průvodci síťováním služeb, který shrnuje kromě teoretického rámce i poznatky z činnosti lokálních a krajských síťařů a síťařek.[6]
Na schématu níže je možné sledovat vymezení příkladů různých modelů spolupráce aktérů sítě služeb. Mezioborová spolupráce je pro oblast podpory dětí a jejich rodin vnímána jako klíčová platforma – tedy platforma zahrnující co nejširší spektrum aktérů sítě služeb pro děti a jejich rodiny. Nicméně nezastupitelnou úlohu mají jakékoliv jiné, funkční formy setkávání a spolupráce, které se zabývají potřebami dětí a jejich rodin.
Schéma č. 2 [7]
Schéma: 2x: diskuse
Ad 3) Jak služby efektivně „síťovat“?
Pokud známe potřeby dítěte a rodiny a máme představu o podpoře, kterou je nezbytné zajistit, je třeba podrobit analýze stávající zdroje a hledat nejvíce efektivní způsob, jak potřeby dítěte zajistit. Důležitý je přitom jednak čas, tedy včasné zajištění podpory, jednak míra souladu služeb a potřeb dítěte a rodiny. Pro to, aby bylo podporu možné označit za efektivní, měly by být pokryty všechny potřeby dítěte – každé „bílé“, nepokryté místo vede ke snížení efektivity všech poskytovaných služeb. Na druhé straně, služby poskytované rodině by neměly zasahovat do vlastních kompetencí rodiny, tj. omezovat aktivizaci rodičů nebo dítěte.
| Velmi typickou situací, která byla řešena v rámci projektu[8] Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen MPSV), byla poptávka aktérů po zajištění služeb dětského psychiatra. Tyto služby jsou vnímány jako vysoce nedostatkové, objednání předchází čekací lhůty až několik měsíců, v některých krajích je k dispozici např. pouze jeden nebo dva odborníci.[9]Potřeby mnoha dětí se ale rozvíjejí postupně, a pokud by byly zachyceny včas, např. prvotní příznaky obtíží dítěte by rozpoznal učitel ve škole, mohla by být dítěti včas poskytnuta péče školního psychologa, který by buďto indikoval akutní psychiatrickou intervenci, nebo by zahájil cílenou podporu dítěte a zároveň jeho rodičů. Dalším krokem umožňujícím práci s širším sociálním prostředím dítěte může být místní rodinné centrum, které je zpravidla nízkoprahovou a dobře dostupnou službou, přičemž je nezřídka navázána spolupráce s psychology, terapeuty nebo např. mediátory. Pokud jsou tedy aktéři vzájemně provázáni a znají navzájem své možnosti, je možné poskytnout dítěti a rodině intenzivní podporu v době, než je možné zajistit péči psychiatra. |
Je zřejmé, že působení aktérů podpůrné sítě je třeba vzájemně koordinovat. Optimálním koordinátorem práce s dítětem a rodinou je samotné dítě, resp. rodina. Koordinátorem podpory dětí, které byly identifikovány jako ohrožené, může být též OSPOD, případně poskytovatel sociální služby. Více k tomu tématu a doporučením pro rozvoj síťování lze nalézt ve zmiňovaném Průvodci síťováním služeb, který je jedním z výstupů projektu MPSV.
Ad 4) Jak zhodnotit efektivitu síťování služeb?
Efektivitu síťování služeb je vhodné hodnotit jak ve vztahu k situaci konkrétního dítěte, tak ve vztahu ke stabilitě a komplexnosti lokální sítě služeb. Hodnocení ve vztahu k individuálnímu případu lze opřít o pravidelnou aktualizaci[10] IPOD, z níž je zřejmé, do jaké míry se daří naplňovat jednotlivé potřeby dítěte, případně zda je třeba složení služeb doplnit nebo obměnit. Hodnocení úrovně lokální sítě služeb může probíhat prostřednictvím monitoringu potřeb dětí v regionu a míry, do níž se daří snižovat např. počty dětí umisťovaných mimo rodinu, čekací lhůty odborných služeb, počty dětí v evidenci OSPOD apod. (tj. sledování efektivity sítě podle předem daných vybraných indikátorů).
Je možné doplnit, že pokud odpovědnost za síťování aktérů služeb podpory dětí a rodin přísluší OSPOD, lze nalézt zákonnou oporu v ukotvení základní zásady výkonu sociálně-právní ochrany dětí, tedy např. to, aby na sebe opatření sociálně-právní ochrany navazovala a vzájemně se ovlivňovala. Přednost mají opatření, která zabezpečí řádnou výchovu a příznivý vývoj dítěte v jeho rodinném prostředí, a není-li to možné, v náhradním rodinném prostředí či postup s využitím metod sociální práce a postupů odpovídajících současným vědeckým poznatkům. Síťování odráží též kritérium č. 14 standardů kvality sociálně-právní ochrany dětí, podle nichž je OSPOD povinen zprostředkovávat a doporučovat klientům navazující služby.
Závěr
Síťování služeb tedy není složitým a náročným procesem, ale přirozenou součástí případové práce s dítětem a rodinou. Podmínkou je schopnost kvalitně identifikovat potřeby dítěte, být plně obeznámen s rolemi jednotlivých aktérů a jejich limity a být schopen koordinovat jejich činnost a vyhodnocovat efektivitu práce. Síťování služeb tak přináší další, mnohdy doposud nevyužitý potenciál pro pokrytí chybějících článků podpůrné sítě.
Kristýna Jůzová Kotalová,
vedoucí oddělení koncepce ochrany práv dětí a transformace služeb
pro rodiny a děti Ministerstva práce a sociálních věcí
Užitečné odkazy: Všechny materiály najdete na webových stránkách www.pravonadetstvi.cz, kde jsou umísťovány aktuality a výstupy z realizovaných projektů MPSV k tématu ohrožených dětí.
- MPSV, 2014. Manuál implementace vyhodnocování situace dítěte a rodiny a tvorby individuálního plánu ochrany dítěte pro OSPOD.
- Bolf, S., Zatloukalová, S., Jůzová Kotalová, K., 2019. Průvodce síťováním služeb pro děti a jejich rodiny. Praha: MPSV.
- Korbel, M., Lejsková, Z., 2019. Včas a spolu. Model systému preventivních služeb pro děti a jejich rodiny. Praha: MPSV.
- Jůzová Kotalová, K., Poláková, J., Houška, P. edd., 2019. Inovace v práci s ohroženými dětmi a rodinami. Praha: MPSV.
[1]Podrobněji jsme se tématu věnovali v publikaci Včas a spolu, která přináší doporučení k nastavení systému preventivních služeb na podporu dítěte a rodiny.
[2] Obrázek: Vlastní schéma.
[3] Více informací lze nalézt v Manuálu implementace vyhodnocování situace dítěte a rodiny a tvorby individuálního plánu ochrany dítěte pro OSPOD, který zpracovalo MPSV, a to ZDE.
[4] Tato činnost je upravena v § 10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně a dětí, a v příslušné prováděcí vyhlášce č. 473/2012 Sb.
[5] Poznatky z realizace projektové aktivity zaměřené na síťování služeb. Zkušenosti se síťováním z 87 obcí s rozšířenou působností a 9 krajů lze nalézt v analýzách místních sítí služeb a krajských zprávách ze síťování. Více na odkazu ZDE, nebo v aktualitě ZDE.
[6] Síťování probíhalo v rámci projektu MPSV Systémový rozvoj a podpora nástrojů sociálně-právní ochrany dětí. Některé obce a kraje na projekt navázaly vlastními projekty, které usilují o podporu síťování služeb na svém území.
[7] Obrázek: Vlastní schéma.
[8] Projekt Systémový rozvoj a podpora nástrojů sociálně-právní ochrany dětí. Více o ukončeném projektu ZDE.
[9] Viz poznámka č. 4.
[10] Viz § 10 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně a dětí.
