Žadatelé, strpitelé a další příchozí: sociální práce s lidmi hledajícími ochranu v České republice

Sdružením pro integraci a migraci (dále jen „SIMI“) za 25 let existence prošlo již několik uprchlických vln, ostatně příchozí z válkou zmítané bývalé Jugoslávie dali impulz k zahájení činnosti organizace v roce 1992. Současná celoevropská uprchlická vlna je oproti těm předchozím výjimečná svým rozsahem, ale také podobami mediální, politické a veřejné reflexe. Přestože do České republiky neproudí žádné rekordní množství uprchlíků, téma u nás budí silně polarizované vášně. Pro pracovníka SIMI se bohužel stalo realitou, že nehájí pouze zájmy klientů, ale též sebe před nenávistnými útoky veřejnosti. Na druhou stranu je to právě veřejná solidarita, která usnadňuje řadě našich klientů zvládání obtížných začátků v České republice.

Spektrum migrantů, kteří přicházejí pro radu do naší organizace, je poměrně široké. Větší část z nich se k nám nedostala v pozici uprchlíků. V následující stati se však vzhledem k tematickému zaměření čísla věnuji specifikům sociální práce s lidmi, kteří do České republiky aktuálně přicházejí, aby zde našli bezpečný provizorní či trvalý domov. Čerstvě příchozí lidé hledající bezpečí se nachází ve zvláště zranitelné pozici, a to nejen z důvodu mnohdy nepředvídatelných výsledků pobytového řízení. Mnohé z nich provází traumatické zážitky ze země původu i z cesty samotné, navíc čelí nejistým sociálně-ekonomickým podmínkám.

Kdo je a kdo není uprchlík? Pojem uprchlík má svoji mezinárodně právní definici[1]. Zákon o azylu pak upravuje, kdo a za jakých okolností se stává žadatelem o mezinárodní ochranu v České republice, jaké jsou podmínky získání azylu nebo doplňkové ochrany[2]. Uprchlická realita, s níž se v rámci naší poradenské praxe setkáváme, je ale pestřejší než její legislativní úprava. Lidé, kteří opouštějí zemi původu z důvodu obav o vlastní bezpečnost, volí různé pobytové možnosti a zdaleka ne každý žádá o mezinárodní ochranu. Individuální strategie tak často nepasují do připravených pobytových škatulek, byť se jim nakonec musí přizpůsobit.

Kromě žádosti o mezinárodní ochranu je možno volit vízum strpění, které do určité míry plní podobnou funkci jako mezinárodní ochrana – stát strpí na svém území cizince, který se nemůže vrátit do země původu ze závažných, na vůli nezávislých důvodů[3]. V současné době pobývá na území České republiky řada lidí z východní Ukrajiny či Sýrie s tímto typem pobytového oprávnění. Důvodů pro volbu víza strpění namísto mezinárodní ochrany je celá řada. V některých případech hraje roli větší šance na jeho získání. „Strpitelé“ (lidé s vízem strpění) mají odlišná práva a povinnosti než „žadatelé“ (lidé v procesu řízení o mezinárodní ochraně). Setkáváme se s různými pobytovými kombinacemi v i rámci jedné rodiny (například otec se studijním pobytem, matka a dítě s vízem strpění). Některým lidem se podaří získat zaměstnání nebo rozjedou podnikání, a rovněž se nemusí vydat cestou žádosti o mezinárodní ochranu. Všechny tyto lidi s různými pobytovými situacemi spojuje obava z návratu do země původu, kde hrozí nebezpečí. Ministerstvo vnitra, stejně jako další státní a samosprávné orgány, však na migranty pohlíží vždy z hlediska přesně definovaného typu pobytu a individuální situace je brána v potaz jen ve výjimečných případech. Sociální pracovnice či pracovník tak musí spolu s klientem manévrovat mezi pobytovými škatulkami a hledat udržitelné řešení.

Týmová spolupráce je zásadním pilířem fungování naší poradny (poskytujeme sociální, právní a psychosociální poradenství). Vzhledem k výše nastíněné komplikovanosti pobytových situací klientů sociální pracovnice či pracovník úzce spolupracuje s právními poradci a poradkyněmi, protože možnosti získat sociální podporu, pracovat či využívat bezplatné jazykové kurzy odvisí od stavu pobytového řízení. Právní poradenství pomáhá klientům s pobytovými žádostmi a v následných fázích řízení o pobytu. Klienti také často využívají pomoci našeho psychosociálního poradce. Psychoterapeutická podpora je v řadě případů naprosto klíčová, protože lidé si přinášejí nezpracovaná traumata a počátek pobytu navíc často provází permanentní nejistota. Pro komunikaci s příchozími, tam, kde nestačí naše vlastní jazykové kompetence, využíváme služeb interkulturních pracovnic a pracovníků. Jde o školené odborníky, kteří perfektně zvládají dva a více jazyků (jejich mateřštinou je často jiný jazyk než čeština). Jsou schopni tlumočit při konzultacích, ale také pomáhat příchozím v komunikaci s různými institucemi, kam je doprovází. Sociální pracovnice nebo pracovník v rámci týmu SIMI se tedy potřebuje zorientovat jak v pobytových, tak psychologických aspektech situace příchozího, aby mu pomohl k vytvoření prvotního zázemí a posílil ho v samostatném zvládání života v nové zemi. Pomáhá získat přístup ke zdravotní péči, vzdělání, práci, sociálnímu zabezpečení a sociálním službám, poskytuje pomoc a podporu v jednání s různými subjekty. Nově příchozí, kteří hledají v České republice bezpečí, si s sebou přináší různé vybavení, co se týče znalostí, jazykových kompetencí, kontaktů a vazeb, finančních prostředků. Od toho se dále odvíjí potřebná míra podpory od naší organizace. Lidé, kteří přijíždějí s příslibem stabilního zaměstnání nebo zde již mají rodinu/známé, budou potřebovat většinou dílčí rady, jindy je nutno řešit situaci komplexně.

Pro usnadnění adaptace na nové prostředí je klíčová schopnost mu porozumět. Nabídka kurzů českého jazyka pro žadatele i strpitele je však poměrně omezená. Pouze lidé, kteří byli úspěšní v azylovém řízení, získávají nárok na jazykovou přípravu zdarma. Ostatní jsou odkázáni na komerční kurzy jazyka nebo na nabídku neziskových organizací. V SIMI pracujeme s dobrovolníky, kteří se s našimi klienty setkávají a jazyk je doučují, někdy pomáhají v socio-kulturní orientaci nebo s klienty tráví volný čas. Spolupráce s dobrovolníky je pro nás a naše klienty velice cenná. Sociální pracovnice SIMI ve spolupráci s právníkem a právničkou různé dobrovolnické skupiny také školí, aby jim zprostředkovaly základní orientaci v situaci nově příchozích.

Co se týče bydlení, člověk, který se v České republice rozhodl požádat o mezinárodní ochranu, může přečkat dobu, než obdrží rozhodnutí o (ne)udělení pobytu, v zařízení Správy uprchlických zařízení (SUZ). Část žadatelů volí pobyt v soukromí. V takové případě musí předložit souhlas majitele objektu určeného k bydlení a vyčkat na schválení. Ministerstvo vnitra je možno požádat o jednorázový příspěvek do výše 1,6 částky životního minima, který lze pobírat maximálně po dobu tří měsíců. Na rozdíl od žadatelů o mezinárodní ochranu si strpitelé od začátku musí poradit s bydlením sami, varianta pobytu v zařízeních SUZ se jim nenabízí. Dávky na bydlení jsou v prvním roce pobytu prakticky nedostupné. Na hmotnou nouzi pak nedosáhnou ani žadatelé, ani strpitelé. O dávky ze systému státní sociální podpory je možno žádat po 365 dnech legálního pobytu v ČR. Člověk je tedy odkázán na vlastní úspory, případně na solidaritu rodiny a známých. Ochota ubytovat příchozí je i přes vstřícné nabídky dobrovolníků nízká. Bez „adresy“ však není možno pobyt získat ani prodloužit. Jak je tedy patrné, vyřešit otázku bydlení je pro klienta nezbytně nutné, a zároveň v praxi také velmi obtížné.

Zaměstnání je pro žadatele možné po šesti měsících od zahájení řízení, do té doby je pro ně český pracovní trh uzavřen. Strpitel může pracovat ihned, obě skupiny však potřebují získat od Úřadu práce pracovní povolení. Problém je zejména v tom, že zaměstnavatelé nechtějí na povolení, které by mělo být vydáno Úřadem práce neprodleně (v praxi to bývá 30 i 60 dnů) čekat. Zároveň se bojí administrativní zátěže a kontrol. Limitujícím faktorem je též jazyk, protože schopnost dobře se domluvit je potřeba i u nekvalifikovaného zaměstnance, pokud zrovna nenarazí na kolegu schopného překladu. Z počátku je tedy pro migranty velmi obtížné zlepšit situaci vlastní prací.

I v oblasti zdravotní péče je situace komplikovaná. Lidé se statusem žadatele o mezinárodní ochranu po dobu řízení o této ochraně mají přístup do veřejného zdravotního pojištění a plátcem pojistného je stát, to samé teoreticky platí u strpitelů, kteří nemají prostředky k úhradě pojistného. V poradenské praxi však zejména u strpitelů řešíme časté problémy se zdravotními pojišťovnami, které klienty nechtějí přijmout kvůli chybějícím pokynům od ministerstva vnitra. Naši klienti se tak periodicky ocitají bez pojištění a možnosti využívat bezplatně zdravotních služeb, což může přinést zásadní komplikace.

Přístup ke vzdělání odvisí od konkrétní situace. Zatímco povinnou školní docházku musí v České republice absolvovat všechny dlouhodobě pobývající děti, a proto jsou do základních škol přijímány (byť ne vždy za vyhovujících podmínek) i bez znalosti jazyka a doložení vysvědčení z předchozích škol, nástavbové vzdělání bývá problematické. I když se studentovi podaří osvojit si český jazyk, aby mohl nastoupit na střední či vysokou školu, nebo třeba získá stipendium na program v jiném jazyce, dostává se do problémů kvůli neschopnosti doložit předchozí vzdělání – chybí potřebné dokumenty a razítka, které např. nelze ze země původu zaslat, mohly být zničeny a podobně. Získat uznání předchozího vzdělání v České republice je mnohdy nekonečný byrokratický boj, který kvůli chybějícím dokumentům a razítkům nelze vyhrát.

Problematický je i přístup k návazným sociálním službám. Sociální pracovnice a pracovníci SIMI spolupracují s řadou jiných služeb, do některých z nich však naši klienti nemohou být přijati. Omezení spočívá v zákonném výčtu možných uživatelů služby dle typu jejich pobytu (§ 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Omezeny jsou zejména možnosti využití pobytové služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením. Jindy bývá problémem jazyková bariéra a služba není z pochopitelných důvodů schopna přijmout klienta, se kterým si nerozumí. Takový problém zažíváme například u dlouhodobých pobytových služeb pro oběti domácího násilí, kdy klientky-migrantky nemohou být kvůli nedostatečné znalosti českého jazyka přijaty.

Vzhledem k výše nastíněnému omezenému manévrovacímu prostoru v rámci pobytové škatulky, která jasně vymezuje práva a povinnosti migranta ve vztahu k pracovnímu trhu, sociálnímu zabezpečení a dalším oblastem, je v počátcích pobytu klíčová zejména schopnost improvizace, a to jak na straně klienta, tak na straně jeho sociálního pracovníka. V momentě, kdy chybí nárok na systémovou pomoc, využíváme různých neformálních sítí, které se na pomoc uprchlíkům mobilizovaly (dobrovolná sdružení, církve a podobně). Pro sociální pracovnice a pracovníky SIMI je dále nezbytná schopnost týmové spolupráce jak v rámci organizace, tak s dalšími sociálními službami, úřady, dobrovolníky a podporovateli. Někdy, například při komunikaci s potenciálními zaměstnavateli nebo pronajímateli bytů, zapojujeme i vyjednávací schopnosti. Nutno říci, že v období, kdy značná část veřejnosti vnímá uprchlickou problematiku negativně, může být vyjednávání velmi obtížné. I přes řadu komplikací se velké části příchozích podaří náročné počátky úspěšně překlenout a začít v České republice nový život, a to v řadě případů i díky naší intervenci. Rádi pak již „bývalé“ klienty znovu potkáváme, třeba v rámci našich veřejných akcí.