Třikrát memorandum sociálních pracovníků aneb historie trochu jinak

Za sto let svého trvání česká sociální práce:

• vstoupila dvakrát do demokracie,
• třikrát do nejistoty praxe,
• dvakrát do totality – poprvé nacistického a podruhé komunistického režimu,
• dvakrát se významně podílela na pomoci válkou zasažené společnosti a likvidaci jejích důsledků,
• čtyřikrát zakládala profesní spolky,
• dvakrát zakládala vysokoškolské vzdělávání v oboru a
• třikrát vydala významné memorandum na svou obhajobu a podporu.

Poprvé vstoupila do demokracie, když absolventky Ženské vyšší školy pro sociální péči na Praze VII (později jen Vyšší školy sociální péče) školního roku 1918/19 nabídly terénu místo do té doby laicky vykonávané sociální práce práci odbornou a tím tzv. vstoupily poprvé do nejistoty praxe. To znamenalo, že ony byly připraveny na praxi, ale praxe nebyla připravena na ně. Bylo proto třeba vysvětlit odborné i laické společnosti, proč existuje profesionální sociální práce, jak se odlišuje od laické pomoci, se kterou však nesoupeří a ani ji nevytlačuje ze společného prostoru, a co vše společnosti může nabídnout. Za tímto účelem založily Spolek absolventek Vyšší školy sociální a zdravotní péče a následně tak učinily i další vznikající školy. Záhy vznikaly samostatné i zastřešující spolky, které po celou dobu trvání Československé republiky sdružovaly sociální pracovníky, byly to zejména: Organizace sociálních pracovnic, Svaz spolků sociálních pracovníků, Ústředí dobrovolných spolků sociálních a sociálně zdravotních, Sdružení pracovníků sociální péče či další humanitní spolky sdružující i sociální pracovníky. Spolky byly převážně stavovského charakteru.

V roce 1926 Alice Masaryková, jako předsedkyně Ústředí dobrovolných spolků sociálních a sociálně zdravotních, vyzvala členky spolku, aby samy zjistily a posoudily, co chybí v praxi a jak by mělo být odborné vzdělání sociálních pracovnic prohloubeno. Výsledek ankety byl zpracován a předložen komisi výše uvedeného Ústředí ve formě (prvního) memoranda, které žádalo v rámci reformy sociálního školství zachovat samostatnou sociální školu (obrana proti snahám spojit vzdělání sociální práce a ošetřovatelství pod jeden obor). Při této příležitosti bylo ještě v průběhu roku vydáno a distribuováno velké množství letáků „O poslání sociálních pracovnic v republice Československé“ (Kodymová, 2013:80, 192): „Sociální pracovnice z povolání objevuje se u nás teprve po převratu[1] (…). Pod vlivem moderních hledisek lékařských, hygienických, pedagogických, sociálních a mravních uvědomuje si společnost, že nestačí léčit a hojit zla již vzniklá, že nutno zlu předcházet (…). Nositelkami této ochranné a obranné služby jsou sociální pracovnice z povolání. Převzaly všechny úkoly svých dobrovolných předchůdkyň a přijaly ještě úkoly nové. Pracují v nejužší spolupráci s lékaři, vychovateli, právníky. (…) Úspěšné poslání sociální pracovnice z povolání vyžaduje, aby měla radostný vztah k práci a k lidem, aby prošla školou života, nabyla životních zkušeností, aby povahově byla statečná, obětavá. Aby si osvojila dokonalé vzdělání odborné. Bude-li mít všechny tyto vlastnosti, podaří se jí za pomoci pracovnic a pracovníků dobrovolných vytvořit dobré účinné dílo (…). Významné poslání sociálních pracovnic v Čsl. republice závisí nejenom na nich samých a na jejich vnitřním zdokonalování. Závisí na rozvoji a vybudování Vyšší školy sociální péče, (…) všech činitelích veřejných a soukromých, na tom, v jaké míře dovedou činnost sociálních pracovnic pochopiti a podepříti. K informaci všech jednotlivců i korporací vydáváme tento letáček a prosíme, aby v zájmu československých dětí věnovali laskavou pozornost a podporu úkolům sociálních pracovnic v Československé republice…“(Trnková, 1926). I přes tyto snahy bylo vzdělávání v sociální práci propojeno s ošetřovatelstvím. Za tím účelem byla zrušena Vyšší škola sociální a zdravotní péče a za podpory Rockefellerovy nadace nahrazena Masarykovou státní sociálně zdravotní školou, která poměr učiva sociální a zdravotní problematiky maximálně posílila ve prospěch zdravotní.

S příchodem druhé světové války a vyhlášením německého protektorátu Čechy a Morava obor vstupuje poprvé do totalitního režimu, který si vynutil omezení i změny v dosud kontinuálně rozvíjené profesi. Nová ideologie Hitlerova režimu ovládla sociální úřady i dobrovolnou péči. V rámci ní byli mnozí nestraničtí odborníci nahrazeni jedinci plně oddanými nacistické ideologii bez odborných znalostí. Věra Vostřebalová následně konstatovala, že je to výsměch odbornosti tím, že ji nový režim zapřáhl do svých služeb a sociální práci postavil na roveň nádeničině, kterou může dělat každý, kdo má dvě ruce (b. d. v.:1).

Mnohé sociální pracovnice musely opustit své celoživotní dílo a uchýlit se do soukromí, anebo přenést svou odbornou činnost do jiných zemí, kde si profese dosud zachovala svou nezávislost. Další byly za nacistické okupace za pomoc odboji zatčeny a vězněny, jiné transportovány do koncentračních táborů, odkud se většina z nich již nevrátila. Snahu podřídit sociální péči cílům nové ideologie lze demonstrovat na definici užívané v popisu činnosti Kuratoria pro mládež v Čechách a na Moravě organizujícího mimoškolní výchovu české mládeže v duchu nacionálního socialismu, (Moravec, 1943:223): „Sociální práce není založená na soucitu a dobročinnosti sentimentálních srdcí, ale je založena na právu a povinnosti pospolitosti…“

Po válce následovalo krátké období, kdy probíhala intenzivní obnova poválečného státu, na které se úspěšně spolupodílela i sociální práce. Opětovná podpora oboru i akceptace důležitosti jeho existence pro společnost byla vyjádřena i rozšířením vzdělávacího systému až na vysokoškolské vzdělávání a za tím účelem zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze v roce 1945 a později i v Brně. V roce 1947 byla přijata prezidentem republiky Edvardem Benešem a jeho ženou Hanou Benešovou delegace sociálních pracovnic, které předaly a přednesly text (druhého) memoranda věnovaného zdravotním i sociálním otázkám. V úvodu popsaly aktuální překážky uspokojivého výkonu profese. Samy se označily za bojovnice v první linii s tím, že případová práce není jejich prvotní a zároveň konečnou činností, ale že mají na starosti také péči o instituce, které dle zákona, stanov či na bázi dobrovolnosti pečují o slabé jedince ve společnosti, a to velmi často i po stránce hmotného zajištění. Tyto úkoly je natolik vytěžují a vyčerpávají, že nenalézají prostor ani energii bojovat za sebe, tedy ne vymáhat výhody, ale předpoklady pro vlastní činnost, takže jim samotným hrozí nebezpečí, že skončí jako jedny z těch, o které celý život pečovaly. Mimo upozornění na překážky v rozvoji činnosti praktické sociální práce upozornily i na úspěchy: „Můžeme se vykázati svéráznou, ryze československou, novou pracovní metodou pro řešení individuální práce případové. I střediskem pro vědecký výzkum a pro výcvik posluchačů v sociální práci s jednotlivci, kterým jsou sociální kliniky při Vysoké škole politické a sociální… Pane presidente… byly bychom šťastny, kdyby se nám podařilo vzbudit Váš zájem o činnost, které se naše kolegyně věnují s takovým úsilím, že zanedbávají zájmy osobní, stavovské i propagační, takže o jejich práci se málo ví a docela výjimečně se jen několika z nich dostalo ocenění“ (Výroční zpráva Organizace sociálních pracovnic za rok 1947; Sociální pracovnice 1947 č. 5 a 6). Toto memorandum bylo vydáno bez jednoho roku třicet let od založení republiky a přijmutí prvních studentů právě založenou školou.

S politickým převratem v roce 1948 vstoupila sociální práce podruhé do totality a podruhé do nejistoty. Poválečný totalitní režim nastolený komunistickou stranou v Československu trval na naprosté a ničím nelimitované státní moci nad jednotlivci i institucemi občanské společnosti. Strana ve svých usneseních a dokumentech zformulovala hlavní aktuální i perspektivní úkoly komunistické výchovy i vědy (Skalka, 1975:387). Z oblasti společenských věd věnovala pozornost také sociální práci a v rámci masivně propagovaného tvrzení, že socialismus vyřeší všechny sociální problémy, zpochybnila do budoucnosti smysl její existence a legitimizovala snahu o její postupnou likvidaci. Sociální práce tak byla hned počátkem padesátých let označena za nepotřebnou a se změnou společenského řádu přirozeně zanikající profesi. V důsledku komunistické ideologie byla do té doby úspěšně se rozvíjející profese, realizovaná ve veřejnoprávním i soukromoprávním prostoru, s vybudovanou třístupňovou vzdělávací soustavou a bohatou spolkovou činností, redukována na naprosté minimum. Byly zrušeny spolky sociálních pracovníků a z celého systému vzdělávání pro obor byla ponechána pouze jedna škola zakončená maturitou. Absolventi zrušených škol byli připraveni na praxi, společnost věděla, co je a k čemu slouží profese sociální práce, ale z ideologických důvodů ji odmítla.

V souvislosti se snahou reformních komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“ ve druhé polovině šedesátých let jsou snahy o podporu a opětovný rozvoj sociální péče i práce přechodně akceptovány jak na úrovni praxe, tak i na úrovni rozvoje vzdělávání. Dokonce je znovu založen profesní spolek Společnost sociálních pracovníků, jako nástupnická společnost zrušené Organizace sociálních pracovnic. Jedním z klíčových cílů postupně realizovaných změn bylo obnovení vysokoškolského vzdělávání v sociální práci. Sovětská okupace a příchod období normalizace v sedmdesátých letech minulého století však mnohé aktivity zastavily či výrazně zredukovaly. Například Společnost sociálních pracovníků byla ministerstvem vnitra označená za nežádoucí elitářskou organizaci a následně nebyla přijata do Národní fronty Čechů a Slováků[2] s argumentem, že se nejedná o politickou ani masovou organizaci. Po mnohých jednáních Společnost ukončila činnost sama dříve, než by dostala oficiální punc nežádoucí organizace, který by ovlivnil i náhled na profesi samotnou. Pro bývalé členy se podařilo vyjednat založení Sekce sociálních pracovnic pod Spolkem zdravotních sester v České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. A tak lze konstatovat, že profesní organizace byla založena potřetí, ač tentokrát zredukovaná do podoby sekce jiné organizace. Po celou dobu normalizace pak členky této Sekce výrazně pracovaly, ve spojení s ostatními odborníky a ve spolupráci s Federálním ministerstvem práce a sociálních věcí (kde byly některé z nich zaměstnány), na opětovném rozvoji praxe a konstrukci programu vysokoškolského studia sociální práce. Po několika nezdařených pokusech se podařilo pro školní rok 1989/1990 iniciovat otevření první specializace na sociální práci při Katedře Výchovy vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě UK (Kodymová, 2017).

Podruhé sociální práce tzv. vstoupila do demokracie sociální práce po tzv. „sametové revoluci“ v roce 1989. Začala okamžitá obnova nevládního sektoru a školství, souběžně s rozvojem i inovacemi intervencí v měnící se podobě praxe sociální práce. S rokem 1989 vstoupila potřetí za sto let geneze profese do nejistoty praxe, a to i navzdory tomu, že se v předešlých dvou dekádách dařilo profesi postupně legitimně „znovuobjevovat“ a rozvíjet. Nicméně sociální pracovníci byli připraveni vzděláním na jinou praxi než tu, která se změnila po politickém převratu a nástupu demokracie, kdy původní problémy začaly nabývat nových podob (kupř. prostituce, bezdomovectví, žebrota…), jiné se začaly formovat (nezaměstnanost). V roce 1990 bylo otevřeno samostatné pětileté magisterské studium sociální práce při Filozofické fakultě UK a později i při univerzitách v Brně, Bratislavě a dalších. V témže roce byla opět ustanovena Společnost sociálních pracovníků, pak ji následovala Profesní komora sociálních pracovníků a později Profesní svaz sociálních pracovníků v sociálních službách, Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR a jiné organizace sdružující mimo jiné i sociální pracovníky, jako např. Česká asociace streetwork. A tak došlo podruhé k založení vysokoškolského vzdělávání a počtvrté k ustanovení profesního/profesních spolku/ů.

V letošním roce, tedy v roce 2018, bylo formulováno memorandum, jehož náplní je mimo jiné opět ochrana profese před historicky zopakovanou snahou ji do jisté míry nivelizovat. V textu tohoto, pro sociální práci důležitého, třetího memoranda se dočítáme: „… My, sociální pracovníci ČR, zástupci střešních organizací, organizací vzdělavatelů v sociální práci a další odborníci, … považujeme za nepřípustné snížení požadavků na kvalifikaci sociálního pracovníka, které by mělo za následek vyšší náklady státu na nápravu škod, které neprofesionálně vedené intervence způsobí. … jsme přesvědčeni, že je ve veřejném zájmu, aby praxe sociální práce byla nadále vykonávána na nejvyšší možné úrovni, a to kvalifikovanými sociálními pracovníky, v souladu s platnou legislativou. Nositelé výkonu praxe sociální práce – sociální pracovníci jsou diplomovaní a vysokoškolsky vzdělaní odpovědní odborníci, kteří se dále celoživotně vzdělávají. … vítáme obnovenou diskusi nad podobou profesního zákona a nabízíme tímto spolupráci při jeho tvorbě. Profesní zákon musí směřovat k autonomii profese sociální práce, zaručit kvalifikační předpoklady napříč všemi oblastmi sociální práce v ČR, a definovat garanta profesní etiky. … trváme na tom, že sociální práce je:

• vysoce specializovaná pomáhající činnost, jejímž cílem je zvyšovat nebo stabilizovat kvalitu života lidí, u kterých je tato kvalita ohrožena nebo omezena,
• vykonávána kvalifikovanými sociálními pracovníky, a jako taková přináší zlepšování situace ohrožených osob a přispívá k jejich optimálnímu fungování ve společnosti,
• je postavena na koncepci lidských práv a sociální spravedlnosti jako základních hodnotách,
• činnost, jež na všech úrovních směřuje k vyšší sociální soudržnosti, optimálnímu fungování společnosti a udržení zdravého společenského klimatu,
• ovlivňování společenského prostředí tak, aby neposilovalo nerovné podmínky.[3]“

Na základě výše uvedeného lze říci, že česká sociální práce za sto let geneze prošla etapami úspěšného rozvoje i etapami snah o její zrušení či pozměnění v souladu s cíli vládnoucích ideologií, aby znovu navázala na původní podobu a tu rozvíjela. Je to profese, kterou nakonec potřeboval každý režim, bez ohledu na to, co deklaroval v dobách snah o její likvidaci či její zneužití ve svůj vlastní prospěch, nebo argumenty, kterými nakonec vysvětloval její přetrvání a opětovný rozvoj. Za tu dobu ji lze hodnotit jako „pilnou a odolnou“ profesi, jejíž představitelé museli prokazovat vysokou míru znalostí i dovedností v oboru a schopnost účelně kooperovat s ostatními profesemi ve prospěch společnosti, aby mohli naplňovat její základní cíle, stejně tak jako značnou míru důvtipu a kreativity, aby profesi ochránili před snahou ji nivelizovat, ne-li „zlikvidovat“.

Co nám předaly předchozí generace sociálních pracovníků, víme a detaily objevujeme. Nyní záleží na každém z nás, co předáme svým následovníkům, a to nejen proto, že jsme tzv. na prahu další „stovky“.

Literatura

KODYMOVÁ, P. 2013. Historie české sociální práce v letech 1918–1948. Praha: Karolinum.

KODYMOVÁ, P. 2017. Spolek sociálních pracovníků a jeho cesta dějinami české sociální práce. Listy sociální práce, 5(12), 18–19.

Memorandum sociálních pracovníků k výročí 100 let sociální práce v ČR. 2018. Dostupné nahttp://www.asvsp.org/memorandum-socialnich-pracovniku-k-vyroci-100-let-socialni-prace-v-cr/

MORAVEC, E. 1943. O český zítřek. Praha: Orbis.

SKALKA, J. 1975. Za vytváření a realizaci jednotného systému komunistické výchovy. Pedagogika, 4, 387–391.

TRNKOVÁ, M. 1926. Poslání sociální pracovnice v Československé republice. Praha: Organizace absolventek Vyšší školy sociální péče.

VOSTŘEBALOVÁ, V., b. d. v. Sociální pracovnice za Protektorátu, rukopis.

Výroční zpráva Organizace sociálních pracovnic za rok 1947. Sociální pracovnice 1947.

Článek byl vydán v rámci projektu MPSV  – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.