Ve filmu Šohei Imamury Balada o Narajamě se vypráví o zvyku ubasute, který panuje v blíže neurčené japonské vesnici. Její obyvatelé odnáší lidi, kteří dovršili sedmdesát let svého života, na blízkou horu Narajama, aby v místech, kde leží kosti předků, vyčkali na smrt. Musí přece uvolnit místo mladším a nebýt na obtíž.
V 18. století vyslovil anglický ekonom Thomas R. Malthus pozoruhodný vědecký názor, že je třeba chránit lidstvo proti přemnožení v důsledku prodlužování lidského života. Nebude dostatek zdrojů a bude ohrožena kvalita života. Jinak řečeno, churavé a draze umírající stáří je nežádoucí.
Naštěstí má současná česká společnost naprosto odlišné názory na dlouhověkost. Potvrdil to i osmiletý výzkum týmu prof. Hynka Jeřábka Mezigenerační solidarita v péči o seniory. [1] Zjistil mimo jiné, že v současné době potřebuje péči české rodiny 75 000 závislých seniorů. Předpokládá se, že toto číslo se do roku 2050 zdvojnásobí. 80 % pečujících jsou ženy. Z našich zkušeností – zkušeností Života 90 – víme, že až dvě třetiny českých rodin se chtějí o svého seniora postarat a nechtějí, aby péči poskytoval někdo cizí. Výzkum ale zároveň poukazuje na problémy, které s sebou pečovatelské role přináší. Patří sem nedostatek informací k provádění kvalitní péče. Chybí také technické vybavení – bezbariérový byt s vhodným nábytkem. Pečující ztrácejí svůj volný čas – mnohdy dochází i k žárlivosti partnerů, kteří se cítí odstrkováni: „Kdo má přednost, tvá maminka, nebo já.“ Osamělost pečovatelek je obvyklým jevem. Starost a obava spojená s péčí o blízkého s sebou nese i permanentní psychickou zátěž, nemluvě o té fyzické. Náročné jsou i organizační otázky spojené s péčí, činnost vyžaduje manažerské dovednosti. Obrovským tématem je finanční zajištěnost rodiny. Pečující – hlavně ženy ve středním věku – opouštějí svá zaměstnání, ztrácejí zdroj příjmu, společenské uplatnění a posléze i zaměstnatelnost. Odvádějí velké množství neplacené práce (podle Jeřábka1 až 33 hodin týdně), což se mimo jiné promítá v nižším starobním důchodu atd. V důsledku těchto problémů pak končí kolapsem 8–9 % pečujících rodin.
Těžkosti jsou zjevné, ale rodinná neformální péče má nenahraditelné kvality. Zajišťuje seniorovi kontinuitu prostředí, ve kterém se cítí dobře – jeho domov. Na rozdíl od formální, profesionální péče reaguje rodina na potřeby starého člověka okamžitě. Nepotřebuje k tomu totiž úřední souhlas.
Zkušenosti Života 90 jen potvrzují výsledky Jeřábkova výzkumu: klíčovým nástrojem podpory a péče o závislé seniory je rodina a neformální pečující. Abychom předešli krizovým situacím, do kterých se rodiny a blízké osoby dostávají, je nezbytné rozvíjet terénní pečovatelské služby a zároveň poskytovat informace a poradenství pečujícím. Efektivitu systému nerozhodne kapacita rezidenčních služeb, ale právě ty terénní, které mohou pomoct a poradit přímo v rodinách.
Je ale důležité nastavit systémové změny. Postrádáme odpovědnost obcí za provádění sociální práce podle skandinávského modelu. Na úrovni obcí s rozšířenou působností by v ideálním případě měl fungovat Systém integrovaných podpůrných služeb [2]. Tento mezinárodní koncept „long-term care“ (dlouhodobá, komplexní péče) se vyznačuje funkcí koordinátora, kterého zaměstnává přímo obec. Mezi jeho hlavní úkoly patří pasportizace situace na území obce, depistáž, dispenzarizace, poradenství, koordinace služeb, příprava podkladů pro komunitní plánování – to vše s důrazem na nadresortní ucelenost. Takový systém má potenciál zabezpečit rozvoj sdílené péče, která se rozdělí se mezi neformální a formální pečovatele a tím umožní setrvání pečujícího v pracovním procesu na částečný úvazek.
Další krok vidíme v rozvoji služeb asistovaného života (dnešní tísňové péče). Ty plní dvě role: nejen, že podporují autonomii svých uživatelů, ale zároveň významně odlehčí situaci neformálních pečujících. Ti totiž často musí řešit stresující dilema mezi pracovními a rodinnými povinnostmi. Zároveň pak služby asistovaného života budou sloužit jako systémový integrující prvek poskytovaných zdravotních i sociálních služeb.
Zkušenost Života 90 potvrzuje, že sociální péče, včetně podpory neformálních pečujících, trpí nepropojeností systémů zdravotní a sociální péče. Propast mezi zdravotní a sociální oblastí vystihuje absence komunitních pracovníků, kteří by služby a podporu státu a komunity seniorům zprostředkovávali a obě oblasti pro ně propojovali. Zahraniční zkušenosti ukazují prokazatelné benefity pro seniorskou populaci i vysokou finanční úspornost tohoto konceptu. Je proto v zájmu politické reprezentace tento koncept přijmout za svůj a prosazovat jeho implementaci na všech úrovních.
Samostatnou kapitolou je pojetí české medicíny. Ta většinou stále operuje s konkrétními diagnózami a zdraví chápe pouze jako stav bez nemoci. Léčbu ve stáří (zejména pozdním) nicméně nelze zaměřovat pouze na vyléčení základní choroby, což už mnohdy není možné. Je důležité klást důraz na zachování, případně zlepšení soběstačnosti a fungujících sociálních vztahů v rodině a komunitě obecně. Například: poúrazová implantace kloubní náhrady u křehkého geriatrického pacienta není dostatečně podpořena preventivním geriatrickým režimem s dostatečnou fyzioterapií a prevencí. To vede ke zbytečnému rozvoji geriatrického hospitalismu a dále k potřebě dlouhodobé ústavní péče v ošetřovatelském zařízení. Rizika takové hospitalizace jsou zřejmá: pokud budeme mít tendenci seniorského pacienta zbytečně hospitalizovat, vytrhujeme ho z jeho přirozeného prostředí, zvyšujeme jeho sociální izolaci a omezujeme jeho zdatnost, což se může negativně odrazit ve ztrátě jeho motivace nést odpovědnost za vlastní život.
Pečující rodina trpí i tím, že znevýhodněný starý člověk je mnohdy nepochopen a diskriminován na zdravotně sociálním pomezí. Ve zdravotnictví je „vystrkován“ z hrazené zdravotní péče pro domnělý nedostatek diagnóz vyžadujících akutní péči (při nezájmu o specifické zdravotní problémy stáří) jako sociální případ, ale v sociální péči je odmítán jako příliš nemocný či zanedbáván, protože má kolísající a opakovaně dekompenzované chronické zdravotní problémy. Ve vakuu se ocitá pečující rodina, která není s to rozpoznat odborné argumenty.
Přesto je ale péče o blízkého člověka nenahraditelná jak pro rodinu samotnou, tak pro celou společnost. Průzkum ukazuje, že i přes všechna úskalí, která z neformální péče vyplývají, popisuje rodina neformální péči ani ne jako odpovědnost nebo povinnosti, ale spíše jako práci z lásky. Naše zkušenost z osobního kontaktu s nimi to jen potvrzuje. Pečující jsou vyčerpaní a mnohdy potřebují povzbudit, ale sebelítost je zpravidla to poslední, co je trápí. A to je pro naši společnost dobrá zpráva.
_____________________________
Z čeho vyplývají naše zkušenosti?
Život 90 vznikl jako občanská iniciativa v roce 1990. Pomáháme starým lidem a podporujeme je tak, aby mohli žít co nejdéle ve svém vlastním domově. Snažíme se zlepšovat podmínky pro život ve stáří, aby staří lidé nežili na existenciální periferii.
V rámci našeho poradenského centra nabízíme zdarma poradny sociální, právní či psychologické. Konkrétní pozornost směrujeme právě na neformální pečující, kterým jsou určeny speciální svépomocné skupiny. Zde pečující nacházejí nejen psychologickou úlevu, ale slouží také jako zdroj potřebných informací. Pro neformální pečující také pravidelně pořádáme odborné přednášky a kurzy. Pečující se na nás obracejí také skrze naši linku důvěry Senior telefon (800 157 157), na kterou se ročně dovolá 33 000 seniorů a pečujících.
Pečující rodiny dále podporujeme naší službou tísňové péče. Tu jsme začali poskytovat už v roce 1992, tedy 14 let před tím, než byla legislativně ukotvena v zákoně o sociálních službách. Byli jsme dlouho jedinými poskytovateli, a v současnosti právě tento typ služby zažívá dynamický rozvoj. Pečující rodina se může v klidu věnovat své práci a životním povinnostem, protože dohlížíme na bezpečí starého člověka.
Provozujeme dům uprostřed Prahy, který jsme kompletně zrekonstruovali. Máme široké portfolio služeb. Základem je Centrum aktivního stáří, kde provozujeme na sedmdesát různých kurzů, které umožňují seniorům upevnění jejich schopností a další rozvoj. Kurzy vedou většinou senioři dobrovolníci.
Odlehčovací pobytové centrum přebírá do péče seniory, kteří končí hospitalizaci. Ono převzetí je komplexní, jinak řečeno nejde jen o dočasnou změnu bydliště. Fyzioterapie, canisterapie, aktivizační programy jsou trvalou součástí pobytového centra. Návrat domů, do rodinného prostředí se odehrává za spolupráce rodiny. Pomůžeme i v případě, když si rodina potřebuje odpočinout od náročné péče a jede na dovolenou. I to je důvod pro pobyt jejich seniora u nás.
Poskytujeme také pečovatelskou službu. Ve svém pražském sídle provozuje také Divadlo U Valšů. Součástí je také jedno z největších dobrovolnických center zaměřené na seniory v České republice.
Poznámky:
[1] Hynek Jeřábek a kol.: Mezigenerační solidarita v péči o seniory Nakladatel: SLON 2013.
[2] Zdeněk Kalvach: Systém integrovaných podpůrných služeb v komunitě; Institut důstojného stárnutí 2015.
