Reformy, které jsou v současné době prosazovány, mají prý za cíl řešit závažné problémy v oblasti důchodového a sociálního systému, v oblasti výběru daní, v oblasti zdravotnictví a školství. Při bližším pohledu však tyto reformy zmíněným cílům nemohou sloužit. Ukažme si to nejprve na reformě penzijního systému a poté se zamysleme nad mechanismem reforem obecně.
Důchodová reforma vybízí občany, aby vyváděli 3 % ze svého příjmu z průběžného penzijního systému do soukromých penzijních fondů. K tomu mají přidat dvě procenta měsíčně ze svého platu. Jak známo, současný průměrný plat činí necelých 25 000 Kč hrubého. Tři procenta z této částky dělají měsíčně 750 korun. Za rok tak občan s průměrným platem připraví průběžný penzijní systém o 9 000 Kč.
Každý milión lidí, který přejde tímto způsobem k soukromým penzijním fondům, odčerpá z průběžného systému 9 miliard Kč. Pokud by se reformy zúčastnili všichni ekonomicky aktivní, pak by každoroční ztráta prvního pilíře činila 45 mld Kč a penzijní systém by se rychle zhroutil.
Základní princip reformy je totiž velice jednoduchý. Reformátoři vyzývají občany: „Pokud si připlatíte měsíčně zhruba pětistovku ze svého, můžete nechat ve štychu dnešní seniory, kteří platili poctivě po celý život na důchody pro generaci svých rodičů.“
V současné době žije v naší zemi něco přes 2 300 000 starobních důchodců. V průběžném penzijním systému se na ně skládá necelých 5 mil. lidí. Pokud by svá 3 % vyvedla polovina z nich, chyběl by každému z dnešních seniorů ročně jeden měsíční důchod. Jak jsme viděli právě letos, zvýšení DPH, které má tuto ztrátu pokrýt, nemůže tento účel splnit. Lidé omezují spotřebu, takže vyšší procento DPH nevede k očekávanému zvýšení příjmů do státní pokladny.
Buďto se tedy s výplatou důchodů na prosinec v příštích letech nepočítá, anebo budou každý měsíc důchody kráceny o nějakých 800 korun. Takový trend není možno považovat za krok k zajištění klidného stáří pro většinu populace. V čem je tedy skutečný smysl reforem?
Faktem je, že firmy a nejbohatší příjmové kategorie přestávají nejen u nás naplňovat státní pokladnu. Za uplynulých dvacet let klesla v ČR daň ze zisku pro právnické osoby z 55 % na 19 %, tedy zhruba o dvě třetiny. Za stejné období klesly daně pro nejvyšší příjmové skupiny z 47 % na 15 %, tedy o více než dvě třetiny. Hlavním daňovým poplatníkem se tak stávají střední vrstvy, ať již je vymezíme intervalem kolem mediánu příjmu, anebo kolem příjmu průměrného.
K tomu přistupuje smutný fakt, že nemalá část peněz, které putují od daňových poplatníků do státní pokladny, se ztrácí v přítmí korupce. Odhady rozsahu korupce silně variují, přítomnost vysoké míry korupce si však nedovolí popírat dnes už nikdo. V naší souvislosti korupce znamená, že oklikou přes stát (skrze podezřelé státní zakázky a dalšími kanály) jsou především peníze středních vrstev přesměrovány ke skupinkám těch, kdo z korupce profitují. V jejich rukou se hromadí významné sumy peněz.
Lze předpokládat, že peníze získané nelegálními a pololegálními způsoby se mohou stát jedním z významných zdrojů, které budou využity též při privatizaci veřejných systémů. Privatizované systémy pojištění (penzijní, zdravotní, školský aj.) budou inkasovat ve významné míře pojistné právě od středních vrstev, neboť nižší příjmové vrstvy nebudou mít prostředky do těchto pojistných systémů se zapojit. Jak jsme viděli na příkladu důchodové reformy, nižší vrstvy zůstanou prakticky nepojištěny.
Pokud jsou tyto předpoklady správné, pak lze konstatovat, že výsledkem reforem nebude zajištění klidného stáří, kvalitní zdravotní péče či výhodné investice do studia. Jejich výsledkem bude legalizace transferu peněz od středních vrstev směrem k vybraným finančně silným skupinám.
Zcela prozaický základ reforem můžeme uchopit také jinak. V posledních pěti až sedmi letech se v důsledku daňových změn a neschopnosti státu vybrat zbylé daně ročně vybírá zhruba o 200 mld. méně, než by bylo třeba na zajištění chodu státu a veřejného sektoru. Z této nevybrané částky se přibližně tři čtvrtiny připisují na vrub rostoucího státního dluhu, o zbylou čtvrtinu jsou osekány příjmy zaměstnanců a kráceny náklady na chod veřejného sektoru.
Až bude tímto způsobem stát důkladně vyhladověn, bude veřejný sektor moci být zprivatizován hluboko pod cenou, podobně jako se to stalo s řadou státních podniků v průběhu devadesátých let 20. století. Spoření do soukromých fondů zbude jako hlavní možnost pro ty, kdo budou mít prostředky na pojištění vůči sociálním rizikům.
Pokud budou pokračovat současné trendy, není možno udržet sociální stát. Až dosud ho financovaly tři hlavní kategorie přispěvatelů: firmy, horní příjmové vrstvy, střední vrstvy.
Firmy se přestávají v podmínkách globalizace chovat sociálně zodpovědně. Čím jsou mobilnější, tím snáze se zbavují závazků vůči zemi, ve které momentálně působí. Část firem odchází do daňových rájů, jiné firmy zůstávají, požadují však nejrůznější úlevy, aby neodešly. Poté repatriují své zisky.
Horní příjmové vrstvy výrazně snižují svůj podíl na financování sociálního státu. Mají k tomu řadu nástrojů: optimalizace daní, daňové úniky, rovná daň, zastropování pojistného aj.
Zároveň hledají zvýšené zisky firem a horních vrstev prostor, kde budou reinvestovány. A opět ho spatřují v privatizaci veřejných pojistných systémů, tedy systémů zajišťujících stáří, zdraví, vzdělání apod. Reformy, které u nás probíhají, jsou součástí tohoto procesu.
Vzniká zde však hluboký rozpor: Ti, kdo investují do klasické výroby, potřebují, aby mzdy byly nízké kvůli konkurenceschopnosti jejich firem. Naopak ti, kdo investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější mimopracovní aspekty lidské existence (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty.
Tím se dostáváme k situaci třetího tradičního přispěvatele do pokladny sociálního státu – středních vrstev. Bude sílit tlak na to, aby střední vrstvy odevzdávaly vše, co si vydělají nad příjem nižších vrstev, na soukromé pojištění své mimopracovní existence.
To bude mít důsledky jednak pro střední vrstvy, jednak pro sociální stát. Kupní síla středních vrstev se v podstatě srovná s kupní silou nižších vrstev. To, co vydělají navíc, odevzdají na reálné či fiktivní pojištění u soukromých fondů. Středním vrstvám už nezbudou prostředky na financování zbytků sociálního státu. Právě proto, že to, co vydělají navíc oproti vrstvám dolním, investují do svého soukromého pojištění, aby se od těch nižších alespoň nějak odlišily.
V tom případě ovšem hrozí, že reformy sníží početnost středních vrstev v naší zemi ještě dříve, než se stačily ustavit. Existenci těch zbylých navážou na soukromé fondy. Oba tyto cíle umožní, aby nejsilnější finanční skupiny a horní vrstvy mohly mít stále více, a to dokonce i v podmínkách hospodářské krize.
Od středních vrstev bude po proběhnutí reforem vyžadováno, aby fungovaly jako poslední sponzor zbytků sociálního státu a zároveň aby ze svých příjmů vyživovaly soukromé pojistné fondy ve všech zmíněných oblastech.
To může vést až k tzv. repatrimonializaci společnosti. Velké rodinné majetky se budou zhodnocovat tempem stále rychlejším, příjmy ze zaměstnání budou pro většinu v lepším případě stagnovat, v případě horším reálně klesat.
V repatrimonializované společnosti není příliš místa pro sociální stát a je v ní stále méně místa pro střední vrstvy. Ty jsou totiž vymezitelné pouze na křivce distribuce příjmů ze zaměstnání, nikoliv na křivce distribuce rodinných majetků.
Nejdále pokročily v tomto směru Spojené státy. Nejbohatší jedno procento Američanů vlastnilo před 25 lety 33 % veškerého majetku, nyní už vlastní 40 % majetku, zatímco chudší čtyři pětiny obyvatel USA drží pouze 7 % majetku. Na jedno procento Američanů s nejvyššími příjmy připadá už 24 % celkových příjmů, zatímco v roce 1976 to bylo jen 9 % příjmů. A konečně, jedno procento Američanů vlastní polovinu všech akcií, obligací a podílových fondů, zatímco dolních 50 % Američanů drží pouhou polovinu jediného procenta uvedených cenných papírů.
Za těchto podmínek lze stále obtížněji hovořit o rovnosti obyvatel a stále více je nutno uvažovat v termínech naprosté nesouměřitelnosti. Je vysoce pravděpodobné, že v důsledku probíhajících reforem bude podobná či vyšší nesouměřitelnost nastolena také u nás. Otázkou zůstává, jedná-li se o pouhé přehlédnutí reformátorů, anebo o záměr.
(Text byl publikován v čísle 3/2012.)
Poznámka:
