Pro mne byl Pavel Hartl, přes všechny tituly, které je možné uvést v jiné vzpomínce, především skaut: sebevědomý, slušný, svůj názor jasně vyslovoval, ale nevnucoval, jen „suše konstatoval“. Nikoho vědomě neshazoval, nikam se necpal, ba naopak, uvolňoval prostor pro uplatnění druhých.
Trochu jsem Pavla Hartla znala z vyprávění především psychologa a herce Ivana Vyskočila a věděla jsem, že dělal vychovatele v jednom „pasťáku“ pro chlapce v Obořišti u Dobříše, což byla vlastně jakási polepšovna. Tvrdá, ale nesmírně důležitá práce. Znám to trochu, můj syn po maturitě dělal v podobném zařízení a z jednoho doslova utekl a v druhém to přečkal až do nástupu na tehdy povinnou vojnu do Humenného.
Po dalším převratu v Pavlově i mém životě, tedy v lednu l990, mne pozvali znovu na fakultu, kde se nám podařilo založit nezávislou katedru aplikované sociologie neboli „sociální práce“. Pavel tehdy přednášel na katedře vzdělávání dospělých a sdělil mi, že by na tento pseudonový obor rád přešel. Proč pseudonový? Protože obor sociální práce existoval již dříve, kdysi u jeho počátků stála Alice Masaryková.
Devadesátá léta byla nabita energií a Pavel Hartl byl jedním z nositelů tohoto enthusiasmu a začátku či obnovování všeho možného. Nového, dobrého, ale asi i zlého. Tak to již bývá. Katedra, na jejímž vzniku se Pavel Hartl podílel, patřila k tomu bezesporu dobrému. Byl ideální spolupracovník nejen pro již výše uvedené osobní vlastnosti a zkušenosti z „děcáku“, ale i proto, že byl rozený systematik. Dával všemu řád a strukturu. Zatímco já jsem za pomoci dalších spíše „prorážela vodu“ u děkana a na rektorátu a navazovala pro tuto novou katedru mezinárodní kontakty, tak Pavel Hartl intenzivně pracoval a psal.
Kdysi, ještě před rokem šedesát osm, sám dokončil obor pedagogika a psychologie a absolvoval studijní pobyt v v Londýně. Později napsal výborná skripta, která ale mohla vyjít až koncem osmdesátých let. V době normalizace psal o psychologii v pedagogice a mnoho článků, které vycházely v odborných, ale vlastně veřejnosti málo známých publikacích. Jeho nejlepší práce pak vyšly až v letech devadesátých, kdy také se svou manželkou Helenou připravil dosud nepřekonaný Velký psychologický slovník. Vydalo ho nakladatelství Portál, má více než 800 stran a patří k základním příručkám, které mám ve své knihovně. Pečlivě seřazená hesla, logicky členěná dle oborů a podoborů – prostě vynikající. Kdyby mně „Pámbu všechny hříchy odpustil“, tak toto bych nikdy, ale nikdy nedokázala. Zato tento slovník často používám. Má jedinou nevýhodu, je opravdu těžký, fyzicky těžký, tedy na váhu. I proto ho mám blízko svého počítače.
A takto bych mohla Pavla Hartla chválit dál a dál. On tu chválu ale nepotřebuje. Ti, kdo ho znali, vědí, co uměl a jak dobře přednášel a že byl vynikající vysokoškolský pedagog. A ti, kdo ho nepoznali, ať si otevřou jeho práci, vyhledají, co napsal, a nesmírně je to obohatí. Mě to taky obohatilo a navíc jsem ráda, že jsem Pavla Hartla znala osobně a mohla s ním spolupracovat.
Jiřina Šiklová,
socioložka, publicistka a spisovatelka
