„Co děláš?”
„Pracuji s Romy a pomáhám jim už devátým rokem”, tak může znít odpověď na otázku ohledně mé práce. Občas je těžké přímo takto odpovědět, protože majorita je stále nastavena v rovině předsudků a negativního vnímání tohoto etnika. Problém s obhajobou své vlastní práce u veřejnosti nemám jen já, ale potýkají se s ním i pracovníci a pracovnice, kteří se věnují „nepopulárním” cílovým skupinám obecně. Pomáhat někomu, kdo je veřejností považován za nepřizpůsobivou část obyvatelstva, je něco zcela jiného než pomáhat seniorům, lidem s handicapem nebo ohroženým dětem. Navíc vyvstává také otázka, jak se dá prokázat dopad, a tedy i potřebnost služeb, které se zaměřují na prevenci.
Vysvětlovat, ukazovat, prožít
Vysvětlit sousedce, strejdovi nebo kamarádům u piva, že v práci člověk pomáhá lidem, kteří užívají návykové látky, žijí na ulici nebo se živí prostitucí, vážně není jednoduché. Záleží na schopnostech obou stran. U jedné strany je to schopnost naslouchat a u druhé vysvětlit a obhájit, proč dělám to, co dělám. Přiznávám, že raději začínám odpověď na úvodní otázku slovy: „Pracuji s dětmi…”, protože druhá strana je pak víc nakloněna naslouchat. Pokud je to možné, tak se vždy pokouším nejen vysvětlit, jak a s kým pracuji, ale také ukázat, jak realita našich klientů či klientek funguje a jaké jsou příčiny vnímané patologie. Pokud totiž popíši, v jakých otřesných podmínkách vyrůstají děti například na ubytovně, kolik tam stojí nocleh, diskriminující postoj trhu s bydlením a vysvětlím princip fungování obchodu s chudobou, může dojít k pochopení náročné situace, ve které se klienti a klientky nacházejí. A pochopení často vede k empatii. Neříkám, že dokáži advokacií své práce změnit hodnotové postoje svého okolí, ale minimálně dochází k pochopení a větší toleranci nebo přijetí cílové skupiny. Pokud je možné prožít situace klientů a klientek, je efekt a jeho dopad ještě silnější. Prožít, byť jen zprostředkovaně, například vizualizací nebo počítačovou či jinou hrou.
Kampaň
Přemýšleli jsme dlouho, jak na to. Zkoušeli jsme modelové situace, vytvořili „persony” po vzoru marketerů a došli jsme k tomu, že z hlediska veřejnosti je naše cílová skupina „neprodejná”. Proto jsme se rozhodli zacílit vnímání veřejnosti na jev, se kterým se potýká a který musí neustále překonávat. V našem případě se jedná o diskriminaci. Diskriminaci a nerovné podmínky na trhu práce, dostupnosti bydlení nebo vzdělávání. V minulosti jsme prezentovali naši činnost odborné veřejnosti například při prezentacích pro školy nebo kolegy či kolegyně z jiných oborů, ale nyní jsme se rozhodli cílit i na veřejnost. Vymysleli jsme tedy několik hesel, doplnili je o vysvětlující slogany a graficky je zpracovali do samolepek. Vytvořili jsme samolepky, které ukazují, jaké úskalí a problémy považujeme za důležité. Chceme zkrátka na určité věci upozorňovat, protože až poté, co je problém pojmenován a zveřejněn, se dá pracovat na jeho řešení. Když se ukázalo, že samolepky mají úspěch a fungují, začali jsme přemýšlet, jak zprostředkovat veřejnosti zážitek. Uvažovali jsme o podobné zážitkové akci, jako je „Bezdomovcem z vlastní vůle” a přemýšleli o zážitkových nocleženkách do ubytoven. To jsme ale nakonec zavrhli, s ohledem na soukromí. Nechceme pořádat prohlídky ubytoven, ale zprostředkovat zážitek problému. A protože náš pocit z prostředí na ubytovnách je jedním slovem stísňující, napadlo nás vytvořit takový malý modelový pokoj jinde.
Pokoj na ubytovně
V létě roku 2021 jsme byli pozváni k účasti na plzeňském festivalu Na ulici, kde byl v parku vytvořen prostor i pro prezentaci neziskových organizací. Namísto obvyklého pultíku s letáčky jsme však za Ponton dorazili se stanem o rozměrech 4×4 metry, autentickým nábytkem a obvyklým vybavením pokoje na ubytovně. Nechyběl šatník, hračky, balíček z potravinové banky, popelník, limonáda a káva nebo televize.
Kolemjdoucí jsme jasně zaujali také velkou cedulí s nápisem: „K PRONÁJMU – 20 m čtverečních za POUHÝCH 20 000 Kč měsíčně.”
Měli jsme úspěch. Lidé se u nás zastavovali posedět a popovídat si s pracovníky a pracovnicemi. Reakce byly různé, ale dopad zážitku byl nesporný. Téměř všichni byli naprosto konsternováni cenou. Zároveň jsme měli připravenou hru s nábytkem pro panenky, při které měli návštěvníci za úkol vybavit pokoj v krabici tak, aby v něm mohla žít pětičlenná rodina.
Vzhledem k tomu, že měřítko „pokoje” a nábytku bylo velmi reálné, nebylo možné do něj umístit více než pár postelí, lednici a malý stůl. Vznikla tak otázka, kam dát sprchu, WC nebo sporák. V takovou chvíli jsme do hry vstoupili my a vysvětlili, že na ubytovně je koupelna, WC a kuchyně společná pro všechny. Wi-Fi a pračka jsou za poplatek navíc připočítávány k nájemnému. Najednou návštěvníci začali více přemýšlet a klást otázky typu: „Kde na to chudí berou peníze?”, „Proč nejdou bydlet do normálního bytu?” nebo „Jak to, že je možné takhle vydělávat na chudobě?” V těchto situacích pak vysvětlujeme, že často tento přehnaný zisk majitelů ubytoven je dotován skrze doplatek na bydlení, neboť do běžného nájmu je nikdo nepřijme z důvodu etnicity, na což navazují diskuze o tématu obchodování s chudobou či generačního reprodukování života na ubytovně.
Nadšení a vyhoření
Skrze diskuzi a přemýšlení dochází k lepšímu porozumění a pochopení situace klientů a klientek. Veřejnost je pak více nakloněna k empatii, nebo alespoň mírní své rozhořčení v rámci této problematiky.
Naše dobrá praxe a doporučení při advokacii „nepopulární” cílové skupiny tedy zní: Neprezentujte přímo cílovou skupinu, ale problém, se kterým se potýká (ve smyslu „pracuji s dětmi, které to mají v životě opravdu těžké”, namísto předem stigmatizujícího „pracuji s romskými dětmi”) a přimějte veřejnost k pochopení skrze poznání.
Závěrem bych také dodal, že úspěch závisí i na osobnosti obhájce, protože nadšení a víra ve smysl sociální práce je logicky lepší výbava, než jakou má pracovník na hranici vyhoření nebo za ní.
Michal Beneš,
koordinátor sociální služby NZDM Pixla,
organizace PONTON, z.s.
