Nastal čas zvaný: „Nechcete cuketu?“. Pro ty, kdo toto sousedské oslovení neznají: začne to koncem července, kdy pře dveřmi obden najdete tykve vypěstované sousedy, které už unavuje, prát se znovu, když ví, že je chcete. Naložili jsme jednu takovou tykev do bylinek a oleje, rozdělali oheň na grilování, nalili víno a… Přišla ta SMSka, a místo blaženého doušku na oslavu léta jsme si nečekaně připili na Oldu Matouška, aby mu dal Pán Nebe! Otazníky, které se nad jeho osudem vznášely od nehody na konci zimy, byly najednou zodpovězeny!
Olda byl muž většinou spíše zasmušilý. Pamatuju ovšem, že i vtipkoval. Začátkem 90. let, hned po svobodomyslném převratu jsme se setkali na vyšší odborné škole sociální práce v Nizozemském Driebergen, kde jsme hledali inspiraci pro, u nás tehdy sotva ochmýřené vzdělávání v sociální práci. Pobyt financovala Nizozemská vláda. Na rozlučkovém večírku tehdy Olda, řekl že „mu to tam trochu připomnělo nedávno zašlé časy socialismu: Státní kapesné, červené poukázky na bezplatné obědy ve školní kantýně, …“ Na rozdíl od hostitelů jsme věděli, že to nebyl toliko vtipný bonmot. Olda totiž během pobytu zašel na katedru sociální práce v Utrechtu, diskutoval tam s akademiky o výuce sociální práce na universitách. A taky na VOŠce v Driebergen: „Podle toho, co říkali, je to tam pěkně rudý hnízdo.“ Nebyl to odsudek, jen konstatování o tom, jak profesoři v Driebergen chápou sociální práci.
Pro mě byl Olda živoucím důkazem faktu, že se dá dobře spolupracovat s lidmi, s nimiž nesdílíte stejné názory. Máme společné téma. Oba jsme se celá ta léta snažili vymýšlet, jak pomoci, aby se z české sociální práce stal solidní profesionální obor. Olda šel na věc deskriptivně, snažil se popsat, v jakých rolích sociální pracovníci působí a jak sociální práci dělají. Věřil snad, že v tom, jak se sociální práce u nás dělá, je profesionalita přítomna sama o sobě? Já jsem o tom spíše pochyboval a snažil jsem se vymýšlet, jakou představu o sociální práci sociálním pracovníkům nabídnout, aby se se svým oborem mohli vůbec identifikovat jako se svébytnou profesí. Když jsme v roce 2013 pro Akreditační komisi ČR spolu upravovali standardy pro akreditaci universitního studia sociální práce, pomáhalo nám, že o věci mluvíme z různých stran. Na tom, co je elementární a nepostradatelné jsme se prostě domluvili.
Co si myslím o jeho deskriptivním pohledu a co si on myslí o mém hledání identity oboru jsme si už nestihli říct. Myslel jsem, že na to dojde nad jeho nejnovější monografií o Profesní způsobilosti a vzdělávání v sociální práci. Dopadlo to ale jinak! Co si o tom všem Olda myslí by snad mohl vědět Pavel Navrátil, který s ním tu monografii psal. Asi by stálo za to naši diskusi o způsobech hledání profesionality v sociální práci dotáhnout.
Bylo by to určitě lepší než smutnohledně naříkat nad tím, že někdo nesmyslně uťal život kamaráda, který to přes svůj zralý věk rozhodně neměl v úmyslu zabalit. Už proto, že se ta smutná věc stala, když jel na kole…
Libor Musil,
šéfredaktor časopisu
