Úvod
Využití socioterapie při poskytování sociálních služeb sociálními pracovníky je doposud málo diskutované téma. Respektive význam, který socioterapie má, není dostatečně akcentován. Autoři zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále zákona č. 108), zasadili tuto kompetenci do legislativních pravomocí, ale následně nevznikly metodické pokyny, jak tento prostředek v praxi využívat. Před účinností zákona č. 108 byli sociální pracovníci (pokud vůbec) spíše součástí psychoterapeutických skupin jako členové týmu nebo absolvovali výcviky z vlastního zájmu. Nabídnout sociálním pracovníkům specifickou metodu byl rozhodně vhodný záměr. I přes malé povědomí a velmi nedostatečnou nabídku výcviků se jedná o velice účinnou metodu, která může sociálním pracovníkům pomáhat při práci s klientem[1]. Dle zkušeností sociálních kurátorů na Praze 1 se jedná o metodu, která výrazným způsobem zefektivňuje poskytování sociálních služeb jejich klientům. Metody sociální práce využívají terapii již prostřednictvím rozhovoru v případové práci, je to však vzhledem k velmi složitým klientským případům dostatečné?
Tento příspěvek má za úkol přiblížit socioterapii jako velmi účinnou metodu a adekvátní kompetenci sociálního pracovníka při řešení jeho úkolů v rámci poskytování sociálních služeb.
Obecná definice socioterapie
Jolana Hroncová (2007) s odvoláním na materiály SZO definuje socioterapii následovně: Světová zdravotnická organizace vymezuje poslání socioterapie jako poskytnutí danému objektu možnost vytvoření sociálních kontaktů příznivých pro udržení a znovuvytvoření jeho přiměřeného sociálního chování. Úkolem je posílit, obnovit a udržet zájem o reálný společenský život a reálné vztahy v něm. K tomu je zapotřebí intenzivního využívání sociálních sil v okolí dané osoby. Povahu socioterapie popisují Bobek a Peniška takto: „Prostředkem je podpora a usnadňování jejich rozvoje. Důraz je kladen na komunikaci ve vztahu. Komunikace je považována za prostředek, kterým lidé mohou získat více kontroly nad svými pocity a způsobem života. (Příkladem tohoto pojetí sociální práce je Rogersova humanistická koncepce.) Můžeme si říci, že socioterapie je souhrn metod, které používáme k návratu, opětovnému zapojení, uvedení lidí, kteří nejsou přizpůsobeni novým životním podmínkám, do společnosti tak, aby mohli žít obvyklý, průměrný život nebo aby dokázali žít podle norem společnosti.“ (Bobek, 2008, str. 25.)
Cílem socioterapie je žádoucím směrem ovlivňovat chování klienta, který vede ke změně jeho problematické situace. Dále o jeho chování, názorech, postojích a pohnutkách získat informace, které odborník potřebuje, aby mu mohl komplexněji pomáhat. V neposlední řadě pomáhat vytvářet vztahové zázemí, o které jedinec v důsledku sociálněpatologického chování přichází.
Legislativní opora socioterapie
Zákon č. 108 zajišťuje pro sociální pracovníky určitou příležitost, jak získat legislativní oprávnění pro přímou terapeutickou práci. Její terminologie, přístupy a možnost odborných výcviků se zatím rozvíjejí velmi pozvolna. Sociální pracovník má vyhláškou zákona č. 110/108 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, předepsanou povinnost dalšího odborného vzdělávání – zde je určitá možnost preferovat výcvik. Nově vznikající socioterapeutické výcviky[2] umožňují získat odbornost pro vykonávání této metody v praktické rovině sociální práce.
Legislativní úprava socioterapeutických aktivit stanovená vyhláškou zákona č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, nedefinuje explicitně socioterapii, ale popisuje sociálněterapeutické činnosti[3] spojené s jednotlivými druhy sociálních služeb. Jedná se o poskytnutí poradenství v oblastech orientace v sociálních systémech, práva, psychologie a v oblasti vzdělávání. Dále také o socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob, aktivity zaměřené na budování a rozvoj pracovních návyků a dovedností nezbytných pro integraci osob na trh práce, poskytování informací o rizikách spojených se současným způsobem života a jejich snižování prostřednictvím metod založených na přístupu minimalizace škod, krizová intervence a další socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k překonání krizového stavu a zahájení následného terapeutického procesu, psychosociální podpora formou naslouchání, pořádání setkání a pobytových kurzů pro rodiny, socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k trvalé abstinenci, prevenci relapsu, pracovní terapie, výchovné, vzdělávací, aktivizační a volnočasové aktivity.
Využití – příklad socioterapie v praxi
Na níže uvedeném příkladě lze obecně ukázat využití socioterapie při práci se seniory bez domova. U lidí, kteří žijí dlouhodobě v extrémní životní situaci, potažmo v prostředí, které má silně deformativní vliv na osobnost a chování jedince, vznikají stereotypní návyky zabraňující konstruktivnímu řešení případu. Klient se po předchozích negativních zkušenostech obává dalších stresových situací a zklamání z případného neúspěchu. Proto často hledá způsoby a argumenty, kterými by sociálního pracovníka zmírnil v jeho snaze nebo dokonce odradil od hledání řešení. Jedná se o klasický obranný mechanismus.
Docílit změny postojů a chování je u člověka, například s patnáctiletou zkušeností na „ulici“, velmi složité, téměř nemožné. Bez přijetí skutečnosti, že se člověk nachází v problému, a přijetí odpovědnosti za jeho řešení, není možné docílit žádané změny. Nicméně socioterapie může operativně a cíleně působit na myšlení a chování seniora tak, aby postupně dokázal vnímat význam problému pro jeho život a svoje postavení v něm. „Senioři bez domova nemají dostatečné sociální kompetence pro řešení a rozvoj lidských vztahů. Charakteristické jsou i pasivní postoje k povinnostem nebo absence osobní zodpovědnosti. Pokud vyhledávají sociálního pracovníka, pak ho ve většině případů nežádají o pomoc ve smyslu terapie, ale většinou jde zájem o uspokojování biologických potřeb a řešení technicky administrativních záležitostí (neboli sociálněprávní poradenství). Strava, hygiena, ubytování, zaměstnání, komunikace s úřady a dalšími organizacemi jsou nejčastějšími typy požadovaných služeb. Odborníci se setkávají s názorem veřejnosti, že jejich klienti o pomoc nestojí, zneužívají ji nebo si jí neváží. Lze se ale na tento problém podívat i z odborného pohledu, který nevylučuje žádnou z předešlých variant, ale dodává, že tito lidé často v dostatečné míře nedokážou využít nabízené pomoci.“ (Pěnkava, 2010, str. 90.)
Předsudky vůči terapii jako takové přežívají i ve většinové společnosti, navíc se klient může obávat „odhalení“ jeho nedostatků a negativních vlastností. Z tohoto pohledu lze na socioterapii více nahlížet jako na metodu a ne službu, o kterou si jedinec přímo žádá. Socioterapie se zatím užívá v azylových domech na půl cesty a v některých centrech, kde se pracuje především s mladými dospělými. Pravděpodobně proto, že mladší generace lidí bez domova je vstřícnější k alternativnějším přístupům ze strany sociálních pracovníků. Přesto je důležité a potřebné, aby sociální pracovníci využívali socioterapii vůči všem věkovým kategoriím.
Senioři bez domova mimo jiné trpí frustrací ze sníženého sebevědomí a pocitu bezmoci. Vhodně aplikované socioterapeutické metody cílí na posilování těchto oblastí lidské psychiky. V rámci socioterapeutické skupiny se vytváří bezpečné prostředí pro vzájemné přijetí jednoho druhým. V první fázi se dbá na to, aby rozdíly v chování a osobnostních rysech byly respektovány a příčiny s důsledky negativních projevů vysvětleny a pochopeny. Akceptování skupinou i po konfliktním projevu kladně ovlivňuje klienta v sebepřijetí. Další etapa je zaměřena na hledání způsobů, jak řešit v běžném životě důsledky konfliktů. Finální fáze se skládá z nácviku dovedností, prostřednictvím kterých jedinec dokáže předcházet konfliktům. Tento popis je velice stručné shrnutí postupů při socioterapeutickém působení, například na seniora bez domova.
Zmíněná skupina, která patří k nejvíce vyloučeným subminoritám, vyžaduje zvýšený pocit přijetí a akceptování jejich osobnosti. Při poskytování sociálních služeb se odborníci snaží tyto potřeby klientům uspokojovat, primárně však jde o poskytnutí konkrétní sociální služby (např. poradenství). Pokud je socioterapie vhodně aplikována, vytváří pro klienta časový prostor, kde není rozhodující splnění formálních podmínek pro poskytnutí služby, ale jde především o pozitivní prožívání sounáležitosti se sebou samým a skupinou.
Závěr
Socioterapii lze využívat buď jako sociální službu, a to v případě, kdy si o ni klient přímo požádá, nebo jako prostředek, kterým lze docílit vyššího účinku při poskytování sociálních služeb. Rovněž je možné diskutovat o tom, do jaké míry je terapie nezbytná pro optimální výkon sociální práce. Autor tohoto článku je přesvědčen, že zodpovězení této otázky a zaujetí osobního postoje je v kompetenci každého pracovníka, který je v přímém kontaktu s klientem.
Použitá literatura:
BOBEK, M., PENIŠKA, P. 2008. Práce s lidmi, učebnice poradenství, koučování, terapie a socioterapie pro pomáhající profese. Brno: NC PUBLISHING.
HRONCOVÁ, J., KRAUS, B. 2006. Sociálna patológia pre sociálnych pracovníkov a pedagógov. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela.
PĚNKAVA, P. 2010. Výchovně-vzdělávací prvek v sociální práci s cílovou skupinou osob bez přístřeší. [Rigorózní práce] Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
Poznámky:
[1] Na Oddělení sociální prevence, ÚMČ Praha 1, využívají socioterapii od roku 1996.
[2] Nutno dodat, že na základě autorova zjištění je nabídka výcviků se zaměřením pro sociální pracovníky omezená, navíc pro mnohé může být překážkou poměrně vysoká cena za jejich absolvování.
[3] Konkrétně v § 7 písmena b, c, d.
