To, že si bezdomovectví, jako životní styl lidé bez domova vybrali, můžeme zaslechnout poměrně často a nezřídka ho posloucháme rádi, protože nás zbavuje odpovědnosti daného člověka podpořit, najít mu bydlení a pomáhat mu si ho udržet, změnit nastavení služby, rozšiřovat kapacity služeb pro lidi bez domova, hledat v sociální práci nové přístupy, stavět sociální byty atd. „Ti lidé chtějí žít na ulici, zvolili si to,“ tím to pro nás všechny končí. Názor, že bezdomovectví je v mnoha případech osobní volba, zaznívá v médiích a prosakuje i širokou veřejností, někdy i odbornou. Nicméně české i zahraniční organizace věnující se podpoře lidí bez domova ho řadí mezi nejčastější mýty, které o bezdomovectví mezi lidmi kolují.
Neznamená to, že tyto organizace vědí lépe, než samotní lidé bez domova, co lidé na ulici chtějí a co je pro ně dobré, ale pouze to, že lidem na ulici naslouchají déle, ptají se a kladou jim otázky typu: Proč jste se ocitli na ulici? Mezi jakými možnostmi jste volili? Co zapříčinilo to, že jste si „zvolil“ život na ulici? Jak dlouho na ulici žijete? Jaké máte možnosti z ulice odejít? Co vám život na ulici dává a co vám bere? Proč říkáte, že jste si život na ulici zvolil/a?
Pokud se nespokojíte s konstatováním, že si lidé život na ulici sami zvolili, a doptáváte se dál, často zjistíte, že pro mnoho lidí jejich osobní volba nebyla volbou, ale jedinou možností, kterou znali, nebo tou nejlepší volbou z několika velmi špatných variant. Mnoho lidí vnímá život na ulici jako lepší variantu než žít s násilným partnerem, s autoritativními rodiči či v instituci. Jsou raději na ulici, kde se nemusí vzdát drog, které jim pomáhají zapomenout a které navrací ztracené sebevědomí a tiší bolest, než aby byli v noclehárně nebo azylovém domě, v nichž musí dodržovat pravidla, může tam docházet k násilí a ke krádežím a občas se tam také vyskytují vši či jiní parazité. Někteří lidé se tam necítí v bezpečí, mají málo soukromí a mnohdy si nesmí vzít s sebou své partnery nebo domácí mazlíčky. Volí raději ulici, než aby ztratili svou hrdost a někoho žádali o pomoc. Jedné americké sociální pracovnici klient sdělil, že být na ulici je jeho volba. Ona mu na to odpověděla otázkou: „Takže kdyby sis mohl vybrat mezi svým životem a životem támhle toho pána, který má auto, rodinu, byt s teplou sprchou, dost možná má práci, která ho baví, vybral by sis život na ulici?“ Klient sklopil zrak a neodpověděl. Jiného klienta, který tvrdil totéž, se zeptala: „Takže sis zvolil to, že budeš mrznout, vybírat kontejnery, žebrat a jíst odpadky?“ Klient na to reagoval slovy: „Ne, to jsou ty odvrácené stránky bezdomovectví, ty jsem si nezvolil.“
Ostatně příklady najdeme i u nás, například ve velice poutavých rozhovorech, které pořídil Aleš Palán v knize Jako v nebi, jenže jinak: pan Bajza (žijící ve vojenském náklaďáku) říká, že život v autě si zvolil zejména kvůli odporu k systému, ve kterém vám „zdraží, co je napadne, jídlo, bydlení, vodu, topení…Ty nemáš možnost odporu, žádný jiný varianty,“ a dodává: „Než se vrátit do paneláku, to radši zhebnu.“ Nicméně, když hovor pokračuje dál, ukazuje se, že život v Praga V3S není pro pana Bajzu ideální volba a na otázku Aleše Palána, zda by nechtěl mít dům, jako měla jeho babička, pan Bajza odpovídá: „Ten, co měla bába, zrovna jo.“
Ulice zkrátka některým lidem dává něco, co jiní lidé mají ve svých bytech. Ulice je volbou, která je dána zejména absencí jiných, lepších možností. Na lidi na ulici je často pohlíženo jako na někoho, kdo selhal, ale i oni sami mnohdy cítí vinu za své postavení. Společnost je považuje za outsidery a oni často tuto nálepku přijmou za svou a z údajného nedostatku udělají přednost. Podobně jako to často dělají děti z chudých rodin ve školách, kdy svou snahu o úspěch u učitelů vzdají a pasují se do rolí sígrů, které škola nezajímá, ale kteří vzbuzují respekt u ostatních spolužáků. Nemožnost uspět v nějaké oblasti života vytváří potřebu být úspěšný v něčem jiném, a tak se z lidí bez domova stávají experti na přežití, kteří odolávají mrazům a nedostatku, a kteří ví, kam zajít, koho se zeptat a co dělat, aby si zajistili základní životní potřeby. A protože i lidé bez domova ctí základní hodnoty většinové společnosti, jako jsou nezávislost a zodpovědnost, tak říkají, že si svůj osud zvolili, někdy jsou na něj hrdí a ulici považují za svůj domov. Toto přijetí bezdomovecké identity se zpravidla děje až u lidí, kteří žijí na ulici déle než dva roky. Přijmout svůj stav jako důsledek vlastní volby bývá účinnou strategií, jak si zachovat vlastní hrdost a čelit odsouzení ze strany ostatních. Být na ulici dobrovolně může být i obrana sebedůvěry a snaha neselhat při pokusu o návrat do normálního života, který se s každým měsícem bez domova stává vzdálenějším. Čím víc si člověk na život bez přístřeší zvykne, tím víc odvahy potřebuje na návrat, který bývá absolutní změnou všeho, na co byl člověk zvyklý a v čem si věřil. Přestože se může stát, že od lidí bez domova zaslechnete, že jejich život na ulici je jejich volbou, většina z nich zároveň potvrdí, že by chtěla vlastní byt.
Proto Sam Tsemberis [1] vypráví historku, že přístup Housing First (zabydlování lidí bez domova do standardních bytů bez přípravy) vznikl tak, že kráčel ulicemi New Yorku a ptal se lidí bez domova, co by potřebovali a chtěli, aby se jejich situace zlepšila. Naprostá většina z nich údajně odpověděla: „Vlastní byt, domov.“ V Souhrnném materiálu pro tvorbu Koncepce práce s bezdomovci v ČR na období do roku 2020 [2] se můžeme dočíst, že jsou čtyři základní trajektorie, jakými se lidé dostávají na ulici. Až v té poslední je bezdomovectví volbou, o které se v tomto dokumentu píše: „Bezdomovectví z vlastního rozhodnutí je u nás dosud vzácné.“ Do této kategorie se řadí zejména lidé, kteří měli možnost žít ve standardním bytě, ale vzdali se jí kvůli jinému životnímu stylu. Patří sem političtí squateři, traveleři, nomádi, hipíci apod.
Abychom zjistili, co lidé bez domova potřebují, musí nám důvěřovat a my jim musíme naslouchat. Odmítání naší podpory a pomoci lidmi v bytové nouzi nemusí znamenat, že pomoc a podporu nechtějí, ale jen to, že mají jiné potřeby, než jsme si mysleli.
Tento článek vznikl v rámci projektu MPSV Podpora sociálního bydlení. Na webu tohoto projektu se mimo jiné dozvíte další informace nejenom o přístupu Housing First (v sekci Co je sociální bydlení), ale i o dobré praxi ze zahraničí i z prostředí ČR, koncepčních a metodických materiálech a další. Více na http://www.socialnibydleni.mpsv.cz/cs/.
Použitá literatura a zdroje
[1] Sam J. Tsemberis je psycholog a zakladatel Pathways to Housing a Housing First programů pro jednotlivce s duševním onemocněním, kteří žijí/žili dlouhodobě na ulici a často mají duální diagnózu.
[2] Souhrnný materiál pro tvorbu Koncepce práce s bezdomovci v ČR na období do roku 2020
