Motivace klientů v resocializačním a preventivním programu

Resocializační a preventivní program Z kruhu ven je dlouhodobý individuální program pro mladistvé a mladé dospělé (15–30 let), kteří se dostali do konfliktu se zákonem nebo se vrací z výkonu trestu. Klient v programu spolupracuje s klíčovým pracovníkem, na společná individuální sezení je možné přizvat také klientovu rodinu či jinou jeho blízkou osobu. Spolupráce s klientem probíhá na třech úrovních, které se navzájem prolínají na základě potřeb a schopností klienta. Na nejhlubší terapeutické úrovni pracuje klient na získání náhledu a lepšího porozumění sobě samotnému, na úrovni dovednostní si trénuje dovednosti nevyhnutelné pro zvládání obtížných situací a na třetí edukační úrovni získává nové poznatky a informace v oblasti osobního prožívání, mezilidských vztahů, ale také v oblasti sociálně-právní.

Celkový rozsah programu je 40–50 h a maximální doba trvání 1,5 roku. Kromě individuálních sezení jsou součástí programu také edukační skupiny, kde jsou adresovány praktické záležitosti typu hledání zaměstnání, bydlení a fi­nanční gramotnost.

Hlavním cílem programu je snížení rizika opakování trestné činnosti mladistvých a mladých do­spělých, zlepšení jejich sociálního fungování a jejich šancí na zapojení do společnosti tak, aby dokázali žít víceméně spokojený život. Dlouhodobost individuálního programu nabízí mladým lidem příležitost a prostor k tomu, aby si mohli uvědomit negativní dů­sledky svého jednání a poučit se z něj, dokázali za něj převzít zodpovědnost, znali alternativní způsoby řešení své nepříznivé situace a mohli se tak stát jejími aktivními řešiteli. Toto vše by však nebylo možné bez porozumění příčinám jejich problematického chování, uvědomění možností změny k pozitivnímu a osvojení konkrétních postupů, jak této změny dosáhnout.

Cílová skupina

Cílovou skupinou programu jsou mladiství a mladí dospělí, kteří svým jednáním porušili zákon, tzn. již spáchali trestný čin či provinění nebo se pohybují na jeho hraně a reálně hrozí, že k takovému jednání směřují.

Mezi charakteristické obtíže těchto lidí patří nízká motivace cokoli měnit, problematické, rizikové či trestné chování a ohrožení sociálním vyloučením. Tyto problémy jsou zpravidla spojeny s potížemi v dalších oblastech jejich života, například:

  • ve vztahu ke škole / práci (nedokončení vzdělání / nezaměstnatelnost, nízké nebo vůbec žádné pracovní zkušenosti, konflikty s autoritami),
  • ve vztahu s vrstevníky (problematické sebehodnocení, šikana / extremismus, experimentování s drogami, tlak skupiny na postoje a chování jedince),
  • v budování / udržování vztahů s blízkými (s rodiči, sourozenci, plnění vývojových potřeb, vytvá­ření modelových rolí),
  • ve vztahu k dalším institucím a komunitě, kde bydlí (neplnění domluvených požadavků, vznik dalších sociálně-právních problémů ‒ dluhy, exekuce, ztráta bydlení, apod.),
  • na psychické úrovni (potíže spojené s ranými traumaty nebo deprivací, potíže se soustředěním, afektivní regulací, nebo osobnostně patologické dispozice, problematické sebepojetí, sní­žená sebedůvěra) – podle kanadské studie z roku 2008 splňuje až 82 % mladistvých pachatelů diagnostická kritéria alespoň pro jednu psychiatrickou nebo neuropsychologickou poruchu (nejčastěji ADHD, ale také další, včetně organických poruch; Day et al., 2008, shrnuto v Ma­crae et al., 2016).

Motivace klientů – od „musím“ ke „chci“

Pokud bychom pro terapii hledali nemotivované klienty par excellence, hledejme určitě na poli resocializačních a probačních programů. Vytvořit podmínky pro to, aby klienti těchto programů chtěli sami něco změnit, je pro pracovníky největší výzvou. Přeladění postoje z „musím, protože to někdo nařídil“ na „chci, protože se pak mám lépe“ je klíčovou dovedností celého procesu terapie těch, kteří se ocitli za hranou zákona.

Naprostá většina klientů vstupovala do programu na základě vnějšího podnětu, ať už šlo o soudní nařízení, přípravu výhodnější pozice před soudním jednáním, nebo jinou dohodu s pracovníky Probační a mediační služby nebo kurátory OSPOD. V některých případech byly oním hybatelem blízké osoby klienta.        

Klienti obvykle vnímali program jako povinnost, neměli vesměs představu, v čem by jim mohl být přínosný pro jejich zvládání života, v některých případech pak očekávali něco nepříjemného ve smyslu pokračování nárokového a sankčního přístupu institucí, se kterým se doposud setkali. Negativní motivace založená na zákonné povinnosti a případné hrozbě sankce hrála bezesporu vý­znamnou roli pro „naskočení“ do programu a případně jeho dokončení. V širší perspektivě tak plnila negativní motivace důležitou pozitivní funkci a umožnila mnohým klientům nastoupit cestu změny. Sama o sobě však nebyla dostačující.

Nezbytným faktorem pro nastoupení cesty z kruhu ven pak byl osobní přístup terapeutů, kteří pro klienty vytvářeli podmínky tak, aby sami klienti pochopili, že účast v programu jim může pomoct skutečně něco v jejich životě změnit. A to tak, aby se znovu a znovu neocitali v bludném kruhu opakovaných problémů, jejichž vyústěním je strádání jich samotných a jejich blízkých, případně tvrdý trest ze strany státu.

Jednou z klíčových podmínek účinné změny v jejich životech proto bylo postupné získávání důvěry v terapeuty, dále v program samotný (tj. nástroje a postupy, které terapeuti využívali) a v neposlední řadě v sebe samotné (tj. že dokážou ve spolupráci s terapeuty a s využitím nástrojů terapie zlepšit kvalitu svého života). Budování důvěry v terapeuty bylo založeno na akceptaci klienta ze strany terapeuta ve smyslu jeho „neodsouzení“ a empatickému porozumění jeho osobnímu příběhu. Po celou dobu terapie bylo tudíž klíčové splnit ze strany terapeutů základní podmínku autenticity, opravdovosti a kongruence.

Práce s touto cílovou skupinou klientů však přináší další důležitou podmínku – schopnost udržení hranic a pravidel, které přispívají k důležité skutečnosti přijetí zodpovědnosti klientů za svůj život včetně spáchaných přečinů. Klienti tak často poprvé zažívali skutečnost přijetí a respektu ze strany někoho cizího, zejména pak v situaci, kdy měli za sebou opačnou zkušenost z prostředí státních institucí a někteří i z výkonu trestu. Na druhou stranu museli respektovat přísná pravidla programu, která jasně vymezovala mantinely, které však nebyly nástrojem perzekuce či trestu, nýbrž nástrojem podpory pro jednodušší zvládnutí programu.

Skrze tento přístup vyvažující přijetí a hranice (který vlastně do jisté míry simuluje výchovný přístup) objevovali někteří klienti nový svět interpersonální dynamiky, který nezakusili ani v prostředí jejich rodiny. Zejména pak v situaci, kdy mohutná většina klientů pocházela z neúplných rodin, ve kterých jejich otec úplně chyběl nebo neplnil svou roli. V případech, kdy se podařilo do spolupráce zapojit rodiče či jiné rodinné příslušníky, mohlo dojít v rámci rodinně terapeutických intervencí k dodatečné nápravě. V situaci, kdy to možné nebylo, pak někdy plnil přenosově figuru otce terapeut.

Při splnění výše uvedených podmínek byli někteří klienti připraveni důvěřovat terapeutům, terapii i sami sobě a uvažovat o změně chování, myšlení či prožívání tak, aby se dostali „z kruhu ven“. Nicméně pouze část klientů byla schopna čerpat potenciál změny, kterou program nabízel. Pro některé byl pouze nástrojem splnění trestu, někteří program ani nedokončili. Dokonce i část z klientů, kteří získali důvěru a do jisté míry i náhled, nebyli schopni přehodit výhybku zcela a oscilovali mezi starými a novými kolejemi. Na základě zkušenosti z práce s klienty v programu si proto dovolíme nabídnout základní (a tedy zjednodušující) typologii, kterou prolneme příklady klien­tů a také doplníme o specifický přístup a metody, které se při práci s danými klienty osvědčily:

  • Klienti, na cestě z kruhu – ti, kteří už „narazili“ ‒ většinou tím, že byli „přistiženi“ a potrestáni (nikoli nutně soudem, ale třeba také nedůvěrou blízkých). Tito klienti v přeneseném slova smyslu také již „narazili“ na jiný způsob, kterým mohou ve společnosti být a fungovat. V jejich případě jsme se v programu zaměřovali na upevňování zdrojů k tomu, aby se na nové cestě udržovali i v těžkých okamžicích, aby mohli co nejvíce využít svůj potenciál a žít spokojeně bez výraznějších konfliktů se zákonem/společností. Velkou část práce ale tito mladí už mají za sebou, protože jsou rozhodnuti změnit svou situaci.

Ze závěrečného rozhovoru s Lumírem (25 let):

„To, že jsem se naučil se nepouštět do konfliktů, je hodně důležitý. Nikomu se nechce sedět ve vězení. Tím, že jsem tahle sezení měl a přemýšlím jinak, tak se úplně všechno změnilo ‒ všech­no je jednodušší. Chci po čase založit rodinu a nebýt těchhle sezení, zase by to bylo jiné nějakou dobu a možná bych neměl tenhle nadhled. Založit rodinu a pobít se zas kvůli ně­jaké blbosti a jít si někam sednout, to by teda nebylo dobré. (…) Už se nenechám nějakejma blbejma kecama vyprovokovat. Radši se otočím a jdu pryč. Je to jednodušší, než se tam 20 minut bít. Říct mu svoje, a když to nepomůže, tak jít.“

Klient Lumír je příkladem klienta, který již v čase vstupu do programu disponoval poměrně silnou motivací ke změně, nakolik byl jednoznačně rozhodnut vyhnout se vězení. Měl stabilní práci, vztahové zázemí a koníček, kterým vyplňoval svůj volný čas. Ve spolupráci s ním fungoval velmi dobře partnerský přístup, uznání a ocenění jeho odhodlání a přijetí, které byly v jeho případě ve velkém kontrastu s přístupem justice. Klient získal ve spolupráci nadhled a naučil se mechanismům zvládání vzteku a agrese.

Klienti z této skupiny hodnotili jako užitečný hlavně dobrý vztah s terapeutem a pak konkrétní techniky a dovednosti, které jim pomohly zvládnout předtím náročné situace.

„Když jsem odcházel, měl jsem lepší pocit a další den mi bylo líp. Dodalo mi to sílu – hlavně ten přátelský přístup a různý cvičení – třeba zakotvení a nádech a výdech.“ (Luboš, 25 let)

„Nebo jsem měl vypsat na papírek, kdo jsem, co jsem, a z toho pak vlastně vyplývaly různý věci. A to jsem si pak začal taky uvědomovat hodně věcí.“ (Petr, 17 let)

  • Klienti, kteří se z kruhu mírně vychýlili a tuší jiné možnosti, ale nemají dostatečné zdroje (např. podporu okolí) nebo dovednosti k tomu, aby udělali další krok. Kruh je snadno strhne zpět, proto je většinou důležitá i vnější a negativní motivace, aby v programu vydrželi a dokázali alternativní životní narativ a sebepojetí rozvíjet. Po rozvinutí vnitřní motivace a dosažení větší stability pokra­čuje spolupráce podobně jako u předchozího typu.

Linda (21 let) se dostala do programu po návratu z výkonu trestu, kde byla kvůli majetko­vé trestné činnosti, v minulosti se potýkala se závislostí, prošla dětským domovem. Brzy v průběhu programu se jí podařilo najít práci a zdravý kolektiv lidí kolem sebe, kvůli změ­nám v práci způsobeným koronavirem a turbulencemi v partnerských vztazích se nicméně nepodařilo tento stav udržet. Linda popisuje, že se měla možná až moc dobře – že to byl takový rozdíl, že to neustála. Vrátila se mezi problematické známé, kteří mají blízko k dro­gám, a ztratila své příjmy. Půl roku po skončení programu popisuje, že díky programu lépe pochopila matku, která trpí duševním onemocněním (není to proti ní) – zároveň ale vztah nebylo možné měnit. Že si v průběhu programu uvědomila, že ne všechno je její chyba. Se svou situací není spokojená, ale stojí o změnu a chce znovu navázat spolupráci s terapeu­tem a posouvat se dál – je tomu blíž, protože už se jí to jednou podařilo.

Z rozhovoru 6 měsíců po ukončení účasti: „Ze začátku, když mi řekli s probačním dohledem, že mám chodit na ty terapie, tak jsem byla úplně otrávená – mám tolik povinností a ještě nějaký zas*aný program. Ale nakonec to bylo to nejlepší, co se mi stalo – byla jsem úplně ráda. Byla to taková chvilka, hodinka v týdnu, co byla fakt super a vždycky jsem se těšila.“

Linda reprezentuje klienty programu, kteří se pohybovali na pomezí nového životního příběhu a zároveň také střídavě zapadávali do starých vzorců, které jim znesnadňovaly cestu za cílem „normálního života“, jak mu nejčastěji říkali. Tuto skupinu klientů charakterizuje také nízká důvěra v začátcích spolupráce, obvykle očekávali přílišné sdílení informací s probační službou nebo kurátory, direktivní a kárající přístup, se kterým měli zkušenost z jiných institucí. Ve spolupráci s těmito klienty bylo velmi důležité navázat fungující terapeutický vztah založený na vzájemné důvěře, vyjasnit podmínky sdílení informací s dalšími institucemi (soudy, probační služba). Nedílnou součástí spolupráce s tímto typem klientů bylo posilování jejich fungování v rámci nastavených hranic. Klienti se díky tomu učili dodržovat nastavená pravidla a posilovali svou zodpovědnost. U mnohých z těchto klientů však byla indikována větší zátěž z dětství a dospívání a potřebovali v terapii pokračovat i po naplnění stanoveného počtu hodin v programu.

„Co bylo těžký? Když se mi třeba nechtělo nebo jsem nechodil do školy, tak se mi sem úplně ne­chtělo. Protože pan terapeut je dobrej, ale na druhou stranu je někdy takovej ráznej, že do školy musím nebo tak. Ale myslím, že je to dobrý, že mě fakt upevňoval v tom, že jsem něco začal, tak ať pokračuju. Na mě by to asi ani neplatilo, když by říkal, že všechno je dobrý a podobně.“ (Adam, 17 let)

Další důležitou součástí spolupráce bylo formulování a zvědomování hodnot, rovněž pak hledání cest, kterými by se klienti chtěli v životě ubírat.

„Pomohla třeba technika s kartama si to ujasnit – co bych v životě chtěl a co proto musím udě­lat.“ (Karel, 25 let)

„Byly mi položený otázky, které bych si já sám nepoložil, a donutilo by mě to k odpovědi, kterou bych v hlavě hledal strašně dlouho bez té otázky. Mohl jsem se tady otevřít, nedusit to v sobě, pobavit se s někým jiným, kdo na to měl vlastně nestrannej náhled.“ (Kryštof, 17 let)

V několika případech těchto klientů byla do spolupráce zapojena rodina, a to s cílem mobilizovat zdroje v prostředí klienta a podpořit funkční vztahy, které můžou postupně „získat navrch“ nad těmi, které klienta vedou zpátky do rizikového prostředí.

 „Myslím, že je to hlavně díky tomu programu. Terapeut některé věci asi vysvětlil i rodičům a mě pomohl jim to vysvětlit.“ (Michaela, 15 let)

V případě této skupiny klientů často ke zlepšení přispěl přesun zájmu a trávení času do bezpečnějšího prostředí (stálá práce, nástup na střední školu).

  • Klienti plně uvnitř kruhu – ti, kterým „problematický“ životní styl dává něco, co by jinak mohli získat jen velice obtížně. Často je velice silně propojený s jejich sebepojetím a prostředím – ať už vrstevnickým nebo rodinným, přičemž neznají alternativu. Mohou také vynakládat množství energie na to, aby popřeli důsledky svých činů. U některých je omezený náhled na škodlivost jejich chování spojený s extrémně nízkou schopností zaujmout perspektivu druhých nebo prožívat vlast­ní strach, nezřídka na bázi osobnostní patologie. Zde je na počátku potřeba dobře deklarovaná negativní motivace – získání základní důvěry obnáší delší čas. Zcela regulérní motivací v první fázi je vyhnout se problémům, přičemž cílem není odstranit takové chování, ale často ve smyslu harm reduction docílit menší škodlivosti, případně nabídnout možnosti, kterých může využít později (i o mnoho let později).

Anna (19 let) přišla do programu kvůli napadení veřejného činitele. Zmítala se v začaro­vaném kruhu prostituce, dluhů a užívání drog, k tomu neměla podporu ze svého okolí a měla velice komplikovaný vztah s matkou. Z počátku byla velmi nedůvěřivá, pouze velmi postupně se jí dařilo otevírat důležitá témata a dosahovat dílčích změn, ty byly ovšem bez dostatečných zdrojů a kvůli silné závislosti neudržitelné a klientka byla vždy nucena vrátit se ke starým vzorcům. Také díky programu se jí podařilo dokončit obecně prospěšné práce a nalézt pravidelnou práci, dále za celou dobu také nedošlo k výbuchu agrese, které byly do té doby časté. Zda se jedná o dlouhodobější posun, se ovšem nepodařilo zjistit, neboť klientka nebyla dostižitelná k rozhovoru po půl roce.

V případě klientů, kteří se pořád pohybují „v začarovaném kruhu“, bylo důležité hlavně navázání dobrého kontaktu a postupná práce na posilování důvěry. Součástí toho bylo opakované vyjasňování pozice pracovníků programu v systému justice, s kterou přicházeli do kontaktu. Klienti v této skupině často nevěřili v možnost změny a otázky terapeutů na žádaný výsledek spolupráce zodpovídali obvykle tak, že „to chtějí mít za sebou“. Bylo proto klíčové najít společný jazyk, který akceptoval jejich vidění světa a zároveň odpovídal také širší společenské zakázce, kterou je zamezení recidivě. Není to tak, že by klienti z této skupiny byli v programu zpravidla neúspěšní, mnohým z nich se povedlo splnit podmínky programu a absolvovat daný počet hodin. Častým předmětem spolupráce u těchto klientů byla stabilizace jejich životní situace po sociálně-právní stránce. Oceňovali edukaci v oblasti finanční gramotnosti a hledání práce.

„Na skupinách bylo skoro všechno užitečný, hodí se to do života. Nejvíc mě zaujaly ty dluhy.“ (Miloš, 15 let)

Můžeme se domnívat, že řešení existenciálních problémů spojených s bydlením, zdravím a financemi bylo podmínkou pro to, aby se klienti mohli víc soustředit na hledání řešení pro svou budoucnost.

Závěr

Předkládaný článek přináší jednoduchou typologii klientů zapojených do resocializačního programu pro mladistvé a mladé dospělé na základě různé míry a typu motivace. Z hlediska úspěšného ukončení programu je zřetelně vidět, že u klientů, kteří vstoupili do programu na základě vnější motivace, byla významně vyšší šance, že program dokončí. Přibližně třetině ze všech klientů byla účast nařízena soudem nebo státním zástupcem a tito klienti byli častěji schopni program dokončit. Vnější (negativní) motivace tedy významně přispěla k úspěšnému zvládnutí formálních požadavků programu, tím ke splnění nařízeného trestu a odklonění dalších sankcí včetně výkonu trestu odnětí svobody. Nezaručuje tím však ještě splnění hlavní společenské zakázky, kterou je neopakování trestné činnosti. Její stěžejní přínos spočívá v možnosti nastoupit v rámci resocializačního programu proces změny v osobním životě klienta, která vede k omezení nebo dokonce ukončení problematického chování mimo zákonem stanovené hranice. K naplnění tohoto cíle je však mnohem důležitější vnitřní motivace klienta, která znamená náhled na problematické chování včetně přijetí zodpovědnosti za ně. Tato skutečnost pak teprve otevírá možnosti žádané změny ke kvalitnějšímu životu bez páchání další trestné činnosti. Tato dlouhodobá a trvalá změna dále motivuje klienty k hledání a následování vlastní delikvencí a recidivou nezatížené cesty životem.

Anna Krchňavá,
vedoucí Centra prevence a resocializace, Ratolest Brno

Zdeněk Trávníček,
koordinátor a terapeut resocializačního programu Z kruhu ven, Ratolest Brno

 Jiří Renza,
metodik evaluace programů Centra prevence a resocializace, Ratolest Brno

Použitá literatura a zdroje

MacRae, Leslie & Bertrand, Lorne & Paetsch, Joanne & Hornick, Joseph. (2011). Relating risk and pro­tective factors to youth reoffending: a two-year follow-up. International Journal of Child, Youth and Family Studies. 2. 172. 10. 18357/ijcyfs22.120117705.        

Metodik evaluace Centra prevence a resocializace Ratolest Brno, z.s.