Letní dům je neziskovou organizací, nyní zapsaným ústavem, s letos dvacetiletou historií. V rámci registrované sociální služby Sociální rehabilitace nabízí dětem a mladým lidem z dětských domovů z několika krajů České republiky účast na sociálně-terapeutických pobytech, pobytech v tréninkovém bytě a individuální doprovázení před a po odchodu z dětského domova. Jako osoba pověřená k výkonu sociálně-právní ochrany nabízí Letní dům pomoc a podporu pražským ohroženým rodinám a také pěstounům skrze uzavírání Dohod o výkonu pěstounské péče.
Úvodem by se dalo říci, že Letní dům je doslova postaven na vztahu terapie a sociální práce. Respektive je mnohdy „na hraně“ mezi terapií a sociální prací. Letní dům vznikl v reakci na absenci terapeutické podpory dětí žijících v dětských domovech. Tehdy studenti sociální práce a speciální pedagogiky a současně frekventanti psychoterapeutického výcviku manželé Kokrdovi realizovali první programy pro děti s terapeutickým zaměřením v prostředí dětských domovů. Programy nefungovaly podle jejich představ, začali tedy s malými skupinami dětí (cca 12 dětí) vyjíždět několikrát ročně do pronajatých chalup na pobyty do přírody. Obsahem byl a dodnes je skupinový a individuální program zaměřený na zpracování životního příběhu a podporu psychické odolnosti dětí. Změnou formy práce na pobytovou se do služby dostal další prvek. Pracovníci s dětmi vaří, stolují, uklízí a tráví volný čas. Klíčovým prvkem této sociální služby je „vztah“, který se stal základním kamenem také pro další služby a činnosti Letního domu.
Podle Prochaska, Norcross (1999) je jedním z hlavních společných a účinných faktorů psychoterapie „terapeutický vztah“. Vnímáme, že taktéž úspěšnou sociální práci v našich službách a aktivitách můžeme vystavět na základě dobrého vztahu důvěry mezi pracovníkem a uživatelem/klientem (dále jen klientem). Naprostá většina našich klientů neměla možnost navázat v dětství pevné vztahy s primární pečující osobou a zažila opakované ztráty. Nesetkáváme se s tím pouze u dětí a mladých lidí žijících v dětských domovech, ale i v biologických a pěstounských rodinách. Například většina příbuzenských pěstounů, které doprovázíme, má vlastní zkušenost s náhradní výchovou. Prožili třeba sami kus života v dětském domově, vyrůstali u prarodičů či v adoptivní rodině. Většina rodičů z biologických rodin ohrožených sociálním vyloučením prožila „divoké“ dětství v nepříznivých podmínkách a neúplných rodinách. Snažíme se tedy o co největší stálost pracovního i dobrovolnického týmu. Pro práci s dětmi především hledáme zaměstnance a dobrovolníky ochotné zavázat se k dlouhodobější spolupráci. Vnímáme, že pokud dítě naváže dobrý vztah s některými ze zaměstnanců či dobrovolníků a na sociálně-terapeutické pobyty se vrací opakovaně, naváže i dobrý vztah s Letním domem. V kritickém období dospívání a přechodu do samostatnosti je možné tento vztah důvěry zúročit v sociální práci. Mladí lidé po odchodu z dětského domova většinou chtějí vše zvládnout sami, dokázat to. Ale náraz je často prudší, než čekají. Naši nabídku pomoci a podpory s přípravou na odchod nebo po odchodu z dětského domova většina z nich přijímá ráda, pomoc je účinná a spolupráce úspěšná. Nabídku doprovázení a pomoci jsme opakovaně dávali i dětem a mladým lidem, se kterými nemáme navázány dlouhodobé vztahy, tj. dětem z ústavních zařízení, se kterými nespolupracujeme dlouhodobě. Ukázalo se, že spolupráce není nemožná, ale získat klienta pro spolupráci je mnohem obtížnější.
Když píšeme, že naše práce je založena na navázání dobrého vztahu důvěry, platí v sociální práci jako v psychoterapii, že ale nejde o běžný přátelský mezilidský vztah. Jde o vztah nevyvážený – my jako pracovníci máme o klientech více informací než oni o nás, jde o vztah v pracovní době, v práci s rodinami jsme ti, kdo podporují i kontrolují současně. I když dětem a mladým lidem vysvětlujeme, jaká je naše role a v čem jim můžeme být užiteční, určitě bývá největším přáním mnoha z nich, abychom byli jejich kamarády, aby k nám mohli jezdit domů, abychom se jich ujali nastálo. Součástí vztahu je ale, stejně jako v psychoterapii, i reálný vztah dvou lidí.
Při doprovázení 18leté slečny Ivy z dětského domova se Iva na konci jedné schůzky ptá pracovnice: „Dano, a když jsi teď tady byla se mnou, to jsi byla jako v práci, nebo jako kamarádka?“ Dana odpovídá: „Jsem tu v práci, za Letní dům, nemůžu tu být s tebou jako kamarádka, ale to neznamená, že tě nemám ráda!“ Pro Ivu je těžké to slyšet, ale zazní pro ni, že kromě pracovního spojenectví je mezi ní a pracovnicí i reálný vztah, že i pracovníci cítí emoce v práci s klienty.
Někdy mají klienti pocit, že pracovníci reálné emoce necítí, že jde pouze o pózu, roli, a mají potřebu ověřovat, zda jsme pro ně opravdu podpůrnou osobou.
Pěstounka se tak například ptá doprovázející pracovnice: „Michaelo, prosím Vás, přemýšlela jsem o tom, jestli když mě podporujete, jestli je to jen proto, že musíte, nebo je to i Váš osobní názor?“
Biologická maminka doprovázená sociální pracovnicí jí říká: „Mám pocit, Lenko, že mě málo podporujete, vždyť vy mě máte podporovat! Jste na mojí straně?“
Do naší sociálně-terapeutické či sociální práce s dětmi a dospělými přímo nepřinášíme témata přenosu a protipřenosu tak, jak je tomu v některých typech psychoterapie. Přesto se jistě nejenom sociální pracovníci v naší organizaci s těmito fenomény ve své práci setkávají. V doprovázení rodin někdy pozorujeme, že „zapadneme“ do chybějícího místa v rodinném systému. V supervizi pak přemýšlíme, jak náš vztah s klientem ovlivňuje například to, že jsme ve věku dcery, o kterou přišla babička-pěstounka, nebo že jsme ve věku manželky otce samoživitele, kterého doprovázíme. Klademe si otázku, do jaké míry je kvalita našeho vztahu s klientem současně informací o světě klientových vztahů. Psychoterapeutické teorie tedy vstupují především do supervizního uvažování o naší práci. Někdy je těžké to vše unést a supervize nestačí. Praxe či práce v Letním domě vede některé pracovníky k potřebě dalšího seberozvoje formou individuální či skupinové psychoterapie. Psychoterapie je možností, jak zmapovat své vlastní primární vztahy, svou motivaci pro práci s ohroženými dětmi, své hranice a potřeby.
Stejně jako v psychoterapii je součástí vztahu mezi sociálními pracovníky a klienty Letního domu pracovní spojenectví – společná práce na klientových tématech a problémech. Zde v práci s dětmi využíváme více technik expresivních terapií, v práci s dospělými naopak více sociální práce, case managementu, poradenství, asistence či doprovodu a jiných metod. Někdy je možné ale oba přístupy propojit nebo zajistit jejich návaznost.
Petrovi je 13 let. Žije osm let v dětském domově. Při práci na knize života během sociálně-terapeutického pobytu Petr vzpomíná na svého tátu, kterého viděl naposledy v pěti letech. Petr ví, že je táta ve vězení, stýská se mu po něm. Maluje, jak asi táta vypadá, a zapisuje, co o tátovi vůbec ví. Říká: „Rád bych tátu viděl.“ Pracovník Lukáš po skončení pobytu kontaktuje dětský domov a diskutuje možnost Petrovy návštěvy otce ve vězení. Dětský domov souhlasí, OSPOD také, ve věznici je návštěva možná, otec má zájem Petra vidět. Petr by si přál, aby ho do věznice doprovodil Lukáš. Dětský domov souhlasí.
V práci s dospívajícími, rodiči či pěstouny mnohdy dojdeme k přesvědčení, že vstup klienta do psychoterapie by mohl velmi pomoci v řešení jeho problémů. Psychoterapie však vyžaduje zaměření na sebe a své prožívání a toho mnohdy dospívající po odchodu z dětského domova nebo biologičtí rodiče nejsou schopni ve chvíli, kdy řeší například základní existenční otázky, jako je jídlo a bydlení. V takových chvílích je třeba trpělivosti pracovníků. Terapii zmiňujeme jako možnost do budoucna a opakovaně toto téma přinášíme až do chvíle, kdy s klientem společně zhodnotíme, že má nyní prostor se začít věnovat sám sobě. Sociální pracovník může být velmi nápomocen v procesu rozhodování vstupu do psychoterapie. Pomáhá klientům pojmenovat jejich obavy a nejistoty, které představa terapie přináší. Někdy klienti náš návrh vstoupit do psychoterapie nepřijmou, nebo psychoterapii po jednom až dvou sezeních ukončí. Vidíme, že pro některé pěstouny by bylo jako povinné vzdělávání užitečnější vstoupit do skupinové psychoterapie. I zde je třeba ujít velký kus cesty s klienty, aby porozuměli, k čemu by jim vstup do terapie mohl být prospěšný. A tak se alespoň v přípravě povinného vzdělávání pěstounů inspirujeme formou skupinové psychoterapie. Připravujeme kluby pěstounů pro menší skupinu, skupiny jsou polouzavřené, klub pěstounů je veden dvěma lektory a platí zde stejná pravidla jako ve skupinové psychoterapii. Obsahem jde spíše o sdílení, vzájemnou podporu a v druhé půli o vzdělávání. Jako úspěch vnímáme, pokud klienti vidí sdílení s druhými jako pro sebe užitečné a prospěšné. Do vzdělávání totiž většinou vstupují nemotivovaní a s negativním očekáváním. Někdy jsme zklamaní, když se nám nepodaří motivovat klienty ke vstupu do psychoterapie. V supervizích ale ověřujeme, že sociální práce založená na vztahu a využívající metod a technik psychoterapie je užitečná a má smysl.
Použité zdroje:
Prochaska, J. O., Norcross, J. C. 1999. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada.
Kalina, K. 2013. Psychoterapeutické systémy a jejich uplatnění v adiktologii. Praha, Grada.