Převzato z webu https://pitcr.cz/rubrika/ukrajina/
Rozhodli jste se, že k sobě vezmete uprchlíky z Ukrajiny. Díky za to. Ptáte se, jak citlivě pomoct.
Základní nastavení: trpělivost a naděje
- Věcně uznejme situaci: Lidé prchají za bezpečím a záchranou. Nechávají za sebou domov, blízké prostředí, svoje lidi, sousedy, kamarády. Nebudou jen šťastní, že jsou v bezpečí. Budou se pravděpodobně cítit též provinile a bude se jim stýskat. Chvíle úlevy se rychle střídají s pochybnostmi. – Uznejme to. Jsme v situaci menšího zla. Jednoznačné dobro by bylo, kdyby nebyla válka.
- Budoucnost ohraničme, neřešme: Dělat si starosti ničemu nepomůže. Budoucnost se ukáže. Obě strany ale potřebují vědět, s čím zhruba mají počítat. Budou spolu měsíc? Půl roku? Déle? – Dohodněme se o tom.
Co pomáhá dospělým i dětem
- Pomáhá vaše ochota pomoct a její praktické projevy: přístřeší, bezpečí, jídlo a pití, informace, zájem.
- Pomáhá kontakt s blízkými v podobě, která je zrovna možná. To platí pro uprchlíky i jejich hostitele. Pomáhá, když o sobě navzájem víme, a můžeme si vyměňovat zkušenosti.
- Zásadně pomáhají informace. Navažte spojení s místním sociálním odborem. Blíže např. na webu: www.opatruj.se.
- Pomáhá na chvilku zapomenout. Chvíle společného smíchu, radosti, zpěvu, modlitby občerstvují na nesnadné cestě uprchlictví.
- Pomáhá pomáhat, něco dělat pro druhé, co dává smysl. Udržet či nastavit běžný řád dne – práci, školu, odpočinek. Pomáhá mít aspoň něco pod kontrolou. Například vědět o svých právech a možnostech volby, a třeba pro tuto chvíli nepřijmout pomoc.
- Pomáhá, když dobře odhadujeme vlastní síly a umíme si říct o pomoc.
Co dělat, co nedělat
- Vnímejme se, nevtírejme se. Když se druhý rozpláče nebo se bezmocně zlobí, buďme potichu s ním. Když je možné objetí, mluví za vše. Slovy šetřme.
- Nenuťme lidi mluvit o tom, co prožili. Každý si hlídá množství bolesti, které snese. Mluví tehdy, kdy může a chce. Každý máme svoje postupy na to, jak se dostat nad zraňující události, získat nadhled a odstup. Menší děti svoje bolesti a zranění kreslí, někdy stále dokola. Větší děti je vyjadřují například hudbou.
- Držme slovo. Na postupech se domlouvejme. I děti mají právo účasti, nemá se jednat „o nich bez nich“.
- Oceňme se navzájem. Neznehodnocujme sebe ani druhé.
- Nechtějme všechno zvládnout hned. Zítra je také den.
Jak se vyrovnávat první dny s děním ve škole (na pracovišti, v rodině)
Válečný konflikt přináší kromě jiného semknutí lidí i konflikty mezi lidmi. Co člověk, to názor. Konflikty se mohou projevovat zvláště ve skupinách, které si nevybíráme: ve školních a pracovních kolektivech, v rodinách. Ačkoli si je nevybíráme, jsou důležité pro naši vlastní hodnotu. Nechceme zažít vyloučení. Jak tedy spolu být?
Základní nastavení: zasažení jsme všichni a postupně se naučíme spolu vyjít
- Zkusme si rozumět: hněv často vzniká z bezmoci, útoky z bezradnosti. Máme věnovat pozornost běžným denním činnostem, učit se, chodit do práce, když jiní bojují a v boji umírají. Jsme ve válce, která jako by se nás (zatím?!) netýkala. Někteří se pustili do akce. Nechali všeho a odjeli na hranice pomáhat uprchlíkům. Jsou na tom líp, než lidé, kteří musí udržovat všední řád – například žáci a učitelé.
- Energii využijme, postupně s ní začneme šetřit. V situacích boje a záchrany se uvolní obrovské množství energie. Chceme ji uplatnit, bojovat. Když není kde, jsme podráždění, neklidní, vybuchujeme. Kdyby tak bylo možné pustit se do něčeho, co dává smysl. Ale co teď dává smysl? – Vydržme: nárazová energie poklesne. Čím dál důležitější bude mít trpělivost a pečovat o zázemí a o sebe navzájem včetně uprchlíků.
Otázky kladené pro situaci ve škole a zkusmé odpovědi
- Co mám říkat dětem, když nevím, jestli zvládnu vlastní emoce?
Nahlas připustit, že se situace týká nás všech. V něčem stejně, v něčem každého jinak. Proto není divu, že se chováme různě, třeba pláčeme nebo se hádáme s druhými. Pojďme o tom mluvit, pojďme se druhého ptát. Pomoci jako učitelé si můžeme navzájem, když například vytvoříme na škole pracovní skupinu „Jak postupovat ve válečném konfliktu“. Můžeme se tam navzájem učit a také se ujišťovat. Podobné skupiny mohou pomoci i dětem.
- Jak mám spolupracovat s dětmi, které situaci zlehčují?
Učit o rozmanitosti. V každém z nás vyvolává situace jiné potřeby a každý na ně reagujeme jinými strategiemi. Jedna z nich je zlehčování. Učit o společných sjednocujících hodnotách, například o míru. V naší praxi mír znamená dosahovat porozumění teď a tady mezi sebou. Má-li škola v hodnotách vzájemnost či pomoc, ptát se, jak tyto hodnoty naplníme v tuto chvíli.
- Jak mám spolupracovat s dětmi, které chválí a obdivují Rusko a Putina?
Ptát se, čím to, zda jde například o okouzlení silou. A mluvit o síle a jejích podobách „ve jménu čeho“, například ve vztahu k ohrožení naší vlasti. Celé to dělat s výhledem, že bude třeba do škol přijímat děti ukrajinských uprchlíků.
- Co říkat malým dětem, jak se k nim chovat?
Děti jsou součástí toho, o čem mluví a co dělají lidé nad jejich hlavami. Někdy se dítě z napětí rozpláče stejně jako dospělý. Postupujeme stejně. Bojíš se? – Čeho? – Taky se bojím. Ale zvládneme to, protože se máme. – A teď půjdeme něco užitečného dělat.
Psychosociální intervenční tým ČR
Odkaz pro stažení publikace Psychická první pomoc: Průvodce pro terénní pracovníky.
