Recenze knihy: Marie Vágnerová. Současná psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2014.
Psychopatologie jakožto jedna ze základních disciplín psychologie zabývající se studiem duševních poruch, psychické tísně či abnormálního a maladaptivního chování, se v současném odborném diskurzu těší nemalé pozornosti. Svědčí o tom i narůstající knižní produkce z této oblasti. Co však zůstává neměnné je, že takto koncipovaným publikacím tuzemské provenience už více jak dvě dekády dominující knihy z pera autority naší psychologické vědy – prof. Marie Vágnerové. Dokladuje to mimo jiné kniha Psychopatologie pro pomáhající profese, která se od roku 2004, kdy pod hlavičkou nakladatelství Portál vyšlo její první vydání, dočkala hned dvou aktualizovaných verzí (2008; 2012). Na tuto čtenářsky úspěšnou publikaci autorka po deseti letech navazuje recenzovaným počinem Současná psychopatologie pro pomáhající profese, jež si klade za cíl rozvinout, doplnit a aktualizovat původní dílo, a to s ohledem na současný stav oboru.
Těmto deklarovaným intencím odpovídá jak stavba knihy, jež je vnitřně diferencována do čtyř tematických celků, tak i šíře diskutovaných témat ukotvených v 35 tematicky nosných kapitolách pokrývajících 815 stran textu. Již tyto základní parametry monografie dávají tušit, že čtenář má co dočinění s komplexním dílem, které i navzdory aktuálnímu rozmachu odborných publikací v oblasti psychopatologie jen stěží hledá konkurenci.
Podíváme-li se na obsah recenzovaného počinu detailněji, první část knihy nazvaná Základní okruhy obecné psychopatologie se prostřednictvím čtyř podkapitol vtěsnaných na 44 stranách textu zaměřuje na vymezení normy, mechanismů vývoje psychických odchylek a poruch i stručný přehled poruch psychických funkcí. Tento obecněji koncipovaný vstup do tématu, v rámci nějž oceňuji zejména rozpracování vlivu dědičnosti na vývoj psychických odchylek a poruch (str. 25–37) či copingu jako mechanismu zvládání zátěžových situací (str. 45–46), se jeví jako logický a správný, neboť vytváří dobré východisko pro zbývající tři specifičtěji zaměřené části monografie.
První z nich – Psychologická problematika nemocných a zdravotně postižených – nabízí skrze sedm dílčích podkapitol, z nichž první dvě jsou věnovány osobám s nemocí, resp. chronickým somatickým onemocněním, a zbylých pět pak vybraným skupinám osob se zdravotním (smyslovým, tělesným postižením a jedincům s narušenou komunikační schopností), zdařilý náhled na toto aktuální, avšak v českém prostředí spíše opomíjené subtéma. V tomto ohledu je proto třeba ocenit snahu autorky o holistickou analýzu daného fenoménu prezentovanou na 188 stranách textu. Přesto, že je tato část monografie silně informačně nasycena, díky srozumitelnému a erudovanému výkladu se čtenáři daří v jednotlivých kapitolách dobře orientovat, což lze bezesporu přičíst i bohatému doprovodnému obrázkovému materiálu či připojeným rozšiřujícím informacím a kazuistikám. Oproti předcházejícím vydáním je třeba kvitovat i větší důraz na sociální aspekty nemoci (např. str. 59–78) a zdravotního postižení (str. 195, 214 aj.), což lze vzhledem k aktuálně dominující Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví (viz WHO, 2001) považovat za nanejvýš potřebné a důležité. Na druhou stranu je na škodu, že takto nastolený úhel pohledu nebyl důkladněji dodržen i v některých jiných dílčích subkapitolách (např. 5.5 a 5.6), čímž by došlo k vyvážení, resp. adekvátnímu doplnění dominujícího medicínsko-psychologického hlediska. Drobnou výtku lze v neposlední řadě směřovat k tomu, že v jinak velmi zdařilé 7. až 11. kapitole není ani po provedených revizích důsledněji dodržován tzv. people first language (např. ‚sluchově postižení‘, ‚pohybově postižené dítě‘) a aktuálně užívaná terminologie (např. ‚trpí‘ či ‚zdraví lidé‘).
Další tematický celek, tvořící pomyslnou třetí část knihy, se zaměřuje na duševní a behaviorální choroby. Jelikož by nebylo v rozsahových možnostech monografie postihnout všechny choroby spadající do této kategorie, oceňuji, že autorka ve dvanácti kapitolách rozpracovává ty, s nimiž se pracovníci pomáhajících profesí, sociální pracovníci, ale i speciální či sociální pedagogové mohou setkat při výkonu své profese. Jakkoliv všechny předložené kapitoly představují vyváženou a informačně hutnou sondu do nastolených subtémat, za obzvláště zdařilé považuji pojednání o mentálním postižení, zejména pak jeho zevrubnou psychologickou charakteristikou (str. 276–284) a reflexi otázky partnerství a rodičovství těchto osob (str. 298–300). Stejně tak kladně hodnotím detailní explanaci suicidálního syndromu a nově zakomponovanou stať o sebepoškozování, neboť se jedná o aktuální otázky s potenciálním přesahem do praxe sociální práce.
Knihu uzavírá čtvrtá část nazvaná Psychologická problematika odlišného životního stylu a sociální patologie, rámovaná dvanácti relevantně informačně nasycenými kapitolami. Autorka se na bezmála třech stech stranách zaměřuje na vybrané cílové skupiny ohrožené násilím, užíváním návykových látek, ztrátou zaměstnání anebo domova generující zvýšené riziko jejich sociální exkluze. Oceňuji, že se tato část knihy nezaměřuje pouze na dospělé osoby, ale reflektuje i témata dotýkající se dětské populace (viz např. podkap. 26.1 či podkap. 33), čímž otevírá aktuální, avšak mnohdy tabuizovaná společenská témata. I vzhledem k uvedenému lze předpokládat, že si tato část hodnocené knihy najde bohatou čtenářskou základnu zejména mezi studenty, pracovníky a akademiky z oblasti sociální práce.
Jak lze tedy knihu zhodnotit jako celek? Jakkoliv by čtenář mohl snadno podlehnout dojmu, že kniha po několika revizích a aktualizacích už nemůže nabídnout mnoho nového, opak je pravdou. V kapitolách lze totiž nalézt řadu inovací a rozšiřujících pasáží. Čtenářům, jimž se do rukou dostala i předešlá vydání tohoto titulu, jistě neuniklo, že v recenzovaném díle se mimo jiné nově objevují pojednání o genetickém přenosu dispozic k rozvoji psychických obtíží, informační toky o psychosomatických onemocněních či zcela nová kapitola věnovaná tématu sebepoškozování. Ve světle výše nastíněných superlativ je rovněž nutno kriticky reflektovat, že kniha má několik drobných rezerv, jež se dotýkají zejména práce s odbornou literaturou (volné citace, chudší práce s aktuální zahraniční literaturou) a vzhledem k převažujícím terminologickým trendům na bázi sociálního modelu postižení i místy méně obratné práce se současnou terminologií.
Přes tyto „drobné vady na kráse” nadále platí, že autorka erudovaným, přesto však čtivým způsobem propojuje teorii s praxí, stejně jako se snaží nabídnout čtenářům integrující pohled na vybraná subtémata. Protože drží pisatelka takto nastolenou linii textu napříč celou monografií, hodnocené dílo má značný potenciál zasáhnout širší spektrum čtenářů, a to nejen z řad odborné (sociální pracovníci, speciální pedagogové, psychologové, sociální pedagogové), ale i laické veřejnosti (osoby s postižením a jejich rodinní příslušníci, studenti pomáhajících profesí atd.). V kontextu celkového vyznění monografie lze tedy závěrem konstatovat, že recenzovaný počin by neměl scházet v knihovně žádného sociálního pracovníka.
Magdalena Hanková,
Centrum výzkumu FHS, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
Použitá literatura a zdroje
VÁGNEROVÁ, M. 2008. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 4., rozš. a přeprac. Praha: Portál.
VÁGNEROVÁ, M. 2012. Psychopatologie pro pomáhající profese. Vyd. 5. Praha: Portál.
WHO (WORLD HEALTH ORGANIZATION). 2001. International classification of functioning, disability and health: ICF short version. Geneva: WHO Library Cataloguing-in-Publication Data.
