Slovo participace jsme tak, jak jej vnímáme dnes, tenkrát zřejmě ani neznali. Za myšlenkou zapojení žen bez domova do aktivit a vedení organizace Jako doma bylo jen mlhavé, ale urgentní přesvědčení, že bez „nich“ to přece nikdy nepůjde. Na tuhle víru jsme vsadili téměř všechno. A tak při letmém ohlédnutí u příležitosti desátých narozenin organizace Jako doma zahlédnu vskutku různorodé okamžiky. Momenty, kdy ženy bez domova početně dominují týmu organizace. Momenty, kdy, tak jako každý jiný vztah, i ten náš ztěžka drhne. Momenty, které bychom nejraději vzali zpátky. A nakonec i nesčetné chvíle, které dokazují, že participace, partnerství a rovnocenná účast jednoduše léčí. Rosteme společně. Třeba jiným tempem a různými směry, ale přece. Kam až se můžeme dostat? Kde leží hranice participace? A jak s tím vším souvisí biologie?
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
