Pandemie koronaviru způsobila, že některé děti jsou již téměř rok odkázány pouze na distanční vyučování. Děti tak přišly o své sociální kontakty, kamarády, učitele, trenéry a často také o kontakt se širší rodinou. Na druhé straně však mají nepravidelný, daleko volnější režim a ubylo jim mnoho povinností. Mohou později vstávat, později chodit spát apod. Nyní se část dětí do školy vrátila a školy se postupně otevírají také pro další děti a studenty. S tím souvisí i proces adaptace, s nímž se bude každé dítě vyrovnávat jinak. Úkolem nás dospělých jim návrat do školních lavic co nejvíce usnadnit.
„Po návratu dětí do škol je dobré mnohem více stavět na tom, v čem je dítě dobré, nesoustředit se jen na problematické situace a špatné známky,“ říká Zora Dušková [1], ředitelka Dětského krizového centra [2]. Dospělí často ani netuší, jak velké problémy či starosti děti mají. Na dětství mnohdy pohlížíme jako na bezstarostné, a to i proto, že s dětmi o jejich trápeních málo komunikujeme, nevěnujeme pozornost jejich signálům, málo se jich ptáme. Děti leckdy zůstávají se svými starostmi opuštěné i uprostřed vlastní rodiny. „Právě nyní potřebují pochopení, laskavost a trpělivost, stejně jako dostatečný čas a prostor na adaptaci. Mluvme s nimi, ptejme se jich, jaký měly den, co zažily se spolužáky, co se povedlo, bylo fajn a co ne. Sdílejme s nimi nejen to hezké, ale i to méně příjemné,“ doplňuje Zora Dušková.
Lenka Eckertová z Nadace RSJ k tomu dodává: „Druhostupňoví žáci potřebují po návratu do škol poklidný čas, aby se vyrovnali se změnami. Řada písemek či zklamání hned od začátku prezenční výuky může vést ke značné ztrátě sebedůvěry a k problémovému chování. Uspěchat adaptaci se nevyplatí. Znalosti totiž mohou žáci efektivně vstřebávat jen v atmosféře bezpečí a jistoty – což vnímá každý z nás velmi odlišně. Úroveň zapamatování učiva a motivace k učení během distanční výuky poklesly. Jak říká MUDr. František Koukolík, pro výuku přes obrazovku nejsme evolučně vybaveni. Žáci 2. stupně ZŠ a mladší gymnazisté byli navíc nejdéle odloučeni od svých spolužáků. Ač mnozí z nich vypadají velmi vyspěle, jsou to stále zranitelné děti. Nezapomeňme na to.“
Jak nejlépe zvládnout adaptační proces návratu dětí do škol?
„Adaptační proces návratu do škol má tři fáze, jejichž pořadí je pevně dané. Každé z dětí potřebuje „jiný čas“ na jejich zvládnutí. Počítejme s tím, že děti budou potřebovat laskavou a trpělivou podporu rodičů i pedagogů,“ říká Zora Dušková.
1. fáze: Adaptace na změnu režimu
Děti opět musí ráno vstávat, obléknout se, zvládnout ranní hygienu, připravit si pomůcky na celý den a večer jít včas spát.
2. fáze: Adaptace na změnu vztahů ve škole – jak se spolužáky, tak s učiteli
Během doby, kdy se děti viděly jenom přes obrazovku, se mnoho věcí změnilo. Je potřeba znovu vybudovat vazby mezi spolužáky. Třída se přeskupila, některá přátelství a vztahy možná skončily. Dítě si musí na ostatní znovu zvyknout. Tato situace je velmi náročná především pro děti, které mají slabší komunikační dovednosti, ale také pro třídní „outsidery“, děti šikanované apod.
Je třeba si také i uvědomit, že část dětí (nevíme, jak velká), se online výuky z různých důvodů vůbec neúčastnila, nebo se účastnila jen velmi sporadicky.
3. fáze: Adaptace na požadavek výkonu
Na počátku je třeba zmapovat, kam se každé dítě během online výuky v osvojování vědomostí posunulo. Mohlo se totiž změnit i to, že úspěšní žáci před karanténou už tak vnímaní nebudou a naopak; a to jak pedagogy, tak i rodiči. Srovnávací testy jsou určitě dobrou metodou, zpočátku by však měly probíhat bez známek, aby děti nebyly vystavené dalšímu stresu. Ve stresu a pod tlakem totiž nelze podávat dobrý výkon. Děti po dlouhou dobu neměly každodenní srovnání se svými spolužáky a s jejich výkonem, tak jak byly zvyklé z prezenční výuky, což může posilovat obavy z obnovení prezenční výuky.
Možné reakce na zátěž spojenou s návratem dětí do škol
Na zátěž související s návratem do školních lavic mohou děti reagovat např. roztěkaností, nesoustředěností, zvýšenou únavou, podrážděností, neschopností plánovat si úkoly, větší nepořádností, emoční labilitou, nervozitou či nechutí chodit do školy.
Pokud by takové projevy děti dětí přetrvávaly příliš dlouho či by znemožňovaly dítěti zvládat běžné denní činnosti a povinnosti, neváhejte se obrátit na odborná pracoviště.
Mariana Pohlová,
Dětské krizové centrum
[1] PhDr. Zora Dušková je klinická psycholožka. V Dětském krizovém centru působí jako ředitelka již 20 let. Věnuje se zejména problematice traumatizovaných a ohrožených dětí, krizovým situacím v rodinách nebo psychoterapii traumatu.
[2] Dětské krizové centrum působí jako nestátní nezisková organizace humanitárního zaměření specializovaná zejména na odbornou pomoc týraným, sexuálně zneužívaným či zanedbávaným dětem. Uživateli služeb jsou přímo ohrožené děti, i celé jejich rodiny. V roce 2020 poskytli pracovníci centra celkem 13 500 konzultací ohroženým dětem a jejich rodičům nebo opatrovníkům. Linka důvěry Dětského krizového centra funguje v nonstop provozu od roku 1996 a od té doby přijala přes 72 000 kontaktů. V roce 2020 jsme na Lince důvěry přijali celkem 4 200 kontaktů.
