Čtyři základní ctnosti v praxi sociální pracovnice ROZKOŠE bez RIZIKA

Píše se rok 1990 a v oblasti prostituce dochází v České republice značný rozvoj, otevírají se noční kluby a vzniká pouliční scéna, která je spojena s mnoha doprovodnými patologickými jevy (závislosti, kriminalitou, obchodem s lidmi atd.). V roce 1992 rovněž dochází ke vzniku organizace ROZKOŠ bez RIZIKA (dále R-R), která se primárně zaměřuje na prevenci HIV/AIDS. V průběhu let se ukazuje, že ženy poskytující placené sexuální služby potřebují nejen zdravotní, ale také sociální služby. V roce 2006 vzniká zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který R-R nabízí registrovat sociální službu terénního programu, odborného sociálního poradenství a práci s cílovou skupinou: osoby komerčně sexuálně zneužité, oběti obchodování s lidmi a osoby, které vedou rizikový způsob života nebo jsou tímto způsobem života ohroženy. Odborná i laická veřejnost spíše používá termín prostituce, který svým podtextem mluví o obětech násilí páchané na ženách, obětech ekonomické nouze nebo pachatelkách trestných činů. V průběhu let zjišťujeme, že v některých západních zemích se používá termín sexuální práce. Na ženy se pohlíží jako na podnikatelky či zaměstnankyně, a to se všemi právy i povinnostmi. „Odborníci se shodují v jednom. Jednání osob v sex byznyse by nemělo být nikdy trestné a nucení osob k poskytování sexuálních služeb by mělo být trestné vždy“ (Havelková a kol., 2014, s. 19).

K výkonu povolání sociálního pracovníka či pracovnice potřebujeme informace, znalosti, dovednosti, schopnosti, ale je důležitá také osobnost člověka. Dále pak přichází profesní a osobní zkušenosti, které do značné míry ovlivňují uvažování, metody a nástroje práce, postoje a hodnoty pracovníků či pracovnic v sociálních službách. Po celou dobu naší praxe se pravidelně vzděláváme. Usilujeme o to být kvalitním sociálním pracovníkem či pracovnicí – umět vést poradenský rozhovor, pracovat s konfliktem, krizí, traumatem, závislostí atd. Je toho mnoho a možná nelze všeho s jistotou dosáhnout. Něčemu se musíme nebo můžeme naučit. K něčemu musíme nebo můžeme dozrát. Usilujeme o to, být dobrým člověkem. Platón hovoří o čtyřech hlavních cnostech: moudrosti, statečnosti, spravedlnosti a umírněnosti. V podstatě ctnosti jsou všechny hodnoty, které lze připsat lidem a které mají nějaký sociálně pozitivní smysl, tzn. prospívají bližním, společnosti, působí ve směru zachování života, překonání obtíží, usnadnění komunikace, rozvíjejí duchovní život (Vodáková, 2017).