Podle předvolebních sloganů v komunálních volbách 2014 to vypadalo, že solidarita s lidmi v nouzi neexistuje. V Praze 4 Nuslích chtěli vyhnat “pouliční živly”, na Praze 9 zase uvažovali o jejich vykázání někam, kde se nebydlí. Proto Kuchařky bez domova začaly tisknout trička „Jsem pouliční živel“ a společně tak vzkázaly lidem, co kandidovali do voleb, že solidarita mezi lidmi bez domova i s domovem existuje. Slogan se ujal, trička se tisknou a některé ženy bez domova o sobě mluví jako o pouličních živlech – lidech bez domova, kteří upozorňují na problematiku bezdomovectví, solidaritu a nevzdávají se.
Dvě ženy se zapojily i do Konsensuální konference.
Konečně jsem měla pocit, že mě někdo poslouchá
Dne 26.– 27. listopadu 2014 se v Praze konala Konsensuální konference o bezdomovectví. Na konferenci byla pozvaná Eliška Lindovská jako zástupkyně Fakulty sociálních studií v Ostravě, aby tam mluvila. S Eliškou Lindovskou jsme se potkaly na konferenci Horizonty v Brně, kde se také mluvilo na téma bezdomovectví. Tam mě Eliška pozvala, jestli bych o tom nechtěla mluvit i dál. Když mi za týden Eliška zavolala, jestli se můžeme potkat, měla jsem husí kůži. Když jsem se dozvěděla, kam mám jít mluvit o tom, jaké mám zkušenosti jako Slovenka v ČR se sociálními službami, jako kdybych slyšela svůj trest smrti. O čem mám mluvit? Mluv, o čem tě napadne. A jaká jsou témata? Azylové domy. Dál už mě nic nezajímalo. To je ono, s tím mám zkušenosti, tak o tom mluvit budu. Celou noc jsem si dělala poznámky, přepisovala si je a znovu nevěděla, co by se hodilo říct. Příprava na konferenci byla pro mě důležitá, chtěla jsem sdílet své zážitky, aby se věci a zákony měnily.
Když jsem na konferenci dorazila, byl to moc hezký pocit. Poprvé jsem byla mezi tak vysoko postavenými a důležitými lidmi. Trému jsem měla takovou, že jsem málem zapomněla řeč. I když lidé věděli, kdo jsme, přijali nás se vší úctou.
Chtěli jsme přinést pohled do nitra služeb poskytovaných lidem bez domova. Protože v tom žijeme, přinášíme názory a informace o věcech, které se nás týkají. Je pro mě důležité upozornit na to, co se děje, jaká je poskytována pomoc.
Sedět v panelu bylo příjemné a důležité. Konečně jsem měla pocit, že mě někdo poslouchá. Čekala jsem mnohem horší reakci a otázky, než byly. Čekala jsem mnohem více narážek na nás, na to, že jsme bez domova, což se nestalo. Mnozí nám po skončení přišli podat ruku a povzbudit nás. Mnozí tomu ani nevěřili, že vůbec mluví „bezdomovci“. Na obědě za mnou přišel předseda poroty, podal mi ruku a řekl: „Mluvila jste moc hezky, moc se mi to líbilo.“ Byla to pro mne velká čest. Touto cestou mu děkuji.
Proto bych na další konference ráda šla a mluvila o problémech bezdomovectví i nadále. Přesto že náš čas je drahocenný, taky máme svou práci, kolikrát nevíme, kde budeme další noc spát, takže se musíme zajistit.
Pracuju například v organizaci Jako doma, taky si přivydělávám drobným úklidem. Přestože jsem musela z práce odejít dříve, rozhodla jsem se na konferenci a další setkání s tím spojená dorazit a o věcech mluvit, protože je pro mě problematika bezdomovectví moc důležitá.
Přece máme na světě své místo
Někdy v polovině minulého roku jsme se sešli v kavárně na Malostranské s Eliškou Lindovskou z Fakulty sociálních studií v Ostravě, abychom probrali témata konference, která se měla konat následujícího dne. Něco málo jsme již věděli, ale nervozita panovala na obou stranách – a tak bylo setkání v kavárně jistě na místě.
Téma konference se týkalo sociální sféry a bezdomovectví a my jsme byli přizváni za pět minut dvanáct. Protože bych se takovýchto konferencí účastnila ráda, bylo by fajn se o nich dozvídat dříve, abych se o nich mohla dozvědět více informací a lépe se na ně připravit. Osobně jsem z pozvání zprvu byla velmi nadšená. Konečně někdo lidi bez domova považuje za lidi, je ochoten vyslechnout jejich názory, pocity atd. Ale nepopírám, měla jsem i pochyby. Měla jsem strach, jak na to budou reagovat lidi z vlády.
Nakonec jsem, i přes probdělou noc, svírající se žaludek, možná i trochu třesoucí se hlas (vždyť ne každý den mluvíme před váženými lidmi našeho národa), měla pocit, že vše proběhlo velmi dobře. Lidé na nás byli většinou zdvořilí, po konferenci jich za námi spousta přišla si ještě promluvit, snad i pogratulovat, někteří nás přišli jen podpořit.
Byl to příjemný pocit. Konečně tu pro něco jsme. Přece máme na světě své místo. A tak jsme si po konferenci řekli, že budeme v podobných projektech pokračovat. Budeme bojovat. Bojovat o to, abychom mohli mluvit do věcí, které se nás týkají. Proč taky ne. Týkají se lidí bez domova a my jsme lidé bez domova.
Na konferenci během povídání dalších přednášejících v našem panelu o sociálních a zdravotních službách mě napadlo pár řešení týkajících se tohoto tématu, která bych do budoucna ráda uskutečnila. Cítím potřebu centra, kde by lidé mohli spočinout, zařídit si následnou pomoc, byli ošetřeni, bylo dostupné sociální a psychologické poradenství a nebyla tam nulová tolerance k alkoholu a drogám.
A proto bych se ráda dále vzdělávala v oblastech s tím spojených. Jen pro zajímavost – máme za sebou několik (námi připravených) diskusních fór, chodíme přednášet do škol a jiné. Myslím, že umíme víc a rozhodně se hodláme dál vzdělávat, dělit se o své názory a bojovat za naše věci.
