Jedním z důvodů, proč je práce sociálního kurátora specifická, je množství cílových skupin, se kterými pracovník přijde ve své práci do kontaktu. Sociální kurátor je označení sociálního pracovníka, který pracuje na obecním úřadu s rozšířenou působností (OPR) a stal se nedílnou součástí zajišťování principů prevence sociálně patologických jevů na obcích s rozšířenou působností.
Základní legislativní rámec agendy sociálního kurátora
Podle § 92 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších přepisů za stěžejní cílové skupiny, se kterými sociální kurátor pracuje, lze považovat: (i) osoby ohrožené sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu; (ii) osoby, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby, a (iii) osoby, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností.
Dalšími skupinami osob, se kterými sociální kurátoři[1] dále pracují, jsou: (i) osoby po ukončení léčby chorobných závislostí, propuštěné z psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, a (ii) osoby, které nemají uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že jsou osobami bez přístřeší. Konkrétní seznam cílových skupin sociálního kurátora není taxativně vymezen. Proto bych další cílové skupiny, se kterými sociální kurátor pracuje, nazvala jako osoby, které se ocitly v sociálně nepříznivé životní situaci.
V úzké vazbě na problematiku sociální prevence jsou de facto hlavní cíle agendy sociálního kurátora: (i) poskytování nebo zprostředkování odborné pomoci prostřednictvím sociální práce za účelem komplexního řešení klientovy situace, (ii) ovlivňování chování klienta žádoucím způsobem a předcházení eskalace problémů, (iii) ochrana základních lidských práv a důstojnosti klienta a (iv) edukace společnosti o příčinách, průběhu a důsledcích sociálně patologických jevů.
Následující kapitoly jsou věnovány dvěma vybraným cílovým skupinám, a to osobám ohroženým sociálním vyloučením z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, a jako protiklad, osobám, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby.
Osoby ohrožené sociálním vyloučením z důvodu výkonu trestu odnětí svobody
Osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody tvořily historicky první klientelu sociálních kurátorů a dosud zůstávají nejpočetněji zastoupenou skupinou klientů. Sociální kurátor provádí kontinuální sociální práci s klientem ve všech fázích řízení, tzn. na svobodě, během výkonu vazby, v průběhu soudního řízení, během výkonu trestu odnětí svobody a posléze v rámci reintegračního a resocializačního procesu po propuštění na svobodu. Cílem spolupráce je upevnění nebo vytvoření jeho pozitivní vazby k okolí jako prevence sociální izolace. Prostředkem k dosažení těchto cílů je navázání spolupracujícího (socioterapeutického) vztahu s klientem. V rámci postpenitenciární péče sociální kurátoři pracují jak s osobami, které absolvovaly výkon trestu odnětí svobody v plném časovém rozsahu, tak i s osobami propuštěnými podmíněně, nejčastěji po uplynutí poloviny určené doby výkonu trestu odnětí svobody, popřípadě po dvou třetinách doby výkonu trestu odnětí svobody. Tuto cílovou skupinu tvoří jak prvopachatelé, prvovězněné osoby, tak i osoby s opakovanými pobyty ve výkonu trestu.
Faktory, které ovlivňují adaptační fázi pobytu na svobodě po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
Propuštění na svobodu představuje vždy pro člověka opouštějícího věznici větší nebo menší zátěž, jejíž intenzita bývá přímo úměrná délce uvěznění a dalších níže uvedených faktorů. U propuštěného jedince může docházet ke „krizi ze svobody“, jako projevu nezvládnutí náhlé zásadní změny, či zvládnutí adaptační fáze na svobodě. Délka adaptační fáze je zcela individuální, ovlivněna mnoha faktory. Mezi hlavní faktory ovlivňující výsledek adaptační fáze patří osobnost propuštěného člověka (zkušenosti, motivace, schopnosti, odolnost proti zátěži apod.), podmínky, do nichž se vrací (rodina, sociální zázemí, bydlení, zaměstnání), délka výkonu trestu odnětí svobody (a s tím související riziko rozpadu rodiny, riziko ztráty sociálního zázemí, ztráta pracovních návyků apod.; Vágnerová, 2014).
Faktory, které mohou ztěžovat úspěšnou reintegraci po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
Návrat do společnosti mohou ztěžovat různé okolnosti: (i) propuštěný člověk často nemá sociální zázemí, nemá kam jít, nikam nepatří, nikdo na něj nečeká; (ii) často je bez finančních prostředků a bez motivace k práci. Zvláště dlouhodobé tresty se podepisují na neschopnosti zvládnout zátěž stereotypu a námahy, které pracovní poměr přináší, na druhé straně mnoho zaměstnavatelů nejeví zájem přijmout do pracovního poměru bývalého vězně; a (iii) nereálná očekávání propuštěných (rychle uspokojit své potřeby, dohnat vše, co kvůli pobytu ve vězení nestihli či ještě nemají; Vágnerová, 2014).
V praxi se často ukazuje jako problém, že si ve vězení klienti osvojí určitý hodnotový systém a s tím související způsob komunikace a chování, který na svobodě již nefunguje tak dobře. To se může negativně projevit např. při úředním jednání, řešení sporů i navazování nových vztahů. Výhodou naopak bývá osvojená schopnost dodržování formálních pravidel, někdy až lpění na určitém řádu a patrná účelovost v jednání, kterou lze při vhodné motivaci využít i k pozitivním změnám v situaci klienta.
Přínos sociálního pracovníka ‒ sociálního kurátora v oblasti postpeniteciární péče
Obecní úřad obce s rozšířenou působností umožňuje sociálnímu kurátorovi výkon kontinuální sociální práce s pachateli trestné činnosti, tzn. zejména návštěvy klientů ve věznicích a vazebních věznicích, během vazby či výkonu trestu odnětí svobody a před propuštěním z výkonu trestu.[2] Cílem spolupráce sociálního kurátora s Vězeňskou službou ČR je především zabezpečení podmínek pro kontinuální práci s pachateli trestné činnosti. Tohoto cíle je dosahováno prostřednictvím aktivní práce s klienty ve výkonu trestu odnětí svobody (vzdělávací skupiny v rámci sociálně-právního poradenství pro odsouzené, individuální pohovory s odsouzenými), součinností s dalšími institucemi a zprostředkováním informací sociálním pracovníkům věznic a vazebních věznic o sociálním prostředí klientů ve výkonu trestu odnětí svobody a o aktuální nabídce poskytovaných služeb v daném regionu.
K hlavním přínosům činnosti sociálního kurátora v oblasti postpenitenciární péče patří následně uvedené atributy:
- Služba sociálního kurátora je poskytována celorepublikově ve všech obcích s rozšířenou působností;
- jedná se o časově neomezenou spolupráci s klientem a současně často dochází ke spolupráci se všemi státními i nestátními organizacemi;
- sociální kurátor je v dané problematice přímým prostředníkem mezi městským úřadem a klientem s tím, že jako pracovník obce může získat důkladnou znalost klientova sociálního prostředí a jeho osobní a sociální anamnézu (tzn. osobní znalost a znalost prostředí). Tyto konkrétní znalosti z praxe, které souvisí i s aktuálními potřebami klientů v dané lokalitě poté promítá do tvorby preventivních opatření nebo na podporu NNO v dané lokalitě, neboť bývá členem pracovních skupin, sociálních komisí a grantových aktivit obce;
- vzhledem k širokému záběru různých cílových skupin může preventivně sledovat vývoj jednotlivých patologických jevů a následně vyhodnocovat různé druhy rizik, na která je potřeba koncepčně reagovat.
Jak již bylo uvedeno, v současné době je největší důraz kladen na kontinuitu sociální práce, jejíž hlavními přínosy jsou dlouhodobost a komplexnost. Tyto atributy přispívají k tomu, aby pracovník mohl vidět klienta celostně a provázet jej ke změně v procesu spolupráce, který je určován primárně individuální situací a potřebami klienta, nikoli etapami kompetencí jednotlivých institucí, které jsou vždy časově i věcně limitovány. Je to základ pro nastavení podmínek pro možnost resocializace odsouzených a jejich následné začlenění zpět do společnosti. Sociální kurátor se podílí (ve spolupráci se sociálním pracovníkem věznice) na post/penitenciární péči. V případě potřeby v průběhu celé doby uvěznění volí vhodné metody a nástroje sociální práce včetně opakovaných návštěv uvězněného ve výkonu trestu.
Nová koncepce vězeňství do roku 2025 – posel moderního pojetí postpenitenciární péče v České republice
V současné době je systém postpenitenciární péče do určité míry nesourodý. Organizace, které se podílejí na terciární prevenci, nejsou systémově propojeny. Některé činnosti a některá opatření se tak dublují, jiné zůstávají nezajištěné. Rovněž dosud absentuje mezioborová spolupráce.
Akční plán Nové koncepce vězeňství do roku 2025 proto stanovuje mimo jiné i následující strategické cíle:
- Prohloubit kontinuální sociální práci s klientem ve všech fázích trestního řízení (cíl č. 12-13.2.3.1.).
- Podle možností rozšířit besedy ve věznicích o činnosti sociálních kurátorů a neziskových organizací, pracujících s vězni a propuštěnými vězni (cíl č. 12-13.2.23.1.).
- Programy zacházení cílit na dodržování účelu výkonu trestu odnětí svobody a přitom spolupracovat se sociálními kurátory, nevládními organizacemi a úřady práce, obecními úřady obcí s rozšířenou působností (cíl č. 12-13.2.9.2.).
Nová koncepce vězeňství může mít pozitivní dopad na vzájemnou koordinaci poskytovaných služeb, vyváženost služeb a opatření, a posléze na sledování a vyhodnocení resocializačního programu pro osoby propuštěné z institucionálního zařízení včetně objektivního posouzení situace klienta pro případné potřeby soudů. Plnění strategických cílů je pro pověřené resorty závazné. Z toho důvodu jsou již od roku 2017 předávány ze strany MPSV ČR informace metodického charakteru k výkonu činností sociální práce ve věznicích a dalších zařízeních. Sociální kurátoři vzhledem ke svému postavení v rámci obce s rozšířenou působností, celorepublikovému působení a zaměření na dlouhodobou prevenci mohou výrazným způsobem přispět ke snížení recidivního chování klienta a k celkovému zlepšení jeho životní situace. K tomu může dojít za předpokladu, že:
- Vězeňská služba ČR sjednotí způsob informování obviněných nebo odsouzených při nástupu do výkonu vazby nebo do výkonu trestu o možnosti spolupráce se sociálním kurátorem;
- sociální kurátoři budou mít možnost navštěvovat klienty ve věznicích podle potřeby vyplývající z případové práce;
- systematicky se prohloubí spolupráce mezi PMS[3] a sociálními kurátory při vzájemné informovanosti a rozdělení kompetencí po dobu trestního řízení;
- sociální kurátoři budou po určité době informovat PMS o spolupráci klienta a vývoji jeho situace po ukončení trestního řízení;
- pokud má klient stanovenou povinnost spolupráce s PMS a uvede, že spolupracuje i se sociálním kurátorem, pak se PMS dotáže sama na klienta u sociálního kurátora a ten poskytne součinnost. Aktuálně se sociální kurátor oficiálně ani nedozví, že je některý klient v dohledu PMS a nemá tedy možnost nijak intervenovat;
- sociální kurátoři budou mít vliv na rozhodování o přidělení sociálního bytu;
- sociální kurátoři budou zasedat v multidisciplinárních týmech (podpora multidisciplinární spolupráce – sociální kurátoři, ostatní sociální pracovníci, probační pracovníci, zdravotníci, dávkoví specialisté, zástupci policie atd.), které řeší situaci klienta jak během trestního řízení, tak i po jeho skončení.
Osoby, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby
Okruh osob, jejichž zájmy a práva jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby, lze z pohledu agendy sociálního kurátora rozdělit do tří skupin:
- Klienti sociálního kurátora, kteří se stali obětí trestné činnosti jiné osoby,
- ostatní osoby, které se staly obětí trestné činnosti jiné osoby a neřadí se současně mezi klienty dalších cílových skupin,
- oběti domácího/partnerského/transgeneračního násilí.
Legislativní rámec problematiky obětí trestných činů v kontextu výkonu agendy sociálního pracovníka / sociálního kurátora na OPR
Sociální práce na obcích s oběťmi trestných činů (včetně domácího násilí) je realizována na podkladě těchto zákonů:
- Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů § 92 písm. b) „koordinuje poskytování sociálních služeb a poskytuje odborné sociální poradenství osobám ohroženým sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu, osobám, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby, osobám, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností, etc…“
- Zákon č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů § 2 odst. 6) „a) je po propuštění z VBD, z VV nebo z VTOS, b) je po ukončení léčby chorobných závislostí propuštěna ze zdravotnického zařízení poskytovatele zdravotních služeb, psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, c) je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo pěstounské péče po dosažení zletilosti, resp. v 19 letech, d) nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou bez přístřeší, e) je osobou, jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby.“[4]
- Legislativní rámec pomoci obětem trestných činů lemuje zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších přepisů.
Oběti trestného činu
Na sociálního kurátora se nejčastěji obracejí oběti trestných činů, oběti domácího/partnerského násilí a oběti transgeneračního násilí. Společným znakem těchto typů násilí na druhé osobě jsou vysoká latence, minimální kontrola a devastující dopad pro oběť.
Oběti trestného činu, které se nejvíce obracejí na sociálního kurátora se žádostí o pomoc, bývají především oběti tzv. bagatelní kriminality (např. krádež osobních dokladů, krádež peněženky či dalších osobních věcí apod.), dále jsou to i oběti závažné trestné činnosti (např. loupežné přepadení, znásilnění, týrání osoby ve společném obydlí atd.). Většinou se jedná o osoby, které se obrátí na sociálního kurátora jednorázově, v době po proběhlé události. Na sociálního kurátora se rovněž obracejí oběti stalkingu (např. ex-partner stalking, vyhrocené mezilidské vztahy, výměna rolí pachatel–oběť[5]).
Oběti trestného činu často řeší dilema, zda skutečnost, která se stala, mají ohlásit na policii nebo dalším orgánům činným v trestním řízení. Mají strach, že nebudou ve výpovědi dostatečně věrohodné a že obsah jejich výpovědi bude zlehčován. Mohou se na tom podepisovat hlavní mýty o obětech trestných činů – např. že jsou naivní, lehkovážné (tj. spoluzavinění), dále přesvědčení laické veřejnosti, že všichni víme, jak vypadá pravá oběť (lze ji poznat na první pohled, podle toho, jak se chová, má submisivní vystupování, nezná se s pachatelem, je sympatická…). Obecně se předpokládá, že pravá/hodnověrná oběť trestný čin ihned oznámí orgánům činným v trestním řízení, vzorně plní roli svědka, projevuje strach. Věrohodnost, sympatie a podporu ztrácí, pokud jsou ve výpovědích podezřelé odchylky.
Oběti transgeneračního násilí
Oběti transgeneračního násilí vyhledávají sociální podporu spíše zřídka, v pozdních etapách života spíše mlčí, stydí se, nesvěřují se ani přátelům, ani příslušníkům širšího okruhu rodiny, ale ani profesionálním pomáhajícím institucím. V důsledku stárnutí dochází k přeskupení moci, síly a závislosti, což má vliv nejen na změnu vztahových vzorců, ale i na chování všech členů rodiny. Špatné zacházení se staršími členy rodiny mohou odstartovat faktory, jako jsou například dlouhodobé latentní konflikty v rodině, osobnostní dispozice, situační stresy, abúzus alkoholu či drog u potomků. Starší lidé a senioři někdy nevěří svým dětem, důvěru přesouvají na vnoučata. Často podceňují institut věcného břemene, takže se v případech manipulace s jejich majetkem ze strany jejich potomků snadno ocitají na hranici latentního bezdomovectví (Čírtková, 2019). Dalším faktorem může být nezvládání péče o člena rodiny (fenomén tzv. sendvičové generace). Oběti se často z objektivních důvodů nemohou distancovat, odejít, odstěhovat se, anebo se ze subjektivních důvodů stydí, že své potomky špatně vychovaly.
K častým důvodům mlčení obětí staršího věku bývá tzv. toxický stud[6] provázený pocity vlastní bezcennosti, bezmoci, ztráty lidské hodnoty a negativní stigmatizace. Rovněž se snaží udržet za každou cenu vztah s blízkou osobou a zdání zdravé rodiny (Čírtková, 2018). V praxi se často setkáváme s tím, že týraná osoba neví, co vlastně chce, zda situaci chce řešit, nebo ne. Opětovně přichází se zástupnými problémy, než dojde k tomu, že se může svěřit.
Osoby bez přístřeší jako specifická skupina obětí násilí
Zvláštní skupinu obětí v problematice násilí a týrání tvoří osoby bez přístřeší. Násilí v partnerských vztazích lidí bez domova je složitý jev. Ačkoliv nebyla vypracována žádná odborná studie ani statistika, podle kvalifikovaných odhadů i praktických zkušeností NNO, které pracují s touto cílovou skupinou, se stávají ženy-bezdomovkyně až dvojnásobně častěji obětí násilí než ženy běžné populace. V mnoha případech se stávají oběťmi partnerského násilí, včetně násilí sexuálního. I když mívají posunutou hranici vnímání násilí, jedná se o velmi zranitelnou skupinu. Opakovaně bývají bez osobních dokladů, bez finančních prostředků a sociálních dávek, v mnoha případech trpí drogovou závislostí či psychickým nebo psychiatrickým onemocněním, v důsledku extrémních podmínek na ulici nejednou trpí chronickým posttraumatem. Pro instituce bývají málo důvěryhodné. K hlavním mýtům u široké veřejnosti o bezdomovecké komunitě patří představa, že tato komunita je homogenní a anonymní. Profesionálové pracující s touto cílovou skupinou však vědí, že je tomu právě naopak. Dosvědčují to opakované obavy a strach klientek z vlastní skupiny/komunity. Protože nemají kam jít, vracejí se tak ke svému násilnému partnerovi, který pro ně zároveň představuje bazální formu bezpečí (tzv. stockholmský syndrom). Probíhající násilí na veřejnosti bývá považováno za boj mezi dvěma jedinci, a ne mezi násilníkem a obětí. Jelikož pobyt v bezdomovecké komunitě přináší nedostatek nosných sociálních kontaktů, vede k životu v sociální izolaci. Vzhledem k vysokým bariérám k návratu do běžného života se mnohdy cítí více obětí systému než konkrétního násilníka (od kterého alespoň občas slyší vyznání lásky).
Ke vzniku vysokých bariér k návratu do běžného života přispívá faktická nedostupnost relevantních služeb, protože nastavení jejich specifických pravidel nejsou mnohé klientky vzhledem k jejich způsobu života a životnímu stylu (posttraumatický stres, drogové závislosti, závislost na alkoholu, často nediagnostikované psychické onemocnění) schopné dodržovat, čímž se často dostávají do nebezpečných situací (Benešová, Lindovská, 2016; Vrbová, 2019).
V prostředí lidí v sociálně tíživé situaci je násilí častým jevem, je tedy pravděpodobné, že od jednoho násilníka odejdou k jinému. Rovněž je pravděpodobné, že opuštěný násilný partner se bude chovat násilně i v dalším vztahu (Kolářová, 2015).
Lidé v bezdomovecké komunitě se obecně častěji stávají oběťmi násilí z nenávisti (šikana, verbální útoky, útoky na obydlí, fyzické útoky, vraždy). Přesto se obávají podat trestní oznámení, protože prodělali negativní zkušenosti s veřejnými institucemi. Orgány činné v trestním řízení nepovažují za zdroj podpory a ochrany, nýbrž za součást problému. Průběh trestního řízení považují za nesrozumitelný, náročný, v němž mají nízkou kreditibilitu v roli svědka. Mají rovněž nedostatečnou schopnost orientovat se v sociální síti (sociální služby, úřady apod.), což je spojeno i s nízkým právním vědomím.
Násilí v sociálně vyloučených lokalitách
Domácí násilí ve vyloučených lokalitách, na skupinách, které jsou na okraji společnosti a společností ostrakizované, je skryté, hůře řešitelné, a tím pádem je pácháno častěji. Často bývá důsledkem frustrace, ve vyloučených lokalitách je dané téma tabu. Například pro Romky je to hanba, takže jakákoliv diskuse o problému vystavení násilí je vyloučená. To úzce souvisí také s rolí žen v jejich společenstvích a rodinách. Vyloučené lokality jsou často místem opakované migrace, roztrhaných rodinných a sociálních vazeb. Ženy jsou vnímány jako ekonomický potenciál – jsou často prodávány a obchodovány. Proto je řešení takové situace velmi složité, neboť služba nedokáže zajistit bezpečné řešení, a to vymanění se z daných podmínek. Pokud sociální pracovníci nemají dostatečné nástroje a vazby na kompetentní orgány, pak není v jejich možnostech situaci řešit (Šimáček, 2019).
Co ne/dělat při práci s obětí domácího násilí a trestných činů
Oběti domácího násilí a trestných činů obecně místo lítosti očekávají od pomáhajících profesionálů respekt, individuální přístup, informace a praktické rady, empatii, upřímnost a porozumění. Pomáhající profesionál by se měl vyvarovat především litování, kritizování a obviňování oběti, banalizace situace falešnou útěchou, nikdy by se neměl ptát „proč“, neměl by užívat odborné termíny a nesrozumitelný jazyk a rovněž by neměl nutit oběť k aktivitě, o kterou sama nejeví zájem.
Možnosti prevence a intervence
Hlavní možností prevence a intervence jsou: (i) směrem k obětem – odrazovým můstkem a základní stavební jednotkou je navázání a budování důvěrného vztahu spolupráce s profesionály a navození pocitu důvěry, zasáhnout co nejdříve, pracovat s obětí ještě před odchodem od násilné osoby (např. vypracovat bezpečnostní plán), pěstovat mezilidské vztahy, vytvářet bezpečné prostředí pro oběti a podporovat jejich aktivity (např. kurzy sebeobrany, arteterapie apod.), (ii) směrem k systému – pracovat s aktuálními místními potřebami (např. reagovat na aktuální poptávku po službách), budovat nouzové služby pro nouzové situace, šířit osvětu, aplikovat osvědčené postupy ze zahraničí ohledně sekundární viktimizace, umožnit učinit výslech oběti v přípravném řízení na videozáznam, podporovat vznik center pro oběti znásilnění a sexuálního obtěžování, realizovat systematické proškolování pracovníků v pomáhajících profesích, pracovníků orgánů činných v trestním řízení, zdravotníků. K dalším možnostem intervence lze přidat síťování organizací pomáhajících obětem násilí a trestných činů, zvýšení početního stavu nízkoprahových azylových zařízení a současně zvýšení kapacit služeb včetně navýšení počtu pracovnic či pracovníků, sdílení zkušeností formou interdisciplinárních a multidisciplinárních týmů a podporování rozvoje sociálního bydlení.
Ivana Davidová,
sociální kurátorka MÚ Prahy 12
Článek byl vydán v rámci projektu MPSV – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.
Literatura:
BAJEROVÁ, S., ČECHOVÁ, J., DOLEŽELOVÁ, A. et al. 2016. Společně jako doma bez násilí. Poradce pro osoby v pomáhajících profesích aneb Co byste měli vědět o násilí, pokud pracujete s ženami bez domova. Praha: Jako Doma-Homelike, o. p. s.
BENEŠOVÁ, M., LINDOVSKÁ, L. 2016. Ženské bezdomovectví a násilí z pohledu pomáhajících pracovnic a pracovníků. In: KOLÁŘOVÁ, J., LINDOVSKÁ, E. et al. Stojíme na jejich straně! Protože dvě jsou více než jedna. Závěrečná výzkumná zpráva o ženském bezdomovectví a násilí. Praha: Jako Doma-Homelike, o. p. s., 47–53.
ČÍRTKOVÁ, L. 2018. Senioři ohrožení násilím v rodině. Právo a rodina, 20 (10), 6‒12.
ČÍRTKOVÁ, L. 2019. Týrání a zanedbávání seniorů v rodině. Zpravodaj Bílého kruhu bezpečí, 28 (4), 11‒12.
DAVIDOVÁ, I., GOJOVÁ, A., GOJOVÁ, V. et al. 2010. Metodická příručka pro sociální kurátory a metodiky sociální práce. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. ISBN: 978-80-7368-628-4.
KODYMOVÁ, P., DAVIDOVÁ, I. 2018. Domácí násilí bez domova. Fórum sociální práce, 16 (1), 95‒103.
KOLÁŘOVÁ, J. 2015. Koho opomíjíme? Práce s násilnými osobami bez domova. Praha: Jako Doma-Homelike, o. p. s. Dostupné z: http://jakodoma.org/wp-content/uploads/2015/07/Koho-opom%C3%ADj%C3%ADme-Pr%C3%A1ce-s-n%C3%A1siln%C3%BDmi-osobami-bez-domova.pdf
Ministerstvo spravedlnosti ČR. 2016. Nová koncepce vězeňství ČR do roku 2025. Dostupné z: https://www.vscr.cz/wp-content/uploads/2017/06/Koncepce-vezenstvi.pdf
ŠIMÁČEK, M. 2019. Násilí v životech nejvíce zranitelných skupin žen a jak jim pomoci. Ženy v sociálně vyloučených lokalitách. Konference České ženské lobby, z. s., konané v Praze dne 25. 11. 2019 na téma: Společně bez násilí. Potírání násilí na ženách a domácího násilí. Dostupné z: https://czlobby.cz/sites/default/files/news_download/zapis.pdf
VÁGNEROVÁ, M. 2014. Současná psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál.
VRBOVÁ, L. 2019. Násilí v životech nejvíce zranitelných skupin žen a jak jim pomoci. Ženy bez domova. Konference České ženské lobby, z. s., konané v Praze dne 25. 11. 2019 na téma: Společně bez násilí. Potírání násilí na ženách a domácího násilí. Dostupné z: https://czlobby.cz/sites/default/files/news_download/zapis.pdf
Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších přepisů.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.
[1] § 2 odst. 6 zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Spolupráce obcí s rozšířenou působností s Vězeňskou službou ČR je upravena v několika právních normách včetně Nové koncepce vězeňství ČR:
‒ § 92 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,
‒ § 20 odst. 9 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů,
‒ §§ 5, 11, 13 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu, ve znění pozdějších předpisů,
‒ § 3 odst. 3 zákona č. 293/1994 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů,
‒ § 57 odst. 3, § 23 odst. 2 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů,
‒ Nová koncepce vězeňství ČR do roku 2025 schválená vládou ČR dne 3. 2. 2016 Usnesením vlády č. 79.
[3] Probační a mediační služba ČR.
[4] Sociální kurátor může napsat doporučení pro příslušnou krajskou pobočku úřadu práce – oddělení hmotné nouze na přiznání a výplatu dávky mimořádné okamžité pomoci (MOP).
[5] Na sociální kurátorku se obrátila rodina klienta, který způsobil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při které došlo k usmrcení řidičky druhého auta. I když byl klient odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, pozůstalí po zemřelé řidičce začali jeho rodinu pronásledovat, psát výhrůžné SMS a e-maily včetně anonymních výhrůžných dopisů.
[6] Od zdravého studu, kdy jej člověk obvykle cítí poté, co udělal nějakou chybu či špatnost a chce svůj prohřešek napravit, se toxický stud liší prožitky vlastní bezcennosti a bezmoci, což může paradoxně vyvolat potřebu závislosti. Tak vznikají patologická pouta mezi tyranem a jeho obětí. Fenomén toxického studu je vyvolán tím, že ubližuje osoba, která je pro oběť velmi důležitá (Čírtková, 2018:10).
Toxický stud tedy nefunguje jako běžná emoce, ale stud je internalizován a stává se identitou, charakteristikou osobnosti. Ztráta pozitivního sebehodnocení vyvolává potřebu patřit někomu, pocit závislosti a potlačování vlastních emocí (Čírtková, 2019:12).
